Náhle vedle Callandoru stálo vysoké zrcadlo. Ve skle se jí velké hnědé oči zděšeně rozšířily a ústa se rty jako poupě se jí otevřela překvapením. Měla Rendřin obličej! Rysy se jí mihotaly sem a tam a vlasy měla chvilku tmavé, hned zas světlé. Soustředila se a ustálila je na barvě vlasů hostinské. Teď ji nikdo nepozná. A Egwain si myslela, že neví, jak být opatrná.
Zavřela oči a soustředila se na Tanchiko, na panaršin palác, na potřebu. Něco nebezpečného Randovi, Draku Znovuzrozenému, potřeba... Kolem ní se Tel’aran’rhiod posouval. Cítila to, klouzavé škubnutí, a dychtivě otevřela oči, aby se podívala, co našla.
Byla to ložnice, velká jako šest ve Dvoře Tří slivoní, bíle omítnuté stěny byly pomalované freskami, ze stropu na pozlacených řetězech visely zlaté lustry. Vysoké sloupky postele se rozšiřovaly ve větvoví a lístky v baldachýnu nad matrací. Zády k jednomu ze sloupků v nohou postele stála ztuhle jakási žena, jíž jen pár let dělilo od středního věku. Byla vážně docela hezká tím způsobem s našpulenými rty, který přejala i Nyneiva. Na tmavých copech jí spočívala koruna se zlatými trojlístky mezi rubíny a perlami, s měsíčním kamenem větším než husí vejce, a kolem krku měla širokou štólu, visící jí až ke kolenům a vyšívanou po celé délce stromy. Kromě koruny a štóly byla pokrytá jen lesknoucím se potem.
Žena upírala bázlivý pohled na jinou ženu, pohodlně ležící na nízké pohovce. Druhá žena byla k Nyneivě zády a byla stejně rozmlžená jako předtím Egwain. Byla malá, štíhlá a tmavé vlasy jí volně splývaly na ramena. Její žluté hedvábné šaty se širokými suknicemi rozhodně nepocházely z Tarabonu. Nyneiva jí nemusela vidět do obličeje, aby věděla, že má velké modré oči a liščí tvář, ani nemusela vidět vlákna vzduchu, která držela ženu u sloupku od postele, aby věděla, že se dívá na Temaile Kinderode.
„...naučit se tolik, když využíváš své sny, místo abys plýtvala spánkem,“ vykládala Temaile se smíchem s cairhienským přízvukem. „Copak se nebavíš? Co tě mám naučit dál? Už vím. ‚Milovala jsem tisíc námořníků.‘“ Zahrozila prstem. „A nauč se všechna slova, Amathero. Víš, že bych nechtěla – Na co tak zíráš?“
Nyneiva si náhle uvědomila, že žena u sloupku – Amathera? Panarcha? – zírá přímo na ni. Temaile se líně posunula, jako by chtěla otočit hlavu.
Nyneiva pevně zavřela oči. Potřeba.
Posun.
Nyneiva se opřela o úzký sloup a lapala po dechu, jako by uběhla dvacet mil, dokonce se ani nedivila, kde vlastně je. Srdce jí bušilo jako buben. Mluvit o tom, jak skončí ve zmijím doupěti. Temaile Kinderode. Černá sestra Amico tvrdila, že ráda způsobuje bolest, líbilo se jí to natolik, že to přimělo jinou černou adžah zmínit se o tom. A ona nedokáže usměrnit ani jiskřičku. Mohla skončit jako ozdoba sloupku vedle Amathery. Světlo! Až se zachvěla, jak si to živě představila. Uklidni se, ženská! Vůbec tam nejsi, a i pokud tě Temaile zahlédla, viděla jenom ženu s medovými vlasy, která zmizela, prostě jako nějaká Taraboňanka, která se na chvíli prosnila do Tel’aran’rhiodu. Temaile o ní určitě nemohla vědět dost dlouho, aby vycítila, že dokáže usměrňovat. I když to nedokázala, tato schopnost tu byla, a žena, která ji měla také, ji dokázala rozpoznat. Jen na chviličku. S trochou štěstí to nebylo dost dlouho.
Aspoň teď věděla, v jaké je Amathera situaci. Ta žena rozhodně nebyla spojenec Temaile. Tato metoda hledání se již vyplatila. Ale zatím ne dost. Začala dýchat pravidelně, jak nejlépe mohla, a rozhlédla se kolem sebe.
Po celé délce i šířce ohromného sálu, téměř stejně širokého, jako byl dlouhý, se táhly řady tenkých bílých sloupů. Podlaha byla z hladkých, vyleštěných bílých dlaždic a na vysokém stropě se skvěly pozlacené štuky. Kolem celé místnosti, kromě dvoukřídlých dveří se dvěma lomenými oblouky, vedl silný provaz z bílého hedvábí, upevněný na sloupcích sahajících asi do výše pasu. Stěny lemovaly stojany a otevřené skříňky a kostry podivných zvířat. Další vitríny stály různě po místnosti a také byly ohraničeny provazem. Podle Egwainina popisu to byla hlavní výstavní síň paláce. To, co hledá, musí být v této místnosti. Další krok nebude tak naslepo jako ten první. Tady určitě žádné zmije nebyly, ani žádné Temaile.
Vedle skleněné vitríny na čtyřech vyřezávaných nožkách uprostřed síně se objevila jakási hezká žena. Nebyla to Taraboňanka, tmavé vlasy jí spadaly ve vlnách na ramena, ale kvůli tomu Nyneivě brada nespadla. Žena měla šaty jako z mlhy, občas stříbřité a opaleskovaly, občas šedé a tak tenké, že bylo jasně vidět její tělo i údy. Ať už se sem prosnila odkudkoliv, rozhodně musela mít živou představivost, když vytvořila něco takového! Dokonce ani ty pohoršlivé domanské šaty, o nichž slyšela vyprávět, se tomuhle nemohly rovnat.
Žena se usmála na skleněnou vitrínu a pak pokračovala dál, až se zastavila na druhé straně a prohlížela si cosi, co Nyneiva pořádně nerozeznala, bylo to něco tmavého na bílém kamenném podstavci.
Nyneiva zamračeně pustila hrst medových cůpků. Ta ženská musí každou chvíli zmizet. Jen málokdo se prosnil do Tel’aran’rhiodu na delší dobu. Ovšem, nezáleželo na tom, jestli ji ta žena zahlédne. Určitě to nebyl nikdo ze seznamu černých sester. A přesto, vypadala tak nějak...
Nyneiva si uvědomila, že se znovu tahá za copy. Ta žena... Její ruka sebou škubla zcela mimovolně – tvrdě – a Nyneiva se na ni užasle zadívala. Klouby měla bílé a ruka se jí chvěla. Bylo to skoro, jako by pomyšlení na tu ženu... Už se jí třásla celá paže, jako by se jí ruka snažila vyrvat všechny vlasy. Proč, pod světlem?
Mlžně oděná žena pořád stála před vzdáleným bílým podstavcem. Třes se Nyneivě rozšířil až do ramene. Tu ženu určitě nikdy předtím neviděla. A přesto... Snažila se otevřít prsty. Jen se jí sevřely ještě pevněji. Určitě ji neviděla. Třesouc se od hlavy k patě se objala volnou rukou. Ta žena jí připadala... Bylo jí do pláče. Ta žena...
Do hlavy jí vrazily obrazy, jako by vybuchly. Sesula se na sloup vedle sebe, jako by to byla hmatatelná síla. Oči jí málem vypadly z důlků. Uviděla to znovu. Komnata padajících kvítků a tahle statná leč hezká žena obklopená září saidaru. Ona a Elain, blábolící jako děti, deroucí se o to, aby první odpověděly, vychrlily všechno, co věděly. Kolik jí toho řekly? Bylo těžké vyvolat podrobnosti, ale matně si vzpomínala, že něco si pro sebe nechala. Ne proto, že by chtěla. Byla by té ženě řekla cokoliv, udělala by cokoliv, oč by ji ta cizí žena požádala. Tváře jí zahořely hanbou. Jestli se jí podařilo skrýt pár útržků, bylo to jen proto, že tolik – dychtila – odpovědět na poslední položenou otázku, a tak přešla předchozí.
Nedává to žádný smysl, slabý hlásek vzadu v hlavě. Jestli je černá sestra, o které jsem nevěděla, proč nás nepředhodila Liandrin? Mohla to udělat. Byly bychom s ní šly jako ovečky.