Ledový vztek jí nedovolil poslouchat. Černá sestra ji přinutila tancovat jako loutku, a pak jí řekla, aby zapomněla. Nařídila jí zapomenout. A ona poslechla! No, teď ta ženská zjistí, jaké to je, čelit jí, když je varována a připravena!
Než stačila sáhnout po pravém zdroji, stála vedle sloupu Birgitte v tom svém krátkém bílém kabátku a širokých žlutých kalhotách nabraných u kotníků. Birgitte, nebo žena, o které se jí zdálo, že je Birgitte, se zlatými vlasy spletenými do velice složitého copu. Přitiskla si varovně prst na rty, ukázala na Nyneivu a pak naléhavě k jedněm dvoukřídlým dveřím za nimi. V jasných modrých očích měla velitelský pohled. Pak zmizela.
Nyneiva potřásla hlavou. Ať byla ta žena kdokoliv, neměla čas. Nyneiva se otevřela saidaru a obrátila se, téměř přetékala jedinou silou a spravedlivým hněvem. Žena oděná v mlze byla pryč. Pryč! Protože ji ta zlatovlasá hlupačka rozptýlila! Třeba bude ještě někde poblíž. Zahalená do jediné síly prošla dveřmi, na něž předtím ukázala zlatovláska.
Zlatovlasá žena čekala v chodbě vyložené barevným běhounem, kde nezapálené zlaté lampy vydávaly vůni prozrazující vonné oleje. Žena teď držela stříbrný luk a u pasu jí visel toulec se stříbrnými šípy.
„Kdo jsi?“ chtěla vztekle vědět Nyneiva. Byla ochotná dát té ženě možnost vysvětlit své chování. A pak jí dát lekci, na jakou hned tak nezapomene! „Jsi ta stejná husa, která na mě vystřelila v Pustině a tvrdila, že je Birgitte? Právě jsem chtěla naučit jednu černou adžah slušnýmu chování, když jsi ji nechala utýct!“
„Já jsem Birgitte,“ odpověděla ta žena a opřela se o luk. „Tedy aspoň toto je jméno, které bys měla znát. A lekci, kterou jsi chtěla udělit, jsi snadno mohla dostat sama, tady stejně jistě jako v Trojí zemi. Vzpomínám si na životy, které jsem žila, jako by to byly často čtené knížky, čím byly vzdálenější, tím nejasněji si vzpomínám, ale dobře si pamatuji, kdy jsem bojovala po boku Luise Therina. A nikdy nezapomenu Moghedieninu tvář, stejně jako nezapomenu tvář Asmodeana, toho muže, jehož jsi téměř vyrušila u Rhuideanu.“
Asmodean? Moghedien? Ta žena byla Zaprodanec? Zaprodanec v Tanchiku. A další v Rhuideanu, v Pustině! Egwain by se o tom určitě zmínila, kdyby to věděla. Nebylo možné ji varovat, tedy ne dřív než za sedm dní. Hněv – a saidar – v ní proudily. „Co tady děláš? Vím, že jste všichni zmizeli, když vás roh povolal, ale jsi přece...“ Odmlčela se, trochu rozpačitě, aniž by dokončila, co měla na jazyku, ale ta žena to klidně dopověděla za ni.
„Mrtvá? Ti z nás, kteří jsou svázáni s kolem času, nejsou mrtví tak jako ostatní mrtví. Kde jinde by bylo vhodnější místo, abychom čekali, než pro nás kolo znovu utká nové životy, než ve světě snů?“ Birgitte se náhle zasmála. „Začínám mluvit jako filozof. Téměř v každém životě si vzpomínám, jak jsem se narodila jako obyčejné děvče, které vzalo do ruky okamžitě luk. Jsem lučištník, nic víc.“
„Ty jsi hrdinka stovky příběhů,“ řekla Nyneiva. „A viděla jsem, co tvoje šípy dokázaly ve Falme. Seanchanský usměrňování se tě ani nedotklo. Birgitte, stojíme tu proti skoro tuctu černejch adžah. A jak se zdá, tak i proti jednomu ze Zaprodanců. Pomoc by se nám hodila.“
Druhá žena se zatvářila zároveň rozpačitě a lítostivě. „Nemohu, Nyneivo. Nemohu se dotknout světa živých, pokud mě roh znovu nepovolá. Jinak by mě kolo odetkalo pryč. Kdyby to udělalo v této chvíli, našla bys jenom brečící nemluvně u matčina prsu. Ve Falme nás povolal roh. Nebyli jsme tam jako vy, tělesně. Proto se nás jediná síla nedotkla. Tady je všechno součástí snu a jediná síla mě může zničit stejně snadno jako tebe. Snáze. Říkala jsem ti, jsem jen lučištník a občas voják, nic víc.“ Složitý zlatý cop se zavlnil, jak zavrtěla hlavou. „Nevím, proč ti to vysvětluji. Vůbec bych se s tebou neměla bavit.“
„Proč ne? Mluvila jsi se mnou už předtím. A Egwain si myslí, že tě taky zahlídla. Bylas to ty, že jo?“ Nyneiva se zamračila. „Odkud znáš mý jméno? To jen prostě znáš takový věci?“
„Vím to, co vidím a slyším. Pozorovala jsem tě a naslouchala, kdykoliv jsem tě našla. Tebe a ty druhé dvě ženy, a taky toho mladého muže s jeho vlky. Podle pravidel nesmíme mluvit s nikým, kdo ví, že je v Tel’aran’rhiodu. A přesto chodí zlo ve snech stejně jako ve skutečném světě. Vy, kdo s ním bojujete, mě nezadržitelně přitahujete. I když vím, že skoro nic nemohu udělat, cítím, že vám chci pomoci. Ale nemohu. Bylo by to porušení pravidel, pravidel, která mě drží po téměř tolik otoček kola, že i ve svých nejstarších, neslabších vzpomínkách vím, že jsem již žila stovky životů, možná tisíce. Mluvit s tebou je porušením pravidla silného jako zákon.“
„To je,“ řekl drsný mužský hlas.
Nyneiva nadskočila a málem se ohnala jedinou silou. Ten muž byl tmavý a svalnatý, nad rameny mu vyčnívaly dlouhé jílce mečů. Několika dlouhými kroky se dostal od místa, kde se objevil, k Birgitte. S tím, co slyšela od Birgitte, jí meče stačily, aby poznala Gaidala Caina, ale kde byla světlá, zlatovlasá Birgitte spanilá jako v pověstech, on se jim ani zdaleka nepodobal. Vlastně to byl skoro nejošklivější muž, jakého kdy viděla. Obličej měl široký a plochý, masitý nos příliš těžký a ústa jako ránu, příliš široká. Birgitte se na něj ale usmála. Když ho pohladila po tváři, bylo v tom víc než jen přátelství. Překvapivé bylo, že Cain byl menší než ona. Byl však rozložitý a svalnatý, a z jeho pohybů čišela taková síla, že působil vyšším dojmem, než ve skutečnosti byl.
„Téměř vždycky jsme byli spojeni,“ vykládala Birgitte Nyneivě, aniž odtrhla zrak od Caina. „Obvykle se narodí hodně přede mnou – takže poznám, že se můj čas zase blíží, když ho nemohu najít – a obvykle ho při prvním pohledu v tělesném světě nenávidím. Ale téměř vždy nakonec skončíme jako milenci nebo dokonce manželé. Prostý příběh, ale já myslím, že jsme ho rozvinuli do tisíce obměn.“
Cain si Nyneivy nevšímal, jako by tu vůbec nebyla. „Pravidla existují z dobrého důvodu, Birgitte. Z jejich porušení nikdy nevzešlo nic než starosti a potíže.“ Nyní si Nyneiva uvědomila, že má opravdu drsný hlas. Vůbec ne jako ten muž z příběhů.
„Třeba nedokážu jen tak sedět, když se kolem děje něco zlého,“ prohodila tiše Birgitte. „Nebo třeba jen znovu toužím po těle. Už je to dávno, co jsme se naposledy narodili. Stín se znovu šíří, Gaidale. Šíří se i tady. To je důvod, proč jsme připoutáni ke kolu.“
„Až nás roh povolá, budeme bojovat. Až nás kolo znovu vetká, budeme bojovat. Ale ne předtím!“ Zlobně se na ni mračil. „Copak jsi zapomněla, co ti Moghedien slíbila, když jsme následovali Luise Therina? Viděl jsem ji, Birgitte. Ona pozná, že jsi tady.“
Birgitte se obrátila k Nyneivě. „Pomohu ti, jak jen budu moci, ale příliš nečekej. Tel’aran’rhiod je celý můj svět, a tady mohu udělat méně než ty.“
Nyneiva zamrkala. Neviděla, že by se tmavý těžký muž vůbec pohnul, ale náhle stál o dva kroky dál a s tichým, hedvábným syčením obtahoval brouskem jeden ze svých mečů. Očividně, co se jeho týkalo, Birgitte mluvila do vzduchu.
„Co mi můžeš říct o Moghedien, Birgitte? Musím vědět co nejvíc, jestli se jí mám postavit.“
Birgitte se opřela o svůj luk a zamyšleně se zamračila. „Postavit se Moghedien je těžké, a to nejen proto, že je Zaprodanec. Schovává se a nic neriskuje. Zaútočí jen tehdy, když vidí slabé místo, a pohybuje se jen ve stínech. Když se bojí porážky, uteče. Není z těch, co by bojovali do konce, i když by tak měla naději na vítězství. Pro Moghedien není naděje dost. Ale neber ji na lehkou váhu. Je jako had svinutý ve vysoké trávě a čeká na příhodnou chvíli k útoku, a má méně soucitu než ten had. Zvláště tady ji neber na lehkou váhu. Lanfear vždycky prohlašovala Tel’aran’rhiod za své vlastnictví, ale Moghedien tady dokáže mnohem víc věcí než Lanfear, i když ve skutečném světě je Lanfear mnohem silnější. Myslím, že by neriskovala postavit se Lanfear otevřeně.“