Nyneiva se zachvěla a strach u ní soupeřil s hněvem, který jí umožnil si podržet jedinou sílu. Moghedien. Lanfear. Tahle žena mluvila o Zaprodancích úplně samozřejmě. „Birgitte, co ti Moghedien slíbila?“
„Věděla, co jsem, i když já ne. Jak, to nevím.“ Birgitte mrkla na Caina. Ten vypadal cele zaujat svým mečem, ale ona stejně ztišila hlas. „Slíbila, že mě přinutí plakat samotnou tak dlouho, dokud se bude kolo otáčet. Říkala to jako něco, co se určitě stane.“
„A ty jsi přesto ochotná nám pomoct?“
„Jak jen to půjde, Nyneivo. Pamatuj však, že jsem říkala, abys moc nečekala.“ Znovu se podívala na muže brousícího meč. „Opět se setkáme, Nyneivo. Budeš-li opatrná a přežiješ.“ Potěžkala luk, došla ke Cainovi, položila mu ruku kolem ramen a cosi mu pošeptala do ucha. Ať už řekla cokoliv, Cain se zasmál a vzápětí oba zmizeli.
Nyneiva zavrtěla hlavou. Opatrně. – Všichni jí říkali, aby byla opatrná. Hrdinka z pověstí, která tvrdila, že by pomohla, jenže toho nemohla moc udělat. A jeden ze Zaprodanců je v Tanchiku.
Pomyšlení na Moghedien, na to, co jí ta žena udělala, posílilo její hněv natolik, že v ní jediná síla tepala jako slunce. Náhle byla zpátky ve velkém sále, kde byla předtím, téměř jako by doufala, že se ta žena mezitím vrátila. Ale sál byl až na ni prázdný. Vztek a síla v ní tekly tak silným proudem, až měla dojem, že jí popraská a zčerná kůže. Moghedien či kterákoliv z černých sester ji mohly vycítit mnohem snáz, když držela jedinou sílu, ale ona ji stejně nepustila. Téměř si přála, aby ji našly, aby na ně mohla udeřit. Temaile byla s největší pravděpodobností stále ještě v Tel’aran’rhiodu. Kdyby se vrátila do té ložnice, mohla by vyřídit Temaile jednou provždy. Mohla by vyřídit Temaile – a varovat ostatní. Bylo toho tolik, že málem zavrčela.
Na co se to Moghedien tak usmívala? Nyneiva došla k vitríně, široké skleněné skříňce na vyřezávaném stole, a nahlédla dovnitř. Pod sklem stálo v kruhu šest náhodně sebraných sošek. Půl lokte vysoká nahá žena stojící na špičce jedné nohy, tančící, samé rozevláté linie, a ovčák, ani ne zpoloviny tak velký, hrající na píšťalu s holí přes rameno a ovečkou u nohou, si byli stejně málo podobní jako ostatní. Nyneiva však nepochybovala, že právě tohle vyvolalo Moghedienin úsměv.
Uprostřed kruhu podpíral červeně lakovaný dřevěný podstavec kotouč velký jako mužská ruka, rozdělený vlnovkou na dvě poloviny, jedna strana byla bělejší než sníh, druhá černější než smola. Nyneiva věděla, že je to vyrobeno z cuendillaru. Už takový kotouč viděla, bylo jich vyrobeno celkem pouze sedm. Jeden ze zámků na věznici Temného, tedy ohnisko pro jeden ze zámků, které ho držely mimo svět v Shayol Ghulu. Tohle byl možná stejně důležitý objev jako to, co ohrožovalo Randa. Tohle se muselo dostat z dosahu černých adžah.
Náhle si uvědomila svůj odraz. Vršek skříňky byl z nejlepšího skla, bez bublinek, takže se v něm viděla jako v zrcadle, i když slaběji. Kolem těla měla těsně ovinuté záhyby tmavozeleného hedvábí, takže byla vidět každičká křivka ňader, boků i stehen. Tvář s velkýma hnědýma očima a našpulenými rty jí lemovaly dlouhé medové copy plné nefritových korálků. Záře saidaru se samozřejmě neodrážela. Převlečená tak, že nepoznala ani sama sebe, kolem chodila s namalovaným znamením, které přímo křičelo Aes Sedai.
„Umím být opatrná,“ zamumlala. Ale sílu si přece podržela ještě o chvilku déle. Síla, která ji plnila, byla jako život bublající jí v údech, veškeré radosti, které kdy poznala, jí prosakovaly do těla. Ke konci se cítila tak hloupě, že to ubralo ostří jejímu hněvu, což jí dovolilo pravý zdroj propustit. Nebo to možná otupilo její hněv, který již nedokázala déle podržet.
Ať už k tomu byl jakýkoliv důvod, v jejím pátrání jí to však nepomohlo. To, po čem šla, muselo být někde tady v tomto velikém sále mezi vystavenými předměty. Odtrhla oči od něčeho, co vypadalo jako kostra zubaté ještěrky tři sáhy dlouhé, a zavřela je. Potřeba. Nebezpečí pro Draka Znovuzrozeného, pro Randa. Potřeba.
Posun.
Stála za bílým hedvábným provazem u stěny a okraj bílého kamenného podstavce se dotýkal jejích šatů. To, co leželo na podstavci, však na první pohled příliš nebezpečně nevypadalo – náhrdelník a dva náramky z článků černého kovu – ale ona k ničemu jinému se už blíž dostat nemohla. Leda bych na tom seděla, pomyslela si suše.
Natáhla ruku a dotkla se toho – Bolest. Lítost. Utrpení – a prudce ucukla. V hlavě jí ještě doznívaly obnažené city. I slabé pochyby zmizely. Černé adžah šly určitě po tomhle. A jestli to pořád leží na podstavci v Tel’aran’rhiodu, tak to tam leželo i v bdícím světě. Porazila je. Ten bílý kamenný podstavec.
Prudce se obrátila a zadívala se ke skleněné vitríně se zámkem z cuendillaru na místě, kde stála Moghedien, když ji poprvé zahlédla. Ta žena se dívala na tento podstavec, na náramky a obojek. Moghedien to musela vědět. Ale...
Všechno kolem ní zavířilo, rozmazalo se a vybledlo.
„Vzbuď se, Nyneivo,“ promluvila Elain potlačujíc zívnutí a třásla spící ženou za ramena. „Už to musí být hodina. Chci se taky trochu prospat. Vzbuď se, nebo uvidíme, jak se ti bude líbit vědro s vodou.“
Nyneiva prudce otevřela oči a zadívala se na ni. „Jestli ví, co to je, tak proč jim to nedala? Jestli vědí, kdo je ona, tak proč se na to musí chodit koukat do Tel’aran’rhiodul. Copak se schovává i před nima?“
„O čem to mluvíš?“
Nyneiva pohodila hlavou, až jí odlétly copy, a posadila se zády opřená o pelest postele. Popotáhla si košili dolů. „Povím ti, o čem mluvím.“
Elain otevřela ústa dokořán, když před ní Nyneiva rozvíjela příběh o tom, jak dopadlo setkání s Egwain a co následovalo. Pátrání s potřebou. Moghedien. Birgitte a Gaidal Cain. Černý kovový náhrdelník a náramky. Asmodean v Pustině. Jeden ze zámků od věznice Temného v panaršině paláci. Elain se slabostí svezla na postel dávno předtím, než Nyneiva došla k Temaile a panarše, což přihodila jen jako by náhodou. A změna zjevu, kdy se zamaskovala jako Rendra. Kdyby se Nyneiva netvářila nyní tak ponuře a vážně, Elain by si byla myslela, že je to jedna z Tomových divokých povídaček.
Egeanin, sedící se zkříženýma nohama ve lněné košili, s rukama na kolenou, se tvářila nevěřícně. Elain doufala, že Nyneiva nezačne vyvádět, protože jí rozvázala ruce.
Moghedien. To byla ta nejděsivější část. Jeden ze Zaprodanců v Tanchiku. Jeden ze Zaprodanců oplétající je dvě jedinou silou, aby tak musely všechno říci. Elain si nevzpomínala ani na kousek z toho. Jen to pomyšlení stačilo, aby si musela přitisknout obě ruce na břicho, jak se jí náhle obrátil žaludek. „Nevím, jestli Moghedien, – Světlo, přece sem opravdu nemohla jenom tak nakráčet a přinutit nás...? – se schovává před Liandrin a ostatními, Nyneivo. Vypadá to jako to, co o ní říkala Birgitte.“ Světlo, Birgitte jí dává rady!