„Ať už má Moghedien za lubem cokoliv,“ prohlásila napjatým hlasem Nyneiva, „chci se s ní poprat.“ Opřela se o pelest s vyřezávanými květinami. „V každém případě musíme dostat pryč ten zámek stejně jako ten náhrdelník a náramky.“
Elain zavrtěla hlavou. „Jak by mohly být pro Randa nebezpečné nějaké šperky? Jsi si zcela jistá? Jsou to nějaké ter’angrialy? Jak přesně vypadaly?“
„Vypadaly jako náhrdelník a náramky,“ štěkla vyčerpaně Nyneiva. „Dva řetízkové náramky z nějakého černého kovu a široký náhrdelník jako černý obojek...“ Zadívala se na Egeanin, ale o nic rychleji než Elain.
Tmavovlasá žena si nevzrušeně klekla a pak si dřepla na paty. „Ještě nikdy jsem neslyšela o a’damu vyrobeném pro muže, ani o žádném takovém, jaký jsi popsala. Nikdo se nepokouší uvázat muže, který umí usměrňovat.“
„Přesně k tomu to je,“ řekla Elain pomalu. Ó, Světlo, doufala jsem, že to neexistuje. Aspoň že to Nyneiva našla první. Aspoň že mají šanci zabránit, aby to bylo použito proti Randovi.
Nyneiva přimhouřila oči, když si všimla, že má Egeanin volné ruce, ale nic k tomu neřekla. „Moghedien musí být jediná, kdo o tom ví. Jinak by to nedávalo smysl. Jestli najdeme cestu do paláce, mohly bychom sebrat zámek a to... ať je to, co je to. A kdybychom dostaly Amatheru ven, Liandrin a její kamarádky zjistí, že se kolem nich stahuje panaršina legie a civilní hlídka a možná i bělokabátníci. Pak si nedokážou usměrnit cestu ven! Potíž je, dostat se dovnitř, aby si nás nikdo nevšiml.“
„Trochu jsem to promyslela,“ řekla jí Elain, „ale bojím se, že nám kvůli tomu budou muži dělat těžkosti.“
„To nech na mně,“ prskla Nyneiva. „Já –“ V chodbě cosi zadunělo a nějaký muž vykřikl. Tak rychle, jak to začalo, zase nastalo ticho. Tom venku hlídal.
Elain se vrhla ke dveřím, a než je otevřela, stačila sáhnout po saidaru, ale Nyneiva seskočila z postele hned za ní. Egeanin také.
Tom se právě sbíral z podlahy a držel se za hlavu. Juilin s holí a Bayle Domon s kyjem stáli nad mužem s hodně světlými vlasy, který ležel na břiše na podlaze v bezvědomí.
Elain spěchala k Tomovi a jemně se mu snažila pomoci vstát. Kejklíř se na ni vděčně usmál, ale umíněně ji odstrčil stranou. –„Jsem docela v pořádku, dítě.“ V pořádku? Na spánku mu naskočila boule! „Ten chlapík šel jen tak chodbou, a pak mě najednou kopl do hlavy. Asi šel po mým váčku.“ Jen tak. Kopli ho do hlavy a on byl docela v pořádku.
„Taky by ho byl dostal,“ ozval se Juilin, „kdybych se zrovna nešel podívat, jestli Tom nepotřebuje vystřídat.“
„Kdybych se já nerozhodl,“ zavrčel Domon. Jejich nepřátelství bylo pro změnu o něco méně soustředěné.
Elain chvíli trvalo, než si uvědomila proč. Nyneiva a Egeanin byly v chodbě jen v košilích. Juilin si je obě prohlížel oceňujícím pohledem, který by jistě způsobil potíže, kdyby to zahlédla Rendra, i když se aspoň snažil, aby to nebylo moc vidět. Domon se vůbec nesnažil zakrýt svůj obdiv k Egeanin. Zkřížil ruce na prsou a odpudivým způsobem špulil rty, zatímco si ji prohlížel od hlavy k patě.
Situace oběma ženám brzy došla, ale každá zareagovala úplně jinak. Nyneiva v tenkém bílém hedvábí se upřeně podívala na chytače zlodějů a škrobeně odkráčela zpátky do pokoje, a pak, poněkud červená, vyhlédla zpoza rámu. Egeanin, jejíž lněná košile byla značně delší a silnější než Nyneivina – Egeanin, která byla hotové ztělesnění klidu, když ji zajali, která bojovala jako strážce – se rozšířily oči, celá zruměněla a zděšeně zalapala po dechu. Elain sebou užasle trhla, když Seanchanka zděšeně vyvřískla a skočila zpátky do pokoje.
Kolem se začaly otevírat dveře a do chodby vykukovali lidé. Při pohledu na muže ležícího na podlaze a další stojící nad ním okamžitě zase mizeli a práskali za sebou dveřmi. Zvuky tahání něčeho těžkého prozrazovaly, že lidé zapírají dveře postelemi či šatníky.
O hodnou chvíli později Egeanin konečně vyhlédla na druhé straně dveří, stále šarlatová až ke kořínkům vlasů. Elain tomu vážně nerozuměla. Ta žena byla jen v košili, to byla pravda, ale ta ji zakrývala skoro stejně jako Elain její tarabonské šaty. Přesto neměli Juilin a Domon právo vrhat zamilované pohledy na nedostatečně oblečené ženy. Upřela na oba pohled, který je měl okamžitě odkázat do patřičných mezí.
Domon byl naneštěstí příliš zaneprázdněný, jak se pochechtával a mnul si horní ret, aby si toho všiml. Alespoň že Juilin ji viděl, i když si jen těžce povzdechl, jako to muži dělávají, když si myslí, že je k nim někdo nespravedlivý. Vyhnul se jejím očím a sklonil se, aby světlovlasého muže převrátil na záda. Byl to docela hezký muž, dost štíhlý.
„Tohohle chlapíka znám,“ zvolal Juilin. „Tohle je muž, co se mě snažil obrat. Nebo jsem si to aspoň myslel,“ dodal pomaleji. „Nevěřím, že je to shoda okolností. Leda by byl ve městě sám Drak Znovuzrozený.“
Elain si vyměnila zamračený pohled s Nyneivou. Ten cizinec určitě nebyl v žoldu Liandrin. Černá adžah by nepoužila muže, aby se plížil chodbami, o nic víc než... O nic víc, než by najala pouliční rabiáty. Elain přesunula tázavý pohled na Egeanin. Nyneiva chtěla víc odpovědí.
„Je to Seanchan,“ řekla po chvíli Egeanin.
„Pokus o záchranu?“ ucedila Nyneiva, ale druhá žena zavrtěla hlavou.
„Nepochybuji o tom, že mě hledal, ale ne aby mne zachránil, myslím. Jestli ví – nebo jenom podezírá – že jsem nechala Bethamin volně odejít, bude chtít... se mnou mluvit.“ Elain vytušila, že by šlo o víc než jenom o rozhovor, což se potvrdilo, když Egeanin dodala: „Nejlepší by bylo, kdybyste mu hned podřízli krk. Mohl by se pokusit dělat potíže i vám, pokud si bude myslet, že jste moji přátelé, nebo jestli zjistí, že jste Aes Sedai.“ Velký illianský pašerák se na ni šokovaně podíval a Juilinovi spadla brada málem na prsa. Tom, na druhou stranu, kývl znepokojivě zamyšleným způsobem.
„My tu nejsme proto, abychom podřezávali krky Seanchanům,“ prohlásila Nyneiva, jako by se to mohlo později změnit. „Bayle, Juiline, strčte ho do uličky za hostincem. Až se probudí, bude mít štěstí, když mu zůstanou aspoň spodky. Tome, najdi Rendru a řekni jí, že chceme do Komnaty padajících kvítků silnej čaj. A zeptej se, jestli nemá nějakou vrbovou kůru nebo třezalku. Připravím ti něco na tu hlavu.“ Všichni tři muži na ni jenom zírali. „Tak pohyb!“ štěkla. „Musíme plánovat!“ Málem nedala Elain čas vrátit se do pokoje, a už práskla dveřmi a začala si natahovat šaty přes hlavu. Egeanin se honem honem oblékala taky, jako by se na ni muži pořád dívali.
„Nejlepší je si jich nevšímat, Egeanin,“ radila jí Elain. Bylo zvláštní radit někomu staršímu než Nyneiva, ale ať už byla Seanchanka sebeschopnější v jiných věcech, o mužích toho očividně moc nevěděla. „Jenom je to povzbudí. Nevím proč,“ přiznala, „ale je to tak. Byla jsi docela slušně oblečená. Vážně.“
Egeanin dostala hlavu do výstřihu. „Slušně? Nejsem žádná služebná. Nejsem tanečnice šia!“ Její zachmuřený pohled se změnil ve zmatené zamračení. „Je však docela pohledný. To jsem si o něm předtím nemyslela.“