Elain uvažovala, co je to tanečnice šia, a zatím jí šla pomoci s knoflíčky. „Rendra ti pěkně promluví do duše, jestli dovolíš Juilinovi, aby s tebou flirtoval.“
Tmavovlasá žena se na ni přes rameno překvapeně podívala. „Ten chytač zlodějů? To Bayleho Domona jsem měla na mysli. Je to správně stavěný muž. Ale pašerák,“ povzdechla si lítostivě. „Porušuje zákon.“
Elain usoudila, že vkus se nedá odhadnout – Nyneiva určitě milovala Lana a ten měl příliš kamennou tvář a naháněl strach – ale Bayle Domon? Ten muž měl na šířku polovinu toho, co na výšku, byl tlustý jako ogier!
„Žvaníš samé nesmysly jako Rendra, Elain,“ Nyneiva štěkla. Snažila se pozapínat si knoflíky u šatů – obě ruce měla za zády. „Jestli jste už skončily se žvatláním o mužích, třeba byste mohly začít o nový švadleně, co jste určitě našly? Musíme si to naplánovat. Když budeme čekat, až přijdou muži, určitě se to pokusí převzít, a já nehodlám plýtvat časem na to, abych je odkázala do patřičnejch mezí. Už jsi s ní skončila? Taky bych potřebovala trochu pomoct.“
Elain Egeanin rychle dopnula poslední knoflíček a klidně došla k Nyneivě. Ona se nebavila o mužích a šatech. Ani zdaleka tolik jako Rendra. Nyneiva si držela copy, a když jí Elain prudce zatáhla za šaty, aby mohla zapnout knoflíčky, přes rameno se na ni zamračila. Trojitá řada knoflíčků na zádech těsně u sebe byla nutnost, ne pouhá ozdoba. Nyneiva se klidně nechá Rendrou umluvit na ty nejmódnější těsné živůtky, a pak říká, že jiní lidé tráví všechen čas řečmi o šatech. Ona určitě myslela na jiné věci. „Přemýšlela jsem o tom, jak bychom se mohly dostat do paláce tak, aby nás nikdo neviděl, Nyneivo. Všechny můžeme být skoro neviditelné.“
Jak mluvila, Nyneivě se podmračené vrásky postupně vyhlazovaly. Když Egeanin přidala pár nápadů, Nyneiva stiskla rty, ale poznámky dávaly smysl, a dokonce ani Nyneiva je nemohla jen tak zamítnout. Když byly konečně připraveny odebrat se do Komnaty padajících kvítků, měly plán domluvený a nehodlaly nechat muže, aby jej změnili. Moghedien, černé adžah, ať už věci v panaršině paláci řídil kdokoliv, přijde o svou cenu dřív, než si uvědomí, co se děje.
53
Cena za odchod
Šenk v hostinci U Vinného střiku osvětlovaly jen tři svíce a dvě lampy, poněvadž svíček a oleje byl nedostatek. Oštěpy a ostatní zbraně zmizely. Sud, v němž byly staré meče, byl prázdný. Lampy stály na dvou stolech sražených k sobě před velkým kamenným krbem, u nichž Marin al’Vereová, Daisa Congarová a ostatní členky ženského kroužku procházely seznam té trochy jídla, které ještě v Emondově Roli zbývalo. Perrin se snažil neposlouchat.
U jiného stolu tiše, pravidelně svištěl Failein brousek, jak si ostřila jeden z nožů. Před ní ležel luk a u pasu se jí toulec ježil šípy. Ukázalo se, že je docela dobrý lukostřelec, ale Perrin doufal, že nikdy nezjistí, že její luk je pro malé kluky. Dvouříčský mužský luk by nikdy nedokázala natáhnout, i když to odmítala přiznat.
Posunul si sekeru, aby se mu nezarývala do boku, a snažil se vnímat to, co probíral s ostatními muži u stolu. Ne že by všichni upírali pozornost tam, kam měli.
„Mají lampy,“ mumlal Cenn, „a my si musíme vystačit s lojovicema.“ Pokroucený stařík se zlobně mračil na vysoké svíce v mosazných svícnech.
„Nech to plavat, Cenne,“ řekl Tam unaveně a vytáhl si z váčku, který měl zastrčený za opaskem s mečem, fajfku a tabák. „Aspoň tentokrát to nech plavat.“
„Kdybychom museli číst nebo psát,“ přidal se Abell a v hlase měl méně trpělivosti než ve slovech, „měli bychom lampy.“ Kolem hlavy měl obvaz.
Jako by chtěl doškáři připomenout, kdo je tu starosta, Bran si upravil stříbrný medailon na široké hrudi, aby na něm byly vidět váhy. „Soustřeď se na to, co máme vyřídit, Cenne. Už nedovolím, abys marnil Perrinův čas.“
„Jen jsem si myslel, že bychom měli mít lampy,“ stěžoval si Cenn. „Perrin by mi řekl, kdybych marnil jeho čas.“
Perrin si povzdechl. Noc se mu snažila stáhnout víčka dolů. Přál si, aby byla řada na někom jiném při zastupování vesnické rady, třeba na Haralu Luhhanovi nebo na Samelu Craweovi nebo na komkoliv jiném, jen ne na Cennovi s jeho věčným fňukáním. Ale taky občas zatoužil po tom, aby se na něj jeden z těchhle mužů obrátil a řekclass="underline" „Tohle je záležitost starosty a vesnické rady, mladý muži. Ty se vrať do své kovárny. Dáme ti vědět, co máš dělat. “ Místo toho si dělali starosti, že marní jeho čas, a ustupovali mu. Čas. Kolik útoků přišlo v těch sedmi dnech od prvního přepadení? Už si nebyl jist.
Obvaz na Abellově hlavě Perrina dráždil. Aes Sedai teď léčily jen nejvážnější zranění. Když to člověk zvládl bez pomoci, nechaly ho. Ne že by teď bylo tolik vážně zraněných, ale jak suše poukázala Verin, dokonce i Aes Sedai mají jen omezenou sílu. Jejich trik s vrháním kamenů očividně stál tolik síly jako léčení. Pro jednou Perrin nechtěl, aby mu něco připomínalo, že síla Aes Sedai je omezená. Nebylo mnoho vážně zraněných. Zatím.
„Jak drží ty šípy?“ zeptal se. O tomhle měl teď přemýšlet.
„Docela dobře,“ řekl Tam a zabafal z fajfky, kterou si připálil od jedné ze svíček. „Pořád dokážeme dostat zpátky skoro všechny, co vystřelíme, aspoň ve dne. V noci ale odtáhnou většinu svých mrtvých – nejspíš je nacpou úplně všechny do kotle – a o ty šípy pak přijdeme.“ Ostatní muži už také lovili své fajfky, z váčků a kapes kabátců. Cenn bručel, že si zřejmě musel zapomenout svůj váček. Bran mu s vrčením přisunul jeho a holá leb se mu ve světle svíc leskla.
Perrin si zamnul čelo. Na co se chtěl zeptat teď? Kůly. Při většině útoků se teď bojovalo u kůlů, zvláště v noci. Kolikrát už trolloci skoro prorazili? Třikrát? Čtyřikrát? „Mají teď všichni oštěpy nebo aspoň sudlice? Zbylo něco, z čeho by se daly vyrobit další?“ Odpovědělo mu ticho a on položil ruku na stůl. Ostatní muži se na něj jen dívali.
„Na to ses ptal včera,“ pronesl jemně Abell. „A Haral ti řekl, že v celý vesnici není jediná kosa nebo vidle, který by nebyly přeměněný na zbraň. Vlastně jich máme víc než rukou.“
„Ano. Ovšem. Jenom mi to vyklouzlo.“ Zachytil útržek hovoru ženských z kroužku.
„...nesmíme to mužským prozradit,“ říkala tiše Marin, jako by opakovala varování, které již jednou vyslovila.
„Ovšemže ne,“ odfrkla si Daisa, ale ne o moc hlasitěji. „Jestli ti hlupáci zjistí, že ženský jsou na polovičních dávkách, budou trvat na tom, že budou taky jíst míň, a nemůžeme...“
Perrin zavřel oči, snažil se zavřít taky uši. Ovšem. Muži bojovali. Muži si museli udržet sílu. Prosté. Aspoň zatím nemusely bojovat i ženy. Až na obě Aielanky, samozřejmě, a Faile, ale ta byla dost chytrá, aby se držela vzadu, když došlo na bodání oštěpy mezi kůly. To byl důvod, proč jí našel ten luk. Měla srdce pantera a víc odvahy než dva chlapi.
„Myslím, že je zrovna ten pravý čas, abys šel do postele, Perrine,“ navrhl Bran. „Nemůžeš takhle pokračovat, spát hodinku tady a tam.“
Perrin se zuřivě podrbal ve vousech a snažil se vypadat probuzeně. „Vyspím se později.“ Až bude po všem. „Spí chlapi dost? Viděl jsem jich pár sedět venku, když by měli –“
Přední dveře se rozlétly a dovnitř se z noci vřítil Dannil Lewin s lukem v ruce, celý zpocený. U boku měl jeden z mečů, co byly předtím v sudu. Tam dával hodiny, když měl čas, a občas i jeden ze strážců.