Než stačil Dannil otevřít ústa, Daisa vyštěkla: „Tys vyrost ve stodole, Dannile Lewine?“
„Rozhodně bys mohl s mými dveřmi zacházet jemněji.“ Marin vrhla významný pohled na hubeného muže a na Daisu, aby jí připomněla, že to jsou její dveře.
Dannil sklonil hlavu a odkašlal si. „Odpusť, panímámo al’Vereová,“ omlouval se rychle. „Odpusť, vědmo. Omlouvám se, že jsem sem tak vlítl, ale mám zprávu pro Perrina.“ Spěchal ke stolu s muži, jako by se bál, že ho ženy zase zastaví. „Bělokabátníci přivedli muže, co s tebou chce mluvit, Perrine. Nechce mluvit s nikým jiným. Je ošklivě zraněnej, Perrine. Přivedli ho jen na kraj vesnice. Myslím, že až do hostince by to nezvládl.“
Perrin se postavil. „Už jdu.“ Aspoň to nebyl další útok. V noci byly nejhorší.
Faile sebrala luk a připojila se k němu, než dorazil ke dveřím. A váhavě povstal také Aram ze stínů u paty schodiště. Perrin občas zapomínal, že tam muž je, byl tak tichý. S mečem přivázaným na zádech přes ušmudlaný cikánský kabátec se žlutými pruhy vypadal divně. Oči měl příliš jasné, skoro nikdy nemrkal, a tvář měl zcela bez výrazu. Ani Raen, ani Ila se svým vnukem nepromluvili ode dne, kdy vzal ten meč do ruky. Nepromluvili ani na Perrina.
„Jestli chceš jít, tak pojď,“ řekl Perrin drsně a Aram se zařadil za něj. Ten muž ho následoval jako pes, pokud zrovna neobtěžoval Tama, Ihvona nebo Tomase, aby ho učili zacházet s mečem. Bylo to, jako by svou rodinu a své lidi nahradil Perrinem. Perrin by se bez té zodpovědnosti docela rád obešel, pokud by to šlo, ale nic se s tím nedalo dělat.
Doškové střechy zalévalo měsíční světlo. Jen v pár domech se svítilo víc než v jednom okně. Vesnice byla zahalena do ticha. Asi třicet z rytířů stálo na stráži před hostincem s luky v rukou, a meče mělo tolik z nich, kolik jich jen dokázali najít. Teď jim tak říkali všichni, a Perrin, ke své nechuti, se přistihl, že toto oslovení používá taky. Důvod, proč před hostincem, nebo všude tam, kam se Perrin vrtl, byly stráže, byl na Trávníku, který již nebyl plný krav a ovcí. Nad Vinným střikem, za tou hloupou vlajkou s vlčí hlavou, jež teď visela schlíple, byl Trávník plný táborových ohňů, jasných jezírek v temnotě, obklopených světlými plášti lesknoucími se v měsíčním světle.
Nikdo nechtěl mít doma bělokabátníka, stavení byla již tak přeplněná, a Bornhald stejně nedovolil, aby se jeho vojáci rozdělili. Ten muž si zřejmě myslel, že se vesnice každou chvíli obrátí proti němu a jeho lidem. Když šli za Perrinem, museli to být temní druzi. Dokonce ani Perrin nerozeznal obličeje kolem ohňů, ale měl dojem, že cítí Bornhaldův pohled, vyčkávavý, plný nenávisti.
Dannil zařídil, aby Perrina doprovodilo deset rytířů. Všechno to byli mladí muži, kteří by se měli smát a chodit s ním za děvčaty, všichni teď měli luky připravené, aby se postarali o jeho bezpečí. Aram se k nim nepřipojil, když je Dannil odváděl na tmavou, špinavou ulici. Aram byl jen s Perrinem, s nikým jiným. Faile se také držela těsně vedle Perrina, tmavé oči se jí v měsíčním světle leskly, jak obhlížela okolní budovy, jako by ona byla veškerou jeho ochranou.
Tam, kde Stará silnice ústila do Emondovy Role, byly vozy odtaženy stranou, aby dovnitř mohla vjet hlídka bělokabátníků, dvacet mužů ve sněhobílých pláštích s kopími, kteří seděli na koních ve vyleštěné zbroji a byli stejně netrpěliví jako jejich podupávající ořové. Za noci byli jasně vidět a většina trolloků měla stejně dobrý zrak jako Perrin, ale bělokabátníci na svých hlídkách trvali. Občas jejich výzvědy přinesly varování a jejich obtěžování mohlo trolloky trochu vyvádět z míry. Bylo by však dobré, kdyby Perrin věděl, co dělají, dřív než to udělali.
Kolem chlapíka v sedláckých šatech, ležícího na ulici, se seběhl shluk vesničanů a sedláků, s kousky starého brnění a několika rezavými přilbicemi. Ustoupili před ním a Faile, když vedle muže poklekl.
Ve vzduchu byla silně cítit krev. Muži se na tváři zalité měsíčním světlem leskl pot. Z hrudi mu trčel na coul silný dřík trolločího šípu, jako malé kopí. „Perrin – Zlatooký,“ chrčel a lapal po dechu. „Musím – se dostat – k Perrinovi – Zlatookému.“
„Už někdo poslal pro Aes Sedai?“ chtěl vědět Perrin, co nejjemněji muže zvedl a položil si jeho hlavu do klína. Na odpověď ani nečekal. Stejně nevěřil, že by muž vydržel tak dlouho, než by dorazila Aes Sedai. „Já jsem Perrin.“
„Zlatooký? Nevidím – tě – moc dobře.“ Rozšířené oči měl kousek od Perrinova obličeje. Pokud vůbec něco viděl, musel vidět jeho zlaté oči zářící v temnotě.
„Jsem Perrin Zlatooký,“ připustil Perrin váhavě.
Muž ho popadl za límec a s překvapivou silou si Perrina přitáhl blíž. „My – přicházíme. Poslali mě – ti to říct. My při –“ Hlava se mu svezla a oči teď upíral do prázdna.
„Světlo provázej jeho duši,“ řekla tiše Faile a přetáhla si luk přes záda.
Perrin po chvíli uvolnil mužovy zaťaté prsty. „Zná ho tady někdo?“ Dvouříčtí muži si vyměnili pohledy a zavrtěli hlavami. Perrin vzhlédl k bělokabátníkům na koních. „Říkal něco jinýho, když jste ho vezli sem? Kde jste ho našli?“
Dolů na něj shlížel Jaret Byar, s vyzáblým obličejem a zapadlýma očima, jako ztělesněná smrt. Ostatní bělokabátníci odvraceli zrak, ale Byar se vždy přinutil podívat Perrinovi do očí, zvláště v noci, když zlatě zářily. Byar tiše cosi zavrčel – Perrin zaslechl „zplozenec Stínu!“ – a prudce pobodl koně. Hlídka vecválala do vesnice, muži toužili stejně dostat se od Perrina jako od trolloků. Aram se za nimi díval s bezvýraznou tváří, jednu ruku měl nad ramenem a prsty přejížděl jílec meče.
„Říkali, že ho našli tak tři čtyři míle na jih.“ Dannil zaváhal a dodaclass="underline" „Tvrdí, že všichni trolloci se rozdělili do malejch tlup, Perrine. Možná to konečně vzdali.“
Perrin položil cizince na zem. My přicházíme. „Dávejte dobrej pozor. Možná se nějaká rodina, která se snažila udržet na svým statku, konečně rozhodla přijít sem.“ Nevěřil, že by někdo dokázal venku přežít tak dlouho, ale mohlo to tak být. „Ať někoho omylem nezastřelíte.“ S námahou se zvedl na nohy a Faile mu položila ruku na loket.
„Je čas, abys šel do postele, Perrine. Občas musíš spát.“
Jen se na ni podíval. Měl ji přinutit, aby zůstala v Tearu. Měl to nějak udělat. Kdyby to pořádně promyslel, nějak by to dokázal.
Mezi dvouříčskými muži proklouzl jeden z běžců, kudrnatý hošík, jenž mu sahal asi k hrudi, a zatahal Perrina za rukáv. Perrin ho neznal, bylo tady hodně rodin z okolí. „V Západním polesí se něco pohybuje, vzácnej pane Perrine. Poslali mě, abych ti to vyřídil.“
„Neříkej mi tak,“ vyjel na něj Perrin ostře. Jestli nezarazí děti, začnou to používat i rytíři. „Běž jim říct, že tam hned budu.“ Chlapec odběhl.
„Ty patříš do postele,“ řekla mu Faile pevně. „Tomas dokáže útok zvládnout docela dobře.“
„Nejde o útok, jinak by to ten kluk řekl, a někdo by troubil na Cennovu polnici.“
Visela mu na paži a snažila se ho odtáhnout k hostinci, takže ji vlekl za sebou, když vyrazil opačným směrem. Po pár marných minutách se vzdala a předstírala, že ho celou dobu jen drží za loket. Ale pro sebe si nadávala. Zřejmě si pořád myslela, že když bude mluvit dost potichu, on ji neuslyší. Začala „hloupý“ a „tvrdohlavý“ a „svaly místo mozku". Pak se to zhoršilo. Byli jako malý průvod, ona na něj tiše nadávala, Aram šel těsně za ním a Dannil a deset rytířů ho obklopovali jako čestná stráž. Kdyby nebyl tak utahaný, byl by se cítil jako úplný trouba.