Všude kolem ohrady z ostrých kůlů stály skupinky stráží. Muži vyhlíželi do noci a každý oddíl u sebe měl chlapce jako rychlého posla. Na západním konci vesnice se muži na stráži sešli hned za širokou ohradou, ohmatávali oštěpy a luky a pak vyhlíželi směrem k Západnímu polesí. Dokonce i v měsíčním světle jim musely stromy připadat úplně černé.
Tomasovi jako by díky jeho plášti mizely části těla do noci. Bain a Chiad byly s ním. Z nějakého důvodu Děvy trávily každou noc od té doby, co Loial a Gaul odešli, na tomto konci Emondovy Role. „Neobtěžoval bych tě,“ vysvětloval strážce Perrinovi, „ale zdálo se mi, že je tam jenom jeden, a já myslel, že bys mohl...“
Perrin kývl. Všichni věděli o tom, jak dobře vidí, zvláště potmě. Dvouříčané to zřejmě považovali za cosi zvláštního, něco, co jej označovalo za pitomého hrdinu. Co si mysleli strážci nebo Aes Sedai, to Perrin neměl tušení. Dnes v noci byl navíc příliš unavený, aby mu na tom záleželo. Sedm dní, a kolik útoků?
Okraj Západního polesí ležel o pět set kroků dál. Dokonce i pro něj stromy splývaly v šeru. Něco se tam hýbalo. Něco dost velkého, aby to mohl být trollok. Veliký tvor nesoucí... Břemeno zvedlo ruku. Člověk. Vysoký stín nesoucí člověka.
„Nebudeme střílet!“ křikl. Bylo mu do smíchu. Vlastně si uvědomil, že se směje. „No tak! Pojď sem, Loiale!“
Nejasná postava k nim vyrazila klusem rychlejším, než by kdy zvládl člověk. Proměnil se v ogiera ženoucího se k vesnici a nesoucího Gaula.
Muži z Dvouříčí je začali povzbuzovat, jako by to byl závod. „Běž, ogiere! Běž! Běž!“ Třeba to byl závod. Z toho lesa přišel nejeden útok.
Kousek od kůlů Loial s trhnutím zpomalil. Mezi kůly bylo jen tak tak dost místa, aby mezi nimi bokem protáhl tlusté nohy. Jakmile byl za ohradou, postavil Aielana na zem, sám se sesul vedle něj, naklonil se k ježícím se kůlům, lapal po dechu a uši se štětičkami měl svěšené. Gaul pár kroků kulhal na jednu nohu, až se také posadil. Bain a Chiad mu hned začaly ošetřovat levé stehno, kde měl protržené a sedlou krví zčernalé spodky. Zůstaly mu jen dva oštěpy a toulec měl prázdný. Loialova sekera byla také pryč.
„Ty hloupej ogiere,“ zasmál se radostně Perrin. „Takhle si odejít. Měl bych nechat Daisu Congarovou, aby tě za ten útěk přetáhla proutkem. Aspoň jste naživu. Aspoň jste zpátky.“ Přitom mu hlas klesl. Naživu. A zpátky v Emondově Roli.
„Zvládli jsme to, Perrine,“ sípal Loial, unavené dunění velkého bubnu. „Před čtyřmi dny. Zavřeli jsme bránu. Teď bude potřeba starších nebo Aes Sedai, aby ji znovu otevřeli.“
„Nesl mě skoro celou cestu z hor,“ vykládal Gaul. „Noční běžec a asi padesát trolloků nás honili první tři dny, ale Loial jim utekl.“ Snažil se obě Děvy odstrčit, ale příliš se mu to nedařilo.
„Lež klidně, Shaarade,“ štěkla na něj Chiad, „nebo řeknu, že jsem se tě dotkla ozbrojená, a nechám tě vybrat, jak to vypadá s tvou ctí.“ Faile se potěšeně zasmála. Perrin tomu nerozuměl, ale ta poznámka neochvějného Aielana umlčela, jen cosi reptal. A nechal Děvy, aby mu ošetřily nohu.
„Jsi v pořádku, Loiale?“ zeptal se Perrin. „Není ti nic?“
Ogier se s očividnou námahou zvedl a chvíli se kymácel jako strom, který má už už padnout. Uši mu stále visely dolů. „Ne, nic mi není, Perrine. Jsem jenom unavený. Kvůli mně si starosti nedělej. Jsem dlouho pryč z državy. Návštěvy nestačí.“ Potřásl hlavou, jako by se mu roztoulaly myšlenky. Širokou rukou zakryl Perrinovi rameno. „Až se trochu prospím, budu v pořádku.“ Ztišil hlas. Na ogiera ztišil hlas. Pořád to bylo jako bzučení obrovského čmeláka. „Je to tam velmi špatné, Perrine. Většinou jsme sledovali poslední tlupy cestou dolů. Bránu jsme uzamkli, ale myslím, že ve Dvouříčí už musí být několik tisíc trolloků a možná tak padesát myrddraalů.“
„To ne,“ oznámil hlasitě Luc. Přicválal podél okraje vesnice ve směru od Severní silnice. Přitáhl otěže, až se jeho hřebec vzepjal, aby stačil na místě zastavit, a zamával kopyty do vzduchu. „Nepochybně skvěle zpíváš stromům, ogiere, ale boj s trolloky je něco jiného. Odhadoval bych to nyní na méně než tisíc. Je to jistě hrozivá síla, ale není to nic, co by tyto pevné zábrany a chrabří muži nedokázali udržet na uzdě. Další trofej pro tebe, vzácný pane Perrine Zlatooký.“ Zasmál se a hodil Perrinovi zcela plný plátěný vak. V měsíčním světle se spodek tmavě vlhce leskl.
Perrin vak zachytil ze vzduchu a hodil jej i přes značnou váhu za kůly. Čtyři pět trolločích hlav, nepochybně, a možná i nějaká myrddraalí. Ten muž přinášel takové trofeje každou noc, a stále zřejmě čekal, že budou vystaveny, aby je mohli všichni obdivovat.
Tlupa Coplinů a Congarů pro něj tu noc, kdy přinesl dvě hlavy mizelců, uspořádala hostinu.
„Copak já taky nevím nic o bojování?“ chtěl vědět Gaul a snažil se vstát. „Já říkám, že jich je několik tisíc.“
Lucovi se zaleskly zuby v širokém úsměvu. „Kolik dní jsi strávil v Morně, Aiele? Já mnoho.“ Možná to byl spíš úšklebek než úsměv. „Mnoho. Věř si, čemu chceš, Zlatooký. Nekonečné dny přinesou, co přinesou, jako tomu bylo vždycky.“ Znovu zvedl hřebce na zadní, aby ho otočil, a odcválal mezi domy a stromy, které kdysi byly okrajem Západního polesí. Muži z Dvouříčí znepokojeně přešlapovali a dívali se za ním nebo na opačnou stranu do noci.
„On se mýlí,“ řekl Loial. „S Gaulem jsme viděli, co jsme viděli.“ Koutky širokých úst se mu unaveně obracely dolů a huňaté obočí mu viselo až na tváře. Nebylo divu, jestli Gaula nesl tři nebo čtyři dny.
„Hodně jsi toho udělal, Loiale,“ prohlásil Perrin. „Vy oba s Gaulem. Je to velká věc. Bojím se, že ve tvý ložnici teď přespává půl tuctu Cikánů, ale panímáma al’Vereová ti ustele slamník. Nastal čas, aby ses trochu prospal, už to potřebuješ.“
„A ty taky, Perrine Aybaro.“ Letící mraky vrhaly stíny, které si pohrávaly na Faileině velkém nose a vysedlých lícních kostech. Byla tak krásná. Ale hlas měla pevný jako dno nákladního vozu. „Jestli hned nepůjdeš, nechám Loiala, aby tě tam odnesl. Vždyť se skoro neudržíš na nohou.“
Gaul měl potíže chodit po zraněné noze. Bain ho z jedné strany podepřela. Snažil se zabránit, aby totéž udělala Chiad z druhé strany, ale ona hrozivě zamumlala něco, co připomínalo „gai’šain", a Bain se zasmála a Aielan jim oběma dovolil, aby mu pomohly, a zuřivě si pro sebe vrčel. Ať už hodlaly Děvy provést cokoliv, Gaul z toho nebyl nijak nadšený.
Tomas poplácal Perrina po rameni. „Jen běž, člověče. Každý potřebuje spát.“ On sám mluvil, jako by se bez spánku ještě dobré tři dny obešel.
Perrin kývl.
Nechal se Faile odvést zpátky do hostince U Vinného střiku s Loialem a Aielem za patami. Aram a Dannil s desítkou rytířů ho cestou obklopovali. Perrin si nebyl jist, kdy ostatní odpadli, ale nějak se v pokoji na druhém poschodí hostince ocitli s Faile sami.
„Celý rodiny musí vydržet na menším prostoru než je tohle,“ zamumlal. Na kamenné římse nad malým krbem hořela svíčka. Ostatní se bez ní obešli, ale Marin tady jednu zapálila, jakmile se setmělo, aby ho nemusel už nikdo obtěžovat. „Můžu spát venku s Dannilem, Banem a ostatníma.“
„Nebuď labuť,“ zarazila ho Faile, ale od ní to znělo laskavě. „Jestli mají Alanna a Verin každá svůj pokoj, tak ty bys měl taky.“
Uvědomil si, že mu zatím sundala kabátec a rozvazuje mu tkanice na košili. „Nejsem tak unavenej, abych se nemohl svlíknout sám.“ Jemně ji odstrčil stranou.