„Všechno dej dolů,“ přikazovala mu. „Všechno, slyšíš? Plně oblečený se pořádně nevyspíš, podle toho, jak teď myslíš.“
„Sundám,“ sliboval. Když za ní konečně zavřel dveře, stáhl si vysoké boty, pak sfoukl svíčku a lehl si na postel. Marin by se nelíbilo, kdyby si na přehoz položil špinavé boty.
Tisíce, říkali Gaul a Loial. Ale kolik toho ti dva mohli vidět, když se cestou do hor schovávali a cestou zpátky utíkali? Nejvíc tak tisíc, tvrdil Luc, ale Perrin se nedokázal přimět, aby tomu muži věřil, ani za všechny trofeje, které přinášel. Podle bělokabátníků byli roztroušení. Jak blízko se k nim mohli dostat, když jejich zbroj a pláště zářily v temnotě jako lucerny?
Ale třeba existoval způsob, jak by se mohl přesvědčit sám. Od poslední návštěvy se vlčímu snu vyhýbal. Kdykoliv pomyslel na to, že se tam vrátí, zatoužil uštvat toho Zabíječe, ale měl povinnosti tady, v Emondově Roli. Jenže teď možná... Ještě o tom uvažoval, když se přes něj převalil spánek.
Stál na Trávníku zalitém světlem slunce, jež se odpoledne sklánělo k obzoru. Po obloze táhlo pár beránků. Kolem vysokého sloupu, kde si vánek pohrával s vlajkou s červenou vlčí hlavou, nebyly ani ovce, ani krávy, jen vážka mu prolétla kolem hlavy. Mezi domy s doškovými střechami nebylo živé duše. Ohně bělokabátníků označovaly hromádky suchého dřeva v popelu. Ve vlčím snu jen zřídka vídával něco hořet, jen to, co bylo připraveno hořet, nebo to, co již bylo úplně zuhelnatělé. Na obloze nebyli žádní krkavci.
Jak se tak rozhlížel po ptácích, kus oblohy zčernal a změnil se v okno někam jinam. Egwain tam stála mezi ženami se strachem v očích. Ženy kolem ní pomalu poklekaly. Nyneiva byla jednou z nich, a on měl dojem, že zahlédl i Elaininy rudozlaté vlasy. To okno vybledlo a bylo nahrazeno jiným. Tam stál Mat, nahý, spoutaný a prskající. Za zády měl pod lokty provlečen podivný oštěp s černou násadou a na prsou mu visel stříbrný medailon s liščí hlavou. Mat zmizel a byl tu Rand. Perrin měl dojem, že je to Rand. Měl na sobě hadry a hrubý plášť a oči měl zakryté obvazem. Třetí okno zmizelo. Obloha byla zase jenom obloha, až na mraky prázdná.
Perrin se zachvěl. Tyhle vidiny z vlčího snu nikdy neměly žádné skutečné spojení s ničím, co znal. Možná tady, kde bylo tak snadné věci změnit, se starosti o přátele staly něčím, co mohl vidět. Ať to bylo, co chtělo, jen marnil čas přemýšlením o tom.
Nijak ho nepřekvapilo, když zjistil, že má dlouhou koženou kovářskou vestu a žádnou košili, ale když si sáhl k pasu, nahmátl kladivo, ne svou sekeru. Zamračil se a soustředil se na protáhlou půlměsíčnou čepel a silný trn. Tohle teď potřeboval. Tohle teď byl. Kladivo se měnilo pomalu, jako by odolávalo, ale když mu konečně v pevné smyčce visela sekera, nebezpečně se leskla. Proč s ním tolik bojovala? Věděl, co chce. Na druhém boku se mu objevil toulec plný šípů, v ruce dlouhý luk a na levém předloktí kožený chránič.
Tři rozmazané kroky jej přenesly tam, kde měly ležet nejbližší trolločí tábory, tři míle od vesnice. Posledním krokem přistál mezi asi tuctem vysokých hromad dřeva naskládaného na starém popelu ve zdupaném ječmeni. Polena byla promíchána s rozbitými židlemi, nohami od stolů a dokonce i domovními dveřmi. Velké železné kotle tu byly připraveny k zavěšení nad uchystanými hranicemi. Kotle byly, samozřejmě, prázdné, i když on dobře věděl, co do nich bude nasekáno, co bude nabodáno na silné železné rožně postavené nad některými ohništi. Kolika trollokům tyto ohně poslouží? Nebyly tu vůbec žádné stany, a pokrývky roztroušené kolem, špinavé a páchnoucí starým pronikavým trolločím potem, nebyly žádným vodítkem. Mnoho trolloků spávalo jako zvířata, bez přikrývek na zemi, občas si dokonce vyhrabali díru a stočili se do ní.
Menšími kroky, ne delšími než sto sáhů, kdy se země jen trochu rozmlžila, obešel Emondovu Roli, od statku ke statku, od pastviny k poli s ječmenem přes řádky tabáku, skrze roztroušené háje kolem stop vozů i stezek pro pěší, a jak se po spirále pomalu vzdaloval od vesnice, nacházel další a další shluky trolločích ohňů. – Příliš mnoho. Stovky ohňů. To znamenalo několik tisíc trolloků. Pět tisíc nebo deset nebo dvakrát tolik – jestli se všichni přiřítí najednou, nebude jejich konečný počet znamenat pro Emondovu Roli žádný rozdíl.
Dál na jih stopy po trolločích zmizely. – Tedy stopy po jejich nedávné přítomnosti. Pár statků nebo stodol zůstalo nevypáleno. Tam, kde byl zapálen ječmen či tabák, zůstala jen roztroušená políčka s ohořelým strništěm. Jinde byla pole zdupána, vedly přes ně široké stezky. Nebyl k tomu žádný důvod, jen radost z ničení. Lidé byli většinou dávno pryč, když k tomu docházelo. Jednou se ocitl uprostřed docela velkého spáleniště plného popele, na některých ohořelých kolech byly tu a tam stále ještě vidět kousky jasné barvy. Místo, kde byla zničena tuatha’anská karavana, ho rozesmutnilo víc než statky. Cesta listu měla dostat šanci. Někde. Ne tady. Přinutil se nedívat a odskočil míli či víc na jih.
Nakonec dorazil do Devenského Průseku. Řady domů s doškovými střechami obklopovaly náves a rybníček, který napájel pramen obestavěný kolem dokola kameny. Přepad byl nyní mnohem nižší, než jak byl původně vytesán. Hostinec na konci návsi, U husy a dud, měl také doškovou střechu, přestože byl o něco větší než hostinec U Vinného střiku, ač byl Devenský Průsek rozhodně méně navštěvovaný než Emondova Role. Vesnice určitě větší nebyla. Vozy a žebřiňáky přitažené ke každému domu prozrazovaly sedláky, kteří sem uprchlí s celými rodinami. Další vozy blokovaly ulice a prostory mezi domy kolem celé vesnice. Opatrnost by však nestačila, aby zastavila byť jediný z útoků, které byly v posledních sedmi dnech provedeny na Emondovu Roli.
Když vesnici třikrát obešel, Perrin našel jen půl tuctu trolločích táborů. Dost trolloků, aby lidi udrželi uvnitř. Uzavřeli je, dokud nevyřídí Emondovu Roli. Pak se můžou trolloci vrhnout na Devenský Průsek, až budou mít mizelci volnou chvíli. Možná dokáže přijít na způsob, jak dostat zprávu k těmto vesničanům. Kdyby uprchlí na jih, mohli by najít nějakou cestu přes Bílou řeku. I kdyby se pokusili přejít neprostupný les Stínů pod řekou, bylo to lepší než čekat na smrt.
Zlaté slunce se nepohnulo ani o coul. Čas tu plynul jinak.
Perrin se rozběhl na sever, jak nejrychleji dokázal, a dokonce i Emondova Role byla jen rozmazanou skvrnou. Hlídka na svém kopci byla stejně jako Devenský Průsek zatarasená vozy a žebřiňáky mezi domy. Vlajka líně povlávala na vysokém sloupu před hostincem U bílého kance na vrcholku kopce. Rudý orel letící přes modré pole. Rudý orel byl symbolem Manetherenu. Nejspíš jim Alanna nebo Verin vyprávěly staré příběhy, když byly v Hlídce.
Tady také našel jen pár trolločích táborů, které měly vesničany udržet ve vesnici. Odsud byla cesta ven lehčí než snažit se překročit Bílou s jejími nekonečnými peřejemi.
Perrin se hnal na sever k Tarenskému Přívozu, stojícímu na břehu Tarendrelly, o níž si zvykl nazývat ji řekou Taren. Vysoké úzké domy byly postavené na kamenných základech, aby vydržely každoroční záplavy na Tareně, když nastalo jarní tání v pohoří Oparů. Téměř polovina základů v tom neměnném odpoledním světle podpírala pouze sloupy popela a ohořelých trámů. A kolem nenašel jediného trolloka. Nejspíš tu nezůstali žádní lidé.
Na břehu stálo dřevěné molo, těžký provaz, vedoucí na druhý břeh, byl prověšen téměř až k hladině rychle proudící vody. Byl provlečen železnými kruhy na bárce s plochou palubou, která byla přivázána k molu. Přívoz tu stále byl, stále byl použitelný.