Skokem se přenesl přes řeku, kde na břehu byly vyjeté koleje a kolem ležely nejrůznější předměty z domácnosti. Židle a stojací zrcadla, truhlice a dokonce i několik stolů a leštěný šatník s vyřezávanými ptáčky na dveřích, všechno věci, které se vyděšení lidé snažili zachránit, a pak je tu zanechali, aby mohli utíkat rychleji. Ti lidé roznesou zprávu o tom, co se tu stalo, o tom, co se děje ve Dvouříčí. Někteří již museli dorazit do Baerlonu, sto mil či víc na sever, a ve vesnicích a statcích mezi Baerlonem a řekou to tedy lidé věděli. Zpráva se šířila. Tak za měsíc by mohla dorazit do Caemlynu a ke královně Morgase s královninou gardou a mocí povolat vojsko. Příliš pozdě pro Emondovu Roli. Možná příliš pozdě pro celé Dvouříčí.
Přesto téměř nedávalo smysl, že trolloci nechali vůbec někoho uniknout. Nebo myrddraalové. Trolloci zřejmě nemysleli příliš do budoucnosti. Perrin by si byl myslel, že zničit přívoz bude první věc, co mizelci nařídí. Jak si mohli být jisti, že v Baerlonu nebude dost vojáků, aby na ně zaútočili?
Sklonil se, aby zvedl panenku s na dřevě namalovaným obličejíčkem, a místem, kde měl předtím hrudník, proletěl šíp.
Prchaje do úkrytu vyskočil na břeh a rozmazanými padesátisáhovými kroky se hnal do lesa, kde se přikrčil pod vysokou kalinou. Všude kolem něj byly keře a záplavami podemleté stromy porostlé břečťanem.
Zabíječ. Perrin už měl nasazený šíp a uvažoval, jestli ho vytáhl z toulce, nebo na to jenom pomyslel, a šíp tam byl. Zabíječ.
Právě když chtěl znovu vyskočit, zarazil se. Zabíječ bude vědět, kde tak asi je. Perrin jeho rozmazanou postavu tenkrát sledoval docela snadno. Ta šmouha byla dost jasná, pokud jste stáli klidně. Už dvakrát přistoupil na jeho hru a málem prohrál. Ať tentokrát hraje Zabíječ jeho hru. Čekal dál.
Nad korunami stromů přelétli krkavci, pátrali a volali. Ani pohyb, který by ho prozradil, ani zachvění. Pohyboval jen očima, sledoval les kolem sebe. Náhodný závan větru k němu donesl chladný pach, lidský, a přece ne, a Perrin se usmál. Ale kromě krkavců se vůbec nic neozývalo. Tenhle Zabíječ se tedy plížit uměl. Ale nebyl zvyklý dělat pronásledovaného. Na co ještě Zabíječ zapomněl, kromě pachu? Určitě nečekal, že Perrin zůstane, kde přistál. Zvířata před lovcem utíkala, dokonce i vlci utekli.
Náznak pohybu, a na okamžik se nad padlou borovicí o padesát kroků dál objevil obličej. Šikmé paprsky jej jasně ozářily. Tmavé vlasy a modré oči, tvář z ostrých hran a úhlů, tolik připomínající Lana. Až na to, že v té kratičké chvíli si Zabíječ dvakrát olízl rty. Čelo měl plné vrásek a očima přebíhal z místa na místo, jak pátral ve svém okolí. Lan by nedopustil, aby na něm byly vidět starosti, i kdyby stál sám proti tisícovce trolloků. Jen okamžik, pak obličej zmizel. Krkavci se snášeli níž a kroužili, jako by sdíleli Zabíječovu nervozitu a báli se snést pod vrcholky stromů.
Perrin nehybně čekal a díval se. Ticho. Jen ten chladný pach prozrazoval, že tu není sám s krkavci nad hlavou.
Zabíječův obličej se objevil znovu, tentokrát Zabíječ vyhlédl kolem širokého kmene dubu o kus dál nalevo. Třicet kroků. Duby zdusily většinu toho, co rostlo kolem nich. Z tlejícího listí pod korunami stromů vyrůstalo jen pár hub a býlí. Muž se pomalu vynořil na otevřené prostranství, jeho vysoké boty nevydávaly žádný zvuk.
Perrin jediným pohybem napjal luk a vystřelil. Krkavci varovně zavřískli a Zabíječ se pootočil, takže se mu šíp se širokou hlavicí zabořil do hrudníku, a ne do srdce. Muž zavyl a oběma rukama stiskl šíp. Černé peří pršelo dolů, jak krkavci zuřivě mávali křídly. A Zabíječ vybledl, jeho křik i on se ztráceli, muž se rozmlžil, zprůhledněl a zmizel. Křik krkavců zmizel, jako by jej někdo odřízl nožem. Šíp, který prorazil tělem muže, spadl na zem. Krkavci byli pryč také.
Perrin, s nasazeným druhým šípem, pomalu vydechl a přenesl své napětí do tětivy. Tak takhle se tady umírá? Prostě vyblednete a zmizíte navždy?
„Aspoň jsem to s ním vyřídil,“ řekl si. A nechal se přitom odvést z cesty. Zabíječ nijak nesouvisel s důvodem, proč byl tady ve vlčím snu. Aspoň že teď byli vlci v bezpečí. Vlci – a možná pár dalších.
Vystoupil ze sna...
...a probudil se s pohledem upřeným na strop, košili měl potem přilepenou na tělo. Měsíc vrhal trochu světla okny dovnitř. Někde ve vsi hrál kdosi na skřipky divokou cikánskou melodii. Nebudou bojovat, ale našli způsob, jak pomoci tím, že lidem zvedali náladu.
Perrin se pomalu posadil a v šeru si natáhl boty. Jak provést, co musel udělat? Bude to složité. Musí být mazaný. Jen si nebyl jist, jestli vůbec kdy za celý svůj život byl mazaný. Vstal a dupl, aby se mu usadily boty.
Zvenčí se náhle ozval křik a slábnoucí dusot kopyt ho přiměl přistoupit k nejbližšímu oknu a vytáhnout je. Dole se hemžili rytíři. „Co se to tam děje?“
Obrátilo se k němu třicet tváří a Ban al’Seen zaječeclass="underline" „Byl to urozenej pán Luc, vzácnej pane Perrine. Málem přejel Wila a Telia. Myslím, že je vůbec neviděl. Krčil se v sedle, jako kdyby byl zraněnej, a pobízel hřebce, jak nejvíc to šlo, vzácnej pane Perrine.“
Perrin se zatahal za bradku. Luc předtím určitě zraněný nebyl. Luc... a Zabíječ? To bylo nemožné. Tmavovlasý Zabíječ vypadal jako Lanův bratr nebo bratranec. Jestli Luc s rudozlatými vlasy někoho připomínal, tak snad trošku Randa. Ti dva muži nemohli být rozdílnější. A přesto... Ten chladný pach. Nebyli cítit stejně, ale oba měli ten ledový, téměř nelidský pach. Zachytil skřípění, jak byly na Staré silnici odtahovány stranou vozy, volání po spěchu. Dokonce i kdyby Bar a rytíři utíkali, toho muže už by chytit nestačili. Dusot kopyt mířil rychle k jihu.
„Bane,“ zavolal, „jestli se Luc ještě někdy ukáže, musíte ho strčit do chládku a hlídat.“ Zastavil se ještě, aby dodaclass="underline" „A neříkej mi tak!“ než stáhl okno dolů, až to prásklo.
Luc a Zabíječ. Zabíječ a Luc. Jak by mohli být jedna a tatáž osoba? Bylo to nemožné. Ale ani ne přede dvěma lety on sám ještě nevěřil ani na trolloky, ani na mizelce. Dost času dělat si starosti, jestli toho muže ještě někdy dostane do rukou. Teď tu byla Hlídka a Devenský Průsek a... Některé bylo možné zachránit. Ne všichni ve Dvouříčí museli zemřít.
Cestou do šenku se zastavil na vrcholku schodiště. U paty schodů stál Aram a díval se na něj. Čekal, aby ho mohl následovat, kamkoliv půjde. Na slamníku u krbu ležel Gaul s tlustým obvazem kolem levého stehna a zjevně spal. Faile a obě Děvy seděly se zkříženýma nohama na podlaze vedle něj a tiše se spolu bavily. Na druhé straně místnosti ležel o hodně větší slamník, ale Loial seděl na lavici s nohama nataženýma tak, aby se mu vešly pod stůl, a málem ryl nosem v papíru, jak zuřivě škrábal brkem ve světle svíčky. Nepochybně zaznamenával všechno, co se odehrálo na cestě za zavřením brány. A jestli Perrin Loiala aspoň trochu znal, ogier ve svých zápiscích nechá všechno zvládnout Gaula, ať už to udělal nebo ne. Loial si zřejmě nemyslel, že by něco z toho, co udělal, bylo statečné či že by to stálo vůbec za záznam. Až na ně byl šenk prázdný. Stále slyšel hrát skřipky. Měl dojem, že rozeznává melodii. Teď to nebyla cikánská píseň. „Má láska je planá růže.“
Faile při Perrinově prvním kroku ze schodů vzhlédla a pak se půvabně zvedla a vyšla mu vstříc. Aram se znovu posadil, když Perrin nezamířil ke dveřím.
„Máš mokrou košili,“ obvinila ho Faile. „Tys v ní spal, že ano? A tvoje boty, neměla bych se divit. Není to ani hodina, cos odešel. Okamžitě běž zpátky nahoru, než tu spadneš.“