„Vidělas Luca odcházet?“ zeptal se. Faile stiskla rty, ale občas byl jediný způsob, jak ji zvládnout, prostě si jí nevšímat. Pokud se s ní začal hádat, až příliš často vyhrávala ona.
„Proběhl tady před pár minutama a vyrazil ven kuchyní,“ řekla nakonec. Při těch slovech její tón prozrazoval, že s ním a s postelí ještě neskončila.
„Vypadal... zraněný?“
„Ano,“ řekla pomalu. „Potácel se a tiskl si něco na hrudi pod kabátem. Obvaz, možná. Panímáma Congarová je v kuchyni, ale z toho, co jsem slyšela, ji skoro pošlapal. Jak jsi to věděl?“
„Zdálo se mi to.“ V zešikmených očích se jí nebezpečně zalesklo. Nemyslelo jí to. Věděla o vlčím snu. Copak čekala, že jí to bude vysvětlovat, když to Bain a Chiad slyší, nemluvě o Aramovi a Loialovi? No, možná ne o Loialovi. Ten byl tak ponořen do svých poznámek, že by si nevšiml, kdyby do šenku nahnali stádo ovcí. „Gaul?“
„Panímáma Congarová mu dala něco na spaní a mast na tu nohu. Až se ráno vzbudí Aes Sedai, tak ho jedna z nich vyléčí, jestli to budou považovat za dost vážný.“
„Pojď se posadit, Faile. Chci, abys pro mě něco udělala.“ Podezíravě se na něj podívala, ale nechala ho, aby ji odvedl k židli. Když se posadili, naklonil se k ní přes stůl a snažil se, aby jeho hlas zněl vážně, ale ne naléhavě. V žádném případě ne naléhavě. „Chci, abys pro mě donesla zprávu do Caemlynu. Cestou můžeš dát vědět v Hlídce, jak tu věci stojí. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby přešli Tarenu, než se to tu vyřídí.“ To znělo správně nedbale. Jenom trošičku důrazně. „Chci, abys požádala královnu Morgasu, aby sem poslala část královniny gardy. Vím, že tě žádám o nebezpečnou věc, ale Bain a Chiad tě dokážou bezpečně dostat do Tarenskýho Přívozu, a přívoz tam pořád ještě je.“ Chiad vstala a nervózně se na něj zadívala. Proč byla tak nervózní?
„Nebudeš ho muset opustit,“ řekla jí Faile. Aielanka po chvíli přikývla a znovu se posadila vedle Gaula. Chiad a Gaul? Byli přece nepřátelé na život a na smrt. Dnes v noci nic nedávalo smysl.
„Do Caemlynu je to dlouhá cesta,“ pokračovala Faile tiše. Oči napjatě upírala do jeho, ale tvář mohla mít ze dřeva, kolik v ní bylo citu. „Týdny jízdy tam, navíc čas, než se k Morgase dostanu a přesvědčím ji, pak další týdny zpátky s královninou gardou.“
„Tak dlouho se tu snadno udržíme,“ řekl jí. Ať shořím, jestli už nelžu tak dobře jako Mat! „Luc měl pravdu. Tam venku nemůže být víc než tisíc trolloků. Ten sen?“ Faile kývla. Konečně pochopila. „Tady se můžeme udržet hodně dlouhou dobu, ale oni mezitím budou pálit obilí a Světlo ví co. Potřebujeme královninu gardu, abychom se jich zbavili úplně. Ty jsi logicky ta, kdo musí jít. Ty víš, jak mluvit s královnou, když jsi královnina sestřenice a tak. Faile, vím, že oč žádám, je nebezpečný...“ Ne tak nebezpečné jako zůstat. „...Ale jakmile se dostaneš k přívozu, budeš na cestě.“
Neslyšel Loiala přicházet, dokud ogier nepoložil knihu s poznámkami před Faile na stůl. „Nemohl jsem si pomoci, abych to neslyšel, Faile. Jestli pojedeš do Caemlynu, mohla bys vzít tohle? Aby to bylo v bezpečí, dokud se pro to nebudu moci vrátit.“ Téměř něžně přejel po svazku prstem a dodaclass="underline" „V Caemlynu tisknou velmi pěkné knihy. Odpusť mi to přerušení, Perrine.“ Ale oči velké jako podšálky upíral na ni, ne na něj. „Faile se k tobě hodí. Měla bys být volná jako sokol.“ Poplácal Perrina po rameni a dunivě zabručeclass="underline" „Měla by volně létat,“ a pak odkráčel ke slamníku a lehl si tváří ke zdi.
„Je hrozně utahanej,“ řekl Perrin a snažil se, aby to znělo jen jako nezávazná poznámka. Ten hloupý ogier mohl všechno zkazit! „Když odjedeš dneska v noci, mohla bys být do svítání v Hlídce. Tam budeš muset zabočit k východu. Je tam míň trolloků. Je to pro mě moc důležitý... totiž pro Emondovu Roli. Uděláš to?“
Mlčky se na něj dívala tak dlouho, až ho napadlo, jestli vůbec hodlá odpovědět. Oči se jí leskly. Pak vstala, přesunula se mu na klín a pohladila ho po vousech. „Potřebuješ ostříhat. Líbí se mi to na tobě, ale nechci, abys měl fousy až na prsa.“
Málem otevřel ohromeně ústa. Často měnívala předmět hovoru, ale obvykle jen tehdy, když hádku prohrávala. „Faile, prosím, potřebuju, abys tuhle zprávu doručila do Caemlynu.“
Její ruka se mu ve vousech sevřela a ona pohodila hlavou, jako by se v duchu hádala sama se sebou. „Půjdu,“ řekla nakonec, „ale chci za to cenu. Vždycky jsi mě nutil dělat věci tím těžším způsobem. V Saldeii bych nemusela být já ten, kdo se zeptá. Moje cena je... Svatba. Chci si tě vzít,“ dokončila spěšně.
„A já tebe.“ Usmál se. „Můžem přednýst zásnubní přísahy před ženským kroužkem už dneska večer, ale bojím se, že svatba bude muset tak rok počkat. Až se vrátíš z Caemlynu –“ Málem mu vyrvala hrst vousů.
„Chci tě za manžela dnes večer,“ prohlásila ohnivě, i když tiše, „nebo nepůjdu, dokud to neuděláš!“
„Kdyby byl nějakej způsob, tak to udělám,“ namítal. „Daisa Congarová by mi rozbila hlavu, kdybych chtěl jít proti zvyklostem. Pro lásku Světla, Faile, prostě jen doruč tu zprávu a já si tě vezmu první den, co to půjde.“ Určitě to udělá. Jestli ten den přijde.
Náhle se velice zajímala o jeho plnovous, uhlazovala mu jej a odmítala se mu podívat do očí. Začala mluvit pomalu, ale pak zrychlila jako splašený kůň. „Já... jsem se zmínila... jen tak mimochodem... jen jsem se zmínila panímámě al’Vereové, jak jsme spolu cestovali – ani nevím, jak na to vůbec došlo – a ona řekla – a panímáma Congarová s ní souhlasila – ne že bych o tom mluvila s každým! – říkala, že bychom možná – určitě – už mohli být zasnoubení podle vašich zvyků, a rok je jen proto, aby bylo jistý, že spolu opravdu budeme vycházet – což vycházíme, jak může každý vidět – a tak jsem tady, otevřená jako nějaká domanská husička, nebo jedna z těch tairenských holek – jestli vůbec někdy pomyslíš na Berelain – ó, Světlo, já tady blábolím a tys ani –“
Uťal její proslov tím, že ji políbil tak důkladně, jak jenom uměl.
„Vezmeš si mě?“ zeptal se jí bez dechu, když skončil. „Dneska večer?“ Musel si při tom líbání vést ještě lépe, než si myslel. Musel svou otázku opakovat šestkrát, jak se mu tady hihňala pod bradou a chtěla, aby to znovu zopakoval, než to zřejmě pochopila.
A tak asi o půl hodiny později zjistil, že klečí naproti ní v šenku před Daisou Congarovou, Marin al’Vereovou, Alsbet Luhhanovou, Neysou Ayellinovou a zbytkem ženského kroužku. Loiala vzbudili, aby mu svědčil s Aramem, a Faile svědčily Bain a Chiad. Nebyly tu žádné květiny, které by si on nebo Faile mohli dát do vlasů, ale Bain, pod vedením Marin, mu kolem krku ovázala dlouhou červenou svatební stuhu a Loial zapletl další Faile do tmavých vlasů. Silné prsty měl překvapivě obratné a jemné. Perrinovi se třásly ruce, když bral ty její do dlaní.
„Já, Perrin Aybara, se ti zavazuji svou láskou, Faile Bashereová, tak dlouho, jak jen budu žít.“ Tak dlouho, jak jen budu žít, a potom taky. „Co mi na tomto světě patří, to ti dávám.“ Kůň, sekera a luk. A kladivo. Není to moc jako dar pro nevěstu. Dávám ti svůj život, má lásko. To je všechno, co mám. „Budu o tebe pečovat, pomáhat ti a starat se o tebe, chránit tě po všechny dny svého života.“ Nemůžu si tě udržet. Jediný způsob, jak tě ochránit, je poslat tě pryč. „Jsem tvůj, pořád a navždy.“ Než domluvil, ruce se mu třásly viditelně.