Faile přesunula ruce, aby mohla vzít jeho do svých dlaní. „Já, Zarine Bashereová...“ To bylo překvapivé, tohle jméno nenáviděla, „...se ti zavazuji svou láskou, Perrine Aybaro...“ Jí se ruce vůbec netřásly.
54
Cesta do paláce
Sedíc na konci káry s velkými koly, hrkotající křivolakými uličkami Tanchika za čtyřmi zpocenými muži, se Elain za mlžným závojem, který jí zakrýval od očí po bradu, mračila a podrážděně kopala bosýma nohama. Pokaždé, když vůz nadskočil na dláždění, cvakly jí zuby. Čím víc se zapírala do hrubých dřevěných desek dna káry, tím horší to bylo. Nyneivě to však starosti nedělalo. Nadskakovala jako Elain, ale lehce se mračila a pohled měla obrácený do sebe, takže si okolí skoro neuvědomovala. A Egeanin, tlačící se k Nyneivě z druhé strany, se závojem a tmavými vlasy spletenými do cůpků, jež jí spadaly na ramena, se s rukama zkříženýma na prsou pohupovala spolu s károu. Nakonec Elain Seanchanku napodobila. Sice nemohla zabránit, aby nevrážela do Nyneivy, ale už neměla pocit, že jí spodní zuby zarazí horní do čelisti.
Byla by ráda šla pěšky, dokonce i bosky, ale Bayle Domon tvrdil, že by to nevypadalo dobře. Lidé by se mohli divit, proč ženy nejedou, když je tu jasně dost místa, a poslední věc, kterou chtěly, byla, aby se nad nimi někdo zamýšlel. Jistě, Domon se nemusel drncat jako pytel tuřínů. Ten si pohodlně šel před vozem s deseti z dvacítky námořníků, které s sebou vzal jako doprovod. Víc by vypadalo podezřele, prohlašoval. Elain tušila, že by jich neměl tolik, kdyby nebylo jí a druhých dvou žen.
Bezmračná obloha nad jejich hlavami byla ještě šedá, i když než vyrazili na cestu, objevily se na ní první paprsky. Ulice byly stále většinou prázdné a panovalo tu ticho porušované pouze hrkotáním káry a skřípěním její osy. Až se nad obzor vyhoupne slunce, lidé začnou vycházet, ale teď Elain viděla jen tu a tam hlouček mužů v pytlovitých kalhotách a tmavých kuželovitých čapkách, pelášících někam s výrazem lidí, kteří nemají za lubem nic dobrého, dokud se ještě drží tma. Kus starého plátna, jímž byl převázán náklad, byl pečlivě upravený tak, aby bylo vidět, že zakrývá jen tři velké koše, ale i tak se občas někteří muži zastavili jako smečka psů, zároveň zvedli zahalené tváře a očima sledovali káru po ulici. Dvacítka mužů se širokými meči a kyji však bylo očividně příliš mnoho, protože všichni nakonec odspěchali pryč.
Kola zajela do velké díry, kde byly dlažební kameny vyryty během nepokojů. Vůz pod Elain jako by upadl a ona si málem ukousla jazyk, když se její pozadí s tvrdým drcnutím zase setkalo se dnem káry. Egeanin a ty její ledabyle zkřížené ruce! Elain se chytila za okraj káry a zamračila se na Seanchanku. A zjistila, že má stisknuté rty a také se drží oběma rukama.
„Koneckonců to není úplně stejné jako stát na palubě,“ prohodila Egeanin s pokrčením ramen.
Nyneiva se lehce zamračila a snažila se od Seanchanky odsunout, i když jak by to mohla zvládnout, aniž by vlezla Elain na klín, to bylo těžké pochopit. „Musím si promluvit s mistrem Baylem Domonem,“ zamumlala významně, jako by kára nebyla její nápad. Při dalším zhoupnutí jí cvakly zuby.
Všechny tři na sobě měly sepranou hnědou vlnu, sice tenkou, ale škrábající a nepříliš čistou, prostě šaty chudých selek, jež ve srovnání s přiléhavým hedvábím podle Rendřina vkusu vypadaly jako beztvaré pytle. Uprchlice z venkova, které si vydělávají na jídlo, jak jen to jde. Tohle měly představovat. Egeaninina úleva při prvním pohledu na tyto šaty byla jasně viditelná a téměř tak zvláštní jako její přítomnost na káře. Elain by si nikdy nepomyslela, že to druhé je vůbec možné.
Hodně to probírali – tak to nazývali muži – v Komnatě padajících kvítků, ale ona s Nyneivou jim většinu hloupých námitek rozmluvily a zbytek ignorovaly. Ony dvě se musejí dostat do panaršina paláce, a to co nejdřív. Tehdy Domon vznesl další námitku, která nebyla tak pitomá jako ostatní.
„Samotný do paláce jít ale nemůžete,“ mumlal vousatý pašerák s pohledem upřeným na své pěsti položené na stole. „Říkáte, že nebudete usměrňovat, leda byste musely, abyste nevarovaly černý Aes Sedai.“ Ani jedna nepovažovala za nutné zmiňovat se o jednom ze Zaprodanců. „Tak musíte mít svaly, aby mávaly klackama, když na to přijde, a oči, aby vám hlídaly záda, taky nebudou od věci. Mě tam znají, teda sloužící. Taky jsem nosíval dárky starý panarše. Půjdu s váma.“ Potřásl hlavou a zavrčeclass="underline" „Kvůli vám teďko strkám hlavu na špalek, protože jsem vás nechal ve Falme. Ať se picnu, jestli ne! No, teď to vyrovnáme. Proti tomuhle nemůžete nic namítat! Půjdu s váma.“
„Ty jsi hlupák, Illiánče,“ ucedil Juilin opovržlivě, než stačily s Nyneivou otevřít ústa. „Myslíš, že ti Tarabonští dovolí potulovat se po paláci, jak se ti zlíbí? Tlustému pašerákovi z Illianu? Já vím, jak to chodí mezi sloužícími, jak sklopit hlavu, aby si nějaký šlechtic s prázdnou hlavou myslel...“ Spěšně si odkašlal, a aniž se podíval na Nyneivu – nebo na ni! – rychle pokračoval dál. „Já bych měl jít s nimi.“
Tom se oběma mužům vysmál. „Copak si myslíte, že některý z vás se může vydávat za Taraboňana? Já můžu, díky tomuhle.“ Klouby rukou si uhladil kníry. „Kromě toho, nemůžete pobíhat kolem panaršina paláce s palicí nebo holí. Je nutná jemnější... metoda ochrany.“ Mávl rukou, a náhle se mu v ní objevil nůž, protočil se mu mezi prsty a stejně rychle zase zmizel. Elain si myslela, že v rukávě.
„Všichni víte, co dělat,“ štěkla Nyneiva, „a to nemůžete, když nás budete hlídat jako párek husiček na jarmark!“ Zhluboka se nadechla a pokračovala mírnějším tónem. „Kdyby existoval způsob, jak by mohl jeden z vás jít s náma, ocenila bych nejmíň jedny oči navrch, ale to nejde. Musíme jít samy, zdá se, a tím je to vyřízený.“
„Já můžu jít s vámi,“ oznámila náhle Egeanin z rohu, kde ji nechala Nyneiva stát. Všichni se k ní obrátili. Ona se na ně zamračila, jako by si nebyla jistá sama sebou. „Tyhle ženy jsou temné družky. Měly by být přivedeny před soud.“
Elain ta nabídka prostě překvapila, ale Nyneiva, jíž zbělely koutky úst, vypadala připravená té ženě pěkně umýt hlavu. „Myslíš, že bychom ti věřili, Seanchanko?“ pravila chladně. „Než odejdeme, ty budeš bezpečně zamčená ve skladišti, ať to bude chtít přesvědčování –“
„Skládám přísahu na svou naději na vyšší jméno,“ skočila jí do řeči Egeanin a dala si ruce na srdce, jednu přes druhou, „že vás žádným způsobem nezradím, že vás poslechnu a budu vám hlídat záda, dokud nebudete bezpečně venku z panaršina paláce.“ Pak se třikrát poklonila, hluboce a formálně. Elain neměla tušení, co ta „naděje na vyšší jméno“ znamená, ale od Seanchanky to rozhodně znělo zavazujícně.
„Ona to dokáže,“ připustil Domon neochotně. Pohlédl na Egeanin a zavrtěl hlavou. „Ať se picnu, jestli je mezi mýma chlapama víc jak dva tři, na který bych si vsadil, peníz proti penízu, proti ní.“
Nyneiva se na ni zamračila, sevřela půl tuctu dlouhých copů do pěsti a schválně za ně zatáhla.
„Nyneivo,“ pronesla pevně Elain, „ty sama jsi říkala, že bys ráda další pár očí, a já bych to rozhodně ocenila také. Kromě toho, jestli to máme zvládnout bez usměrňování, nebude mi vadit mít někoho, kdo dokáže zvládnout vlezlého strážného, bude-li to třeba. Já neumím tlouci muže pěstmi, a ty také ne. Vzpomínáš, jak umí ona bojovat.“
Nyneiva se zlobně podívala na Egeanin a pak se zamračila na Elain. Nato se zadívala na muže, jako by jí kuli pikle za zády. Ale nakonec kývla.