„Dobrá,“ řekla Elain. „Mistře Domone, to znamená troje šaty, ne dvoje. Vy tři byste se měli hned vydat na cestu. Chceme vyrazit za svítání.“
Kára se poněkud kodrcavě zastavila, což vytrhlo Elain z rozjímání.
Opěšalí bělokabátníci vyslýchali Domona. Odsud vedla ulice na náměstí za panaršiným palácem, na mnohem menší náměstí, než se rozkládalo před ním. Vzadu stál palác jako hromady bílého mramoru, štíhlé věže se stuhami kamenných krajek a sněhobílé kupole se zlatými vršky, zakončené zlatými fiálami či korouhvičkami. Ulice po obou stranách paláce byly mnohem širší než většina ostatních v Tanchiku, a rovnější.
Pomalý klapot podkov na širokých dlažebních kamenech náměstí ohlásil dalšího jezdce, vysokého muže ve vyleštěné přilbici a zbroji lesknoucí se pod bílým pláštěm se zlatým slunečním kotoučem a rudou pastýřskou holí. Elain sklonila hlavu. Čtyři uzly hodnosti pod planoucím sluncem jí prozradily, že je to Jaichim Carridin. Ten muž ji sice nikdy neviděl, ale kdyby si všiml, jak na něj zírá, mohl by se začít divit proč. Kůň však proklapal přes náměstí bez zastávky.
Egeanin také skláněla hlavu, ale Nyneiva se za inkvizitorem otevřeně mračila. „Ten chlap má kvůli něčemu velký starosti,“ zabručela. „Doufám, že neslyšel –“
„Panarcha je mrtvá!“ křikl odněkud přes náměstí jakýsi muž. „Zabili ji!“
Nedalo se poznat, kdo to křičel, ani odkud. Ulice, kam až Elain dohlédla, byly blokovány bělokabátníky na koních.
Když se ohlédla ulicí, kterou kára právě prohrkotala, zatoužila, aby stráže Domona vyslechly rychleji. Za prvním ohybem se sbíhali lidé, pobíhali kolem a vyhlíželi nahoru směrem k náměstí. Zdálo se, že Tom a Juilin odvedli dobrou práci, když v noci šířili poplašné zvěsti. Teď jen kdyby to nevybuchlo, zatímco tu ony sedí uprostřed. Kdyby teď došlo k pouličním nepokojům... Jediný důvod, proč se jí netřásly ruce, byl ten, že pevně svírala okraj vozíku. Světlo, lůza tady a černé adžah uvnitř, možná i Moghedien... Jsem tak vyděšená, až mi vyschlo v ústech. Nyneiva a Egeanin také pozorovaly houstnoucí dav dole v ulici a ani nemrkly, natož aby se třásly. Já nebudu zbabělá. Nebudu!
Kára poskočila dopředu a Elain si vydechla úlevou. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že od druhých dvou žen slyšela dvojitou ozvěnu.
Před bránou, která byla jen o málo širší než Domonův vozík, je zase zastavili, tentokrát to byli muži ve špičatých přilbicích a s kyrysy, kteří měli na prsou zlatý strom. Vojáci panaršiny legie. Tentokrát trval výslech kratší dobu. Elain měla dojem, že viděla, jak malý váček změnil majitele, a pak byli vpuštěni dovnitř a překodrcali hrubě vydlážděný dvorek před kuchyněmi. Až na Domona zůstali námořníci venku s vojáky.
Elain seskočila na zem, jakmile se kára zastavila, a nakrčila na dláždění bosé prstíky. Nerovné kameny byly dost tvrdé. Bylo těžké uvěřit, že tenká podrážka střevíčků činí takový rozdíl. Egeanin se vyškrábala nahoru, aby dolů podala koše. Nyneiva si dala první koš na záda, jednu ruku ohnula pod dno a druhou přes rameno přidržela okraj. Koš byl téměř po vrch plný dlouhých bílých papriček, trošičku scvrklých po dlouhé cestě až ze Saldeie.
Když Elain přebírala svůj koš, Domon přešel na konec káry a předstíral, že kontroluje náklad ledových papriček. „Bělokabátníci a panaršina legie jsou, zdá se, na pěsti,“ zamumlal při ohmatávání zboží. „Ten poručík říkal, že legie by dokázala ochránit panarchu sama, kdyby většinu legionářů neposlali hlídat pevnosti prstence. Jaichim Carridin má přístup k panarše, ale pan kapitán legie ne. A nijak je netěší, že všechny stráže uvnitř jsou z civilní hlídky. Podezíravý muž by mohl říct, že někdo chce, aby se panaršiny stráže hlídaly navzájem víc než co jinýho.“
„To je dobrý vědět,“ odpověděla Nyneiva tiše, aniž se na něj podívala. „Já vždycky říkala, že když posloucháš chlapský klepy, dozvíš se spoustu užitečných věcí.“
Domon kysele zavrčel. „Vezmu vás dovnitř, pak se ale musím vrátit ke svejm chlapům, aby se náhodou nedostali mezi tu lůzu.“ Každý námořník z každé lodi, kterou měl Domon v přístavu, byl venku v ulicích za palácem.
Elain zvedla svůj koš na záda a následovala druhé dvě ženy za ním, hlavu držela sklopenou a při každém kroku sebou trhla, dokud se nedostala na rudohnědé dlaždice v kuchyni. Místnost byla plná vůně koření a připravovaných pokrmů a omáček.
„Ledový papričky, pro panarchu,“ ohlásil Domon. „Dar od Bayleho Domona, dobrýho rejdaře z tohodle města.“
„Další ledový papričky?“ ozvala se statná žena s tmavými copy v bílé zástěře a všudypřítomném závoji, která skoro nevzhlédla od stříbrného podnosu, na němž mezi talíři z tenkého zlatého porcelánu Mořského národa přerovnávala ozdobně složený bílý ubrousek. V kuchyni byl ještě asi tucet nebo víc žen v zástěrách, a navíc dvojice chlapců otáčejících pečení na rožních u dvou ze šesti ohnišť, ale ona byla jasně vrchní kuchařka. „No, panarše, zdá se, ty poslední chutnaly. Do spíže támhle.“ Nejasně mávla směrem ke dveřím na druhé straně místnosti. „Nemám čas se teď s tebou otravovat.“
Cestou za Nyneivou a Egeanin Elain upírala oči na podlahu, potila se, a nebylo to kvůli žáru ze železných pecí a ohnišť. Vedle jednoho ze širokých stolů stála hubená žena v zeleném hedvábí netarabonského střihu a drbala za ušima hubenou mourovatou kočku, která lízala smetanu z porcelánové misky. Marillin Gemalphin, kdysi z hnědého, nyní z černého adžah. Kdyby vzhlédla od té kočky, kdyby si uvědomila jejich přítomnost, nepotřebovala sama usměrňovat, aby poznala, že dvě z nich můžou. Tak blízko by tu schopnost dokázala vycítit.
Když Elain bokem zavírala dveře od spíže, kapal jí z nosu pot. „Viděli jste ji?“ vyptávala se tichým hlasem a nechala koš málem spadnout na podlahu. Škvíry vyřezané do omítnuté stěny těsně pod stropem sem propouštěly matné světlo z kuchyně. Místnost byla zastavěná vysokými stojany s policemi naloženými pytli a sáčky se zeleninou a velkými nádobami s kořením. Všude stály sudy a bedny a na hácích viselo na tucet stažených jehňat a dvakrát tolik oškubaných husí. Podle náčrtku, který jim společně namalovali Domon a Tom, byla tohle nejmenší spíž v paláci. „Tohle je nechutné,“ řekla Elain. „Vím, že Rendra má plnou kuchyň, ale ta aspoň kupuje, co potřebuje, když může. Tihle lidé si hodují, zatímco –“
„Starosti si schovej, až s tím budeš moct něco udělat,“ řekla jí Nyneiva důrazným šeptem. Obrátila koš na podlahu a už si svlékala hrubé vesnické šaty. Egeanin již byla jen v košili. „Viděla jsem ji. Jestli chceš, aby se sem přišla podívat, co je to tu za hluk, tak mluv.“
Elain si odfrkla, ale nechala to být. Tolik hluku nenadělala. Stáhla si šaty a vyházela papričky z koše, stejně jako to, co bylo schováno pod nimi. Mezi jinými věcmi tam byly bílé šaty se zeleným páskem z jemné vlny se zeleným stromem, roztahujícím větve nad řádkou trojlístků, vyšitým nad levým ňadrem. Ušmudlaný závoj nahradila čistým, ze lnu škrábaného tak dlouho, že byl tenký jako hedvábí. Bílé střevíčky s vycpávanou podrážkou byly velmi příjemné poté, co si cestou od vozíku přes kuchyni pohmoždila nohy.
Seanchanka byla sice první venku ze starých šatů, ale zato poslední se dostávala do bílého odění mumlajíc přitom o „nedůstojném“ a „služebné", což nedávalo smysl. Ty šaty byly pro služku, celý smysl byl v tom, že služebné mohly jít v paláci kamkoliv, a palác měl služebných tolik, že tří navíc si nikdo nevšimne. A co se nedůstojného týkalo... Elain si vzpomínala, že trochu váhala nosit tarabonskou módu na veřejnosti, a dokonce ani takto tenká vlna nelnula k tělu tolik jako hedvábí. Egeanin zjevně měla velice přísné představy o cudnosti.