Nakonec si však přece jen dovázala poslední tkanici a selské šaty byly nacpány zpátky do košů a zakryty ledovými papričkami.
Marillin Gemalphin byla z kuchyně pryč, i když mourovatá kočka s potrhanýma ušima stále na stole lízala smetanu. Elain a druhé dvě ženy vyrazily ke dveřím, které vedly hlouběji do paláce.
Jedna z kuchtiček se mračila na kočku s rukou opřenou o kyprý bok. „Nejradši bych tu kočku uškrtila,“ bručela a světle hnědé copy jí zavířily, jak rozzlobeně zavrtěla hlavou. „Ona si líže smetanu, a protože já jsem si dala trochu smetany na ovoce ke snídani, zůstal mi jen chleba a voda!“
„Buď ráda, že už nejsi na ulici nebo se nehoupeš na šibenici.“ Vrchní kuchařka nemluvila nijak soucitně. „Když urozená paní řekne, žes kradla, tak jsi kradla, i když je to jenom smetana pro její kočky, ano? Vy tam!“
Elain a její společnice při tom výkřiku ztuhly na místě.
Tmavovlasá žena na ně zahrozila dlouhou dřevěnou lžící. „Přijdete si do mý kuchyně a couráte se tady jako po zahradě, vy líný krávy, vy? Přišly jste pro snídani pro urozenou paní Ispan, ano? Jestli ji nedonesete, než se probudí, tak se naučíte skákat. Tak?“ Mávla velkou lžící směrem ke stříbrnému podnosu, s nímž se potýkala předtím, jenž byl nyní zakryt sněhobílým plátěným ubrouskem.
Na to se nedalo nic říci. Kdyby jedna z nich otevřela ústa, prozradila by její řeč, že není z Tarabonu. Elain rychle přemýšlela. Předvedla úslužnou poklonu a zvedla podnos. Služka nesoucí něco v rukou si jde po své práci, a není pravděpodobné, že ji někdo zastaví a přikáže jí něco jiného. Urozená paní Ispan? V Tarabonu to nebylo neobvyklé jméno, ale na jejich seznamu černých sester jedna Ispan byla.
„Ty si ze mě utahuješ, ty malá mrcho, ty?“ křičela statná žena a vyrazila kolem stolu s hrozivě napřaženou dřevěnou lžící.
Nedalo se dělat nic, co by ji neprozradilo. Mohla jenom zůstat a nechat si napráskat nebo utéci. Elain vyrazila s podnosem z kuchyně s Nyneivou a Egeanin za patami. Kuchařčin křik je následoval, ale kuchařka, naštěstí, ne. Elain si představila, jak všechny tři utíkají palácem a pronásleduje je statná kuchařka, a bylo jí do smíchu. Utahovat si z ní? Byla si jistá, že předvedla přesně stejné pukrle, jaké před ní její služky dělaly snad tisíckrát.
Úzkou chodbu vedoucí od kuchyně lemovaly další spíže a vysoké skříně na košťata a mopy, kýble a mýdlo, na stolní prostírání a všechny možné podobné věci. Nyneiva v jedné našla silnou péřovou prachovku. Egeanin v další sebrala náruč ručníků a ve třetí silnou kamennou palici. Tu schovala pod ručníky.
„Palice se občas hodí,“ řekla, když Elain zvedla obočí. „Zvláště když nikdo nečeká, že ji máš.“
Nyneiva si odfrkla, ale neřekla nic. Od chvíle, kdy souhlasila s její přítomností, téměř neuznávala Egeanin za hodnu pohledu.
Hlouběji v paláci se chodby rozšiřovaly a zvyšovaly, na bílých stěnách byly vlysy a strop byl osazen lesklými zlatými arabeskami. Na podlaze z bílých dlaždic ležely běhouny jasných barev. Zdobené zlaté lampy na zlacených stojanech vydávaly světlo a vůni lehkého vonného oleje. Chodba se občas otevřela do nádvoří lemovaného zastřešenými chodníčky s tenkými kanelovanými sloupy, nad nimi byly balkony zastíněné filigránovou kamenořezbou. Ve velkých kašnách bublala voda, červené, bílé a zlaté rybky plavaly pod listy leknínů s obrovskými bílými květy. Vůbec to tu nepřipomínalo město kolem.
Občas zahlédly jiné sloužící, muže i ženy v bílém, se stromem a trojlístky vyšitými na rameni, spěchající za svými povinnostmi, či muže v šedých kabátcích a ocelových přílbách civilní hlídky s holemi či palicemi. Nikdo na ně nepromluvil, dokonce se na ně ani podruhé nepodíval, ne na tři služebné očividně jdoucí po své práci.
Nakonec došly k úzkému schodišti pro sloužící, označenému na načrtnuté mapce.
„Pamatujte,“ říkala Nyneiva tiše, „Jestli jsou u jejích dveří stráže, odejdeme. Jestli není sama, odejdeme. Ona zdaleka není ten nejdůležitější důvod, proč jsme tady.“ Zhluboka se nadechla a přiměla se podívat na Egeanin. „Jestli dovolíš, aby se jí něco stalo –“
Zvenčí sem dolehlo slabé troubení. O chvíli později uvnitř zaduněl gong a chodbou se nesl křik rozkazů. Dole v chodbě se na chvíli objevili muži v železných kloboucích, ale jen proběhli kolem.
„Možná si se strážemi u jejích dveří nebudeme muset dělat starosti,“ poznamenala Elain. Vřava v ulicích začala. Řeči, které roznesli Tom a Juilin, aby sehnali lidi. Domonovi vojáci je ještě přikrmili. Elain litovala, že je to nutné, ale nepokoje vylákají většinu stráží z paláce, s trochou štěstí možná všechny. Ti lidé tam venku nevěděli proč, ale bojovali v bitvě za záchranu svého města před černými adžah a světa před Stínem. „Egeanin by měla jít s tebou, Nyneivo. Tvůj úkol je nejdůležitější. Jestli jedna z nás potřebuje, aby jí někdo hlídal záda, jsi to ty.“
„Já žádnou Seanchanku nepotřebuju!“ Nyneiva si položila prachovku na rameno jako píku a odkráčela chodbou pryč. Pořád nechodila jako služka. Ne s tímhle vojenským krokem.
„Neměly bychom dokončit svůj úkol?“ zeptala se Egeanin. „Ta vřava jejich plnou pozornost dlouho neudrží.“
Elain kývla. Nyneiva zmizela z dohledu za rohem.
Schodiště bylo úzké a schované ve zdi, aby na sluhy pokud možno nebylo vidět. Chodby na druhém poschodí byly skoro stejné jako na prvním, až na to, že dvojité lomené oblouky mohly vést na balkon jako z vyřezávané kamenné krajky, stejně jako do místnosti. Jak pokračovaly do západního křídla paláce, potkávaly stále méně sloužících, a žádný se na ně neohlédl. Nádhera byla, že chodby před panaršinými komnatami byly prázdné. Před širokými dveřmi s vyřezávanými stromy v rámu s dvojitým lomeným obloukem nestály vůbec žádné stráže. Ne že by Elain hodlala ustoupit, i kdyby tu nějaké byly, bez ohledu na to, co řekla Nyneivě, ale rozhodně to věci usnadnilo.
O chvíli později si nebyla tak úplně jistá. Cítila, jak uvnitř někdo usměrňuje. Nebyly to silné prameny, ale v těch komnatách rozhodně někdo splétal vlákna síly, nebo je možná udržoval spletené. Jen pár žen znalo trik jak spletená vlákna svázat.
„Co se děje?“ zeptala se Egeanin.
Elain si uvědomila, že se zastavila. „Je tam jedna z černých sester.“ Jedna, nebo víc? Určitě usměrňovala jen jedna. Přitiskla se ke dveřím. Uvnitř nějaká žena zpívala. Přiložila ucho ke dveřím a zaslechla odvázaná slova, tlumená, ale jasně srozumitelná.
Elain překvapeně odskočila a porcelánové talíře vyklouzly zpod ubrousku. Dostala se nějak ke špatnému pokoji? Ne, nákres si vryla do paměti. Kromě toho v celém paláci jediné dveře s vyřezávanými stromy vedly do komnat panarchy.
„Tak to musíme nechat být,“ řekla Egeanin. „Nemůžeš udělat nic bez toho, abys ostatní upozornila na svou přítomnost.“
„Třeba mohu. Jestli mě ucítí usměrňovat, budou si myslet, že je to ta, která je uvnitř.“ Zamračila se a kousla se do spodního rtu. Kolik jich tam je? Dokázala se sílou nejméně tři nebo čtyři věci najednou, což bylo něco, v čem se jí mohly rovnat pouze Egwain nebo Nyneiva. Přeříkávala si seznam andorských královen, které předvedly odvahu tváří v tvář většímu nebezpečí, až si uvědomila, že to je seznam všech královen Andoru. Jednoho dne budu královnou. Umím být stejně kurážná jako ony. Připravila se a řekla: „Otevřeš rychle dveře, Egeanin, a pak si klekneš, abych přes tebe viděla.“ Seanchanka zaváhala. „Otevři dveře.“ Elain její vlastní hlas překvapil. Nesnažila se s ním něco udělat, ale její hlas byl tichý, klidný, velitelský. A Egeanin kývla, téměř se uklonila, a okamžitě rozrazila obě křídla dveří.