Nad Alcair Dalem se prudce zablesklo a ze všech stran začal vát vítr, vyl nad okrajem kaňonu a utopil aielský křik. Vítr, přinášející maličké stopy vody, víc a víc, až se stalo něco, co tu nikdo nikdy neviděl. Začalo mrholit. Vítr nahoře svištěl a vyl. Po obloze se míhaly divoké blesky. A déšť sílil a sílil, až lilo jako z konve, voda přetékala přes okraj a přitiskla mu vlasy k hlavě a košili na záda, a nebylo vidět dál než na padesát kroků.
Déšť na něj náhle přestal padat. Kolem něj se rozšířila neviditelná kupole zatlačující Mata a Taardady dál. Vodou, stékající po stranách kopule, viděl matně Adelin, jak do stěny buší a snaží se dostat k němu.
„Ty největší hlupáku, hraješ hry s ostatními hlupáky! Přivedeš vniveč všechny moje plány a úsilí!“
Voda mu stékala po obličeji, když se obrátil k Lanfear. Bílé šaty se stříbrným páskem měla úplně suché a vln černých vlasů se mezi stříbrnými hvězdami a půlměsíci nedotkla jediná kapička deště. Rozzuřeně na něj upírala černé oči. Krásnou tvář měla zkřivenou hněvem.
„Nečekal jsem, že se odhalíš už teď,“ řekl tiše. Stále ho plnila síla. Zmítal se v proudech a zoufale se držel, i když na hlase mu to poznat nebylo. Nebylo nutné natahovat víc, jen nechat sílu proudit, až se zdálo, že mu kosti zmrznou na prach. Nevěděl, jestli ho dokáže odstínit, když jím už proudí saidín, ale nechal se jím naplnit, až to skoro nebylo možné. „Vím, že nejsi sama. Kde je?“
Lanfear stiskla nádherné rty. „Věděla jsem, že se prozradí, když ti vstoupil do snu. Byla bych to mohla zvládnout, kdyby nezpanikařil –“
„Věděl jsem to od začátku,“ přerušil ji Rand. „Čekal jsem to ode dne, kdy jsem odešel z Tearského Kamene. Tady venku, kde mě může každý vidět, jsem se upíral na Rhuidean a Aiely. Myslela sis, že nebudu čekat, že po mně aspoň někteří z vás půjdou? Ale tahle past je moje, Lanfear, ne tvoje. Kde je?“ Poslední slova zněla jako studený křik. Kolem prázdnoty, která ho obklopovala, neovladatelně klouzaly city. Kolem prázdnoty, která nebyla prázdná, prázdnoty naplněné jedinou silou.
„Když jsi to věděl,“ vyštěkla na něj, „proč jsi ho zahnal těmi řečmi o naplňování svého osudu, dělání toho, co se musí udělat?“ Opovržení slova zatížilo jako kameny. „Přivedla jsem Asmodeana, aby tě učil, ale on vždycky skočil po dalším plánu, když se ten první ukázal jako příliš složitý. Teď si myslí, že si pro sebe v Rhuideanu našel něco lepšího. A teď je tam venku, aby si to vzal, zatímco ty stojíš tady. Couladin, draghkarové, všechno to dělal jen pro to, aby udržel tvou pozornost, aby si mohl být jistý. Všechny mé plány přišly vniveč, protože ty musíš být tak tvrdohlavý! Máš vůbec ponětí, jakou námahu mi dá znovu ho přesvědčit? Musí to být on. Demandred, Rahvin nebo Sammael by tě zabili dřív, než by tě naučili zvednout ruku, nebo by si tě připoutali jako pejska u nohy!“
Rhuidean. Ano. No ovšem. Rhuidean. Kolik ještě týdnů na jih? A přesto musí udělat něco hned. Kdyby si jenom vzpomněl jak... „A tys ho nechala jít? Po všech těch řečech, jak mi pomůžeš?“
„Říkala jsem, že ne otevřeně. Co by mohl najít v Rhuideanu, aby to stálo za to, že otevřeně vystoupím? Až budeš souhlasit, že zůstaneš se mnou, bude ta pravá chvíle. Pamatuj, co jsem ti říkala, Luisi Therine.“ V hlase se jí ozval svůdný tón. Plné rty se jí zvlnily, tmavé oči se ho snažily spolknout jako bezedné tůně. „Dva velké sa’angrialy. S těmi, společně, můžeme vyzvat –“ Tentokrát se odmlčela sama od sebe. Vzpomněl si.
S pomocí síly složil realitu, ohnul kousíček toho, čím byl. Pod kupolí před ním se otevřely dveře. To byl jediný způsob, jak to popsat. Otvor do temnoty, vedoucí někam jinam.
„Zdá se, že pár věcí si pamatuješ.“ Prohlížela si dveře a náhle přesunula svůj podezíravý pohled na něj. „Proč jsi tak nervózní? Co je v Rhuideanu?“
„Asmodean,“ řekl ponuře. Chvíli váhal. Za deštěm smáčenou kupoli nedohlédl. Co se tam děje? A Lanfear. Kdyby si jen vzpomněl, jak odstínil Egwain a Elain. Kdybych se jen dokázal přimět k tomu, abych zabil ženu, která se na mě jenom mračí. Je jednou ze Zaprodanců! Teď to nedokázal o nic víc než v Kameni.
Prošel dveřmi a ji nechal stát na římse. Dveře za sebou zavřel. Ona nepochybně věděla, jak si udělat vlastní, ale trochu ji to zpomalí.
58
Pasti Rhuideanu
Jakmile dveře zmizely, obklopovala ho naprostá temnota, černota táhnoucí se na všechny strany, a přesto viděl. Necítil horko ani zimu, ani přesto, jak byl promočený. Necítil vůbec nic. Jen bytí. Před ním se zvedaly prosté šedé kamenné schody, každý schod tu visel zcela bez opory, klenuly se tak daleko, až se ztrácely z dohledu. Už je jednou viděl, nebo velice podobné. Nějak věděl, že ho dovedou tam, kam potřebuje jít. Rozběhl se nahoru po těch nemožných schodech, a jak na každém jeho bota zanechala mokrý otisk, schod vybledl a zmizel. Ale schody vepředu čekaly, jen ty ho vedly tam, kam musel jít. Tak tomu bylo předtím také.
Udělal jsem je s pomocí síly, nebo existují nějakým jiným způsobem?
Při tomto pomyšlení se šedý kámen pod jeho nohama začal poněkud ztrácet a všechny ostatní schody před ním se začaly rozplývat. Zoufale se na ně soustředil, šedý kámen a skutečný. Skutečný! Rozplývání ustalo. Už však nebyly tak prosté, byly leštěné a okraje měly upravené do jakéhosi módního vzoru, o němž měl dojem, že ho kdesi zahlédl.
Nestaraje se kam – nebyl si jist, zda se odváží o tom nějak uvažovat – se rozběhl, jak nejrychleji uměl, po třech schodech najednou a hnal se nekonečnou temnotou. Zavedou ho, kam chce jít, ale jak dlouho to potrvá? Jak velký náskok Asmodean má? Znali Zaprodanci nějaký rychlejší způsob cestování? To byla ta potíž. Zaprodanci měli veškeré vědomosti. On měl jenom zoufalou potřebu.
Zadíval se dopředu a trhl sebou. Schody se samy upravily pro jeho dlouhý krok, široké mezery mezi nimi teď vyžadovaly, aby skákal přes černotu hlubokou jako... Jako co? Pád tady by nemusel nikdy skončit. Přinutil se nevšímat si těch děr a běžel dál. Ve staré zpola zahojené ráně v boku mu začalo cukat, nejasně si to uvědomoval. Ale jestli si to všechno uvědomoval i přes to, jak byl zahalen v saidínu, tak se rána brzy znovu otevře. Nevšímej si toho. Ta myšlenka proplula přes prázdnotu v jeho nitru. Neodvažoval se prohrát tento závod, ne i kdyby ho to mělo zabít. Copak tyhle schody nikdy neskončí? Jak daleko se již dostal?
Náhle v dálce před sebou spatřil postavu, vypadalo to na muže v červeném kabátci a vysokých červených botách, stojícího na blyštící se stříbrné plošině, která klouzala temnotou. Rand nemusel být blízko, aby si byl jist, že je to Asmodean. Zaprodanec však neutíkal jako nějaký napůl uštvaný venkovský kluk. Jel na té věci, ať to bylo cokoliv.
Rand se zastavil na jednom kamenném schodě. Neměl ponětí, co ta plošina vlastně je, leskla se jako leštěný kov, ale... Schody před ním zmizely. Kus kamene pod jeho nohama začal klouzat kupředu, stále rychleji a rychleji. Ve tváři necítil žádný vítr, který by mu prozradil, že se pohybuje, v té rozlehlé temnotě nic nenaznačovalo pohyb – až na to, že začínal Asmodeana dohánět. Nevěděl, jestli to dělá s pomocí síly, prostě se to tak nějak stalo. Schod se zakymácel a Rand okamžitě přestal pochybovat. Ještě toho nevím dost.