Hra s ohněm
Příštího rána slunce ještě ani pořádně nevyšlo a Egwain se objevila u dveří do Randových komnat, nepříliš ochotně následována Elain. Dědička na sobě měla šaty ze světle modrého hedvábí s dlouhými rukávy, střižené podle tairenské módy a po kratším dohadování stažené co nejníž. Kolem hrdla měla náhrdelník ze safírů barvy časné ranní oblohy a další šňůru drahokamů měla vpletenu do rudozlatých kučer, což podtrhovalo blankytnou modř jejích očí. I přes vlhké horko měla Egwain kolem ramen prostý tmavočervený šátek, velký jako šál. Šátek i safíry dodala Aviendha. Aielanka měla kupodivu docela slušnou zásobu takových věcí.
I když Egwain věděla, že tu budou, trhla sebou, když spatřila, jak se aielské stráže rychle a plavně zvedají na nohy. Elain tiše vyjekla, ale rychle si je všechny přeměřila s královským výrazem, který tak dobře zvládala. Na tyto sluncem osmahlé muže to však zřejmě žádný účinek nemělo. – Těch šest bylo ze Shae’en M’taal, z Kamenných psů, a na Aiely vypadali uvolněně, což znamenalo, že jako by se dívali do všech stran zároveň a jako by byli připraveni okamžitě vyrazit libovolným směrem a zaútočit.
Egwain Elain napodobila – přála si, aby to zvládala stejně dobře jako dědička – a ohlásila: „Já... my... se chceme přesvědčit, co dělají rány pána Draka.“
Její poznámka by byla úplně hloupá, pokud by Aielani věděli něco o léčení, ale ta pravděpodobnost byla malá. Vědělo o tom jen pár lidí a Aielové spíš méně než ostatní. Egwain nehodlala udávat žádný důvod jejich přítomnosti – stačilo, že byly považovány za Aes Sedai – ale když Aielové jako by vyskočili rovnou z mramorové podlahy, přišlo jí to jako dobrý nápad. Ne že by se ji nebo Elain snažili zastavit. Ale tihle muži byli všichni tak vysocí a měli tak kamenné výrazy a ty svoje krátké oštěpy a luky z rohoviny nosili tak, jako by pro ně jejich používání bylo stejně přirozené jako dýchání, a stejně snadné. A když na ni tak upírali své světlé oči, bylo až příliš snadné připomenout si všechny ty příběhy z aielské války o černě zahalených Aielech, nemilosrdných, bez slitování, o mužích, kteří zničili každé vojsko, jež se proti nim postavilo, až na to poslední, které je zahnalo zpět do Pustiny poté, co spojené státy skončily ve slepé uličce během tří krví nasáklých dní a nocí před samotným Tar Valonem. Málem sáhla po saidaru.
Gaul, vůdce Kamenných psů, kývl a shlížel na Elain a Egwain s jistou úctou. Byl to svým drsným způsobem hezký muž, o něco starší než Nyneiva, s očima zelenýma a jasnýma jako leštěné drahokamy a dlouhými řasami tak tmavými, až se zdálo, že má oči podmalovány uhlem. „Nejspíš ho pobolívají. Dnes ráno má špatnou náladu.“ Gaul se zazubil, jen se mu kratičce zablýskly bílé zuby, aby ukázal, že má pro nevrlost zraněného pochopení. „Už odsud vyhnal skupinku těch vznešených pánů a jednoho dokonce vyhodil osobně. Jakže se to jmenoval?“
„Torean,“ odvětil jiný, ještě vyšší muž. Měl nasazen šíp a krátký, zakřivený luk držel nedbale. Šedýma očima na chvíli spočinul na obou ženách a pak se jal zase sledovat sloupy v předpokoji.
„Torean,“ souhlasil Gaul. „Myslel jsem, že doletí až k těm hezkým řezbám...“ Ukázal teď oštěpem na prstenec strnule stojících obránců, „...ale tři kroky chyběly. Mangin na mně vyhrál dobrý tairenský závěs, celý vyšitý zlatými jestřáby.“ Vyšší muž se krátce, spokojeně pousmál.
Egwain při představě Randa, jak skutečně háže vznešeného pána přes místnost, zamrkala. Nikdy se nechoval násilnicky. – Ani zdaleka ne. Jak moc se vlastně změnil? Měla příliš mnoho práce s Joiyou a Amico, a on zase s Moirain, Lanem nebo vznešenými pány, aby spolu prohodili víc než jen pár slov o domově, když se náhodou potkali, a o tom, jak letos asi vypadaly oslavy Bel Tinu a jak asi budou vypadat Letnice. Vždycky však jen krátce. Jak moc se změnil?
„Musíme ho vidět,“ prohlásila Elain a hlas se jí maličko zatřásl. Gaul se uklonil, přičemž opřel špičku oštěpu o černý mramor podlahy. „Zajisté, Aes Sedai.“
Egwain do Randových komnat vstupovala s jistým rozechvěním a z Elainina výrazu bylo zřejmé, že ji těch pár kroků stálo nesmírné úsilí.
V komnatě nezůstalo ani stopy po hrůzách noci, jen tu nebyla žádná zrcadla. Na obložení stěn zůstala světlejší místa, kde předtím visela nástěnná zrcadla, nyní odstraněná. Ne že by byl pokoj jinak uklizen. Všude se povalovaly knihy, některé byly otevřené, jako by od nich někdo odešel uprostřed stránky, a postel byla stále neustlaná. Karmínové závěsy na oknech byly roztažené, a jelikož byla okna obrácená na západ, bylo vidět na řeku, jež byla tairenskou hlavní dopravní tepnou. Na velkém pozlaceném a velice nevkusném stojanu se třpytil Callandor. Egwain stojan považovala za tu nejošklivější věc, jakou kdy viděla zdobit místnost – dokud nezahlédla stříbrné vlky strhávající zlatého jelena, kteréžto sousoší stálo na krbové římse. Díky slabému vánku od řeky bylo v místnosti kupodivu poměrně chladno, na rozdíl od zbytku Kamene.
Rand, jen v košili, seděl rozvalený v křesle, jednu nohu měl přehozenou přes lenoch a o koleno opřenou v kůži vázanou knihu. Při zvuku jejich kroků knihu s prásknutím zavřel, hodil ji mezi ostatní na koberci se spirálovým vzorem a vymrštil se na nohy připraven k boji. Mrak na jeho tváři se však rozjasnil, když si uvědomil, kdo ho přišel navštívit tentokrát.
Poprvé v Kameni se Egwain dívala po změnách, jež se s ním udály, a našla je.
Kolik je to měsíců, co ho viděla naposled? Stačilo to však, aby mu ztvrdly rysy, aby se mu z obličeje vytratila otevřenost, která tam kdysi bývala. A také se jinak pohyboval, trochu jako Lan, trochu jako Aielové. Díky své výšce, narudlým vlasům a očím, které byly chvíli modré, chvíli šedé, podle toho, jak mu do nich svítilo, vypadal až příliš jako Aielan, až příliš, aby to Egwain nevyvedlo z míry. Ale změnil se také uvnitř?
„Myslel jsem, že jste... že je to někdo jiný,“ zamumlal a rozpačitě se na obě podíval. To byl Rand, jakého Egwain znala, dokonce i pokaždé, když se na ni nebo na Elain podíval, naskočil mu ruměnec. „Někteří... lidé po mně chtějí věci, které jim nemůžu dát. Věci, které nechci dát.“ S ohromující rychlostí se jeho výraz změnil, zatvářil se podezíravě a hlas mu ztvrdl. – „A co chcete vy? Poslala vás Moirain? Máte mě přesvědčit, abych udělal, co chce ona?“
„Nebuď labuť,“ odsekla ostře Egwain, než si to stačila promyslet. „Já nechci, abys začal válku.“
Elain dodala prosebným tónem: „Přišly jsme... ti pomoci, pokud to bude v našich silách.“ To byl jeden z jejich důvodů, a nejsnáze se vyslovoval, jak se rozhodly při snídani.
„Ty znáš její plány pro...“ začal drsně, ale pak náhle změnil téma. „Pomoct mi? Jak? Tohle přesně říká Moirain.“
Egwain si vážně zkřížila ruce na prsou a pevně si přitáhla šátek k ramenům, jako to dělávala Nyneiva, když přišla před vesnickou radu s něčím, co hodlala prosadit bez ohledu na to, jak umanutí radní byli. Teď bylo pozdě začínat s něčím novým. Jediný možný způsob byl pokračovat, jak začala. „Říkala jsem ti, ať se nechováš jako trouba, Rande al’Thore. Tairenové ti možná padají k nohám, ale já pamatuju, když tě Nyneiva vyplatila proutkem, protože ses nechal Matem přesvědčit a ukradli jste džbánek jablečný pálenky.“ Elain se tvářila soustředěně. Až příliš. Egwain bylo jasné, že jí je do smíchu.
Rand si toho samozřejmě nevšiml. Muži si takových věcí nikdy nevšímali. Zazubil se na Egwain a málem se sám rozesmál nahlas. „Zrovna jsme oslavili třinácté narozeniny. Našla nás, jak spíme za stájemi tvého táty. Hlava nás bolela, že jsme ten proutek ani necítili.“ Tak se na to Egwain tedy nepamatovala. „Ale to nebylo nic proti tomu, když jsi jí ty hodila na hlavu tu misku. Pamatuješ? Lila do tebe psárkový čaj, protože do tebe celý týden nic nebylo, a jakmile jsi ho ochutnala, praštila jsi ji po hlavě její nejlepší mísou. Světlo, vřískala jsi tenkrát? Kdy to vlastně bylo? Dva roky předtím –“