Min sebou škubla. Na chvíli mu proudy zaschlé krve změnily obličej na ponurou masku. Bylo to jako dvě rány kladivem. Její přítelkyně byly pryč – cestu do Věže jí usnadňovalo přesvědčení, že se tu s nimi setká – a Gawyn bude zraněn stejný den, kdy Aes Sedai zemřou.
Přes všechno, co viděla od svého příchodu do Věže, přes svůj strach se jí dosud nic nedotklo osobně. Pohroma, která se snese na Věž, zasáhne i veliké území kolem Tar Valonu, ale ona do Věže nepatřila a nikdy sem patřit nebude. Ale Gawyn byl někdo, koho znala, někdo, koho měla ráda, a on utrží ránu horší, než naznačovala ta krev, utrží ránu někde hluboko v nitru. Min došlo, že jestli může postihnout Věž neštěstí, odnesou to nejen vzdálené Aes Sedai, ženy, s nimiž se nikdy necítila spřízněná, ale také její přítelkyně. Ty do Věže patřily.
Jistým způsobem byla ráda, že tu Egwain s ostatními není, byla ráda, že se na ně nemůže podívat a možná uvidět znamení smrti. A přesto se chtěla podívat, přesvědčit se, pohlédnout na své přítelkyně a nic nespatřit, nebo zjistit, že budou žít. Kde pro Světlo jsou? Proč odešly? Jelikož všechny tři znala, považovala za pravděpodobné, že jestli Gawyn neví, kde jsou, je to proto, že nechtěly, aby to věděl. To bylo docela dobře možné.
Náhle si uvědomila, kde je a proč, a to, že tu s Gawynem není sama. Sahra zřejmě zapomněla, že má Min dovést k amyrlin. Zřejmě zapomněla na všechno kromě mladého pána, na něhož dělala telecí oči, čehož si on ovšem nevšiml. Přesto už nebylo třeba předstírat, že je ve Věži cizí. Byla u amyrlininých dveří a teď ji nemohlo už nic zastavit.
„Gawyne, nevím, kde jsou, ale jestli jsou za trest někde na statku, tak jsou nejspíš celé zpocené a zablácené až po uši, a ty jsi ten poslední, koho by chtěly vidět.“ Popravdě řečeno ji však jejich nepřítomnost také zneklidnila, stejně jako Gawyna. Příliš se toho stalo, příliš se toho děje, příliš mnoho s nimi bylo svázáno, a s ní také. Ale nebylo zcela vyloučeno, že je opravdu poslali za trest na statek. „Tím, že amyrlin rozzlobíš, jim moc nepomůžeš.“
„Já ale nevím, jestli jsou na statku. Nebo vůbec naživu. K čemu všechno to schovávání a uhýbání, jestli jenom někde plejí záhony? Jestli se mé sestře něco stane... Nebo Egwain...“ Zamračil se na své boty. „Měl bych na Elain dávat pozor. Jak ji mám ale chránit, když ani nevím, kde je?“
Min si povzdechla. „Myslíš, že potřebuje ochranu? Kterákoliv z nich?“ Ale jestli je někam poslala amyrlin, tak možná ano. Amyrlin byla schopná poslat ženu do medvědího doupěte jenom s proutkem, kdyby to posloužilo jejím cílům. A čekala by, že se ta žena vrátí s medvědí kůží nebo medvěda přivede na vodítku, podle nařízení. Kdyby to však řekla Gawynovi, ten by se jen ještě víc rozčílil a dělal by si větší starosti. „Gawyne, ony se zaslíbily Věži. Kdyby ses jim do toho pletl, nepoděkovaly by ti.“
„Vím, že Elain není malé dítě,“ prohlásil Gawyn, „i když se pořád potácí mezi tím, že uteče jako malá, a hned si zase hraje na to, že je Aes Sedai. Ale je moje sestra, a kromě toho taky dědička Andoru. Po máti se stane královnou. Andor ji potřebuje celou a v pořádku, aby mohla usednout na trůn, ne další boj o nástupnictví.“
Hraje si na to, že je Aes Sedai? On si očividně neuvědomoval rozsah sestřina nadání. Dědičky Andoru posílaly do Věže na výcvik od té doby, co vznikl Andor, ale Elain byla první, která měla nadání, aby se mohla opravdu stát Aes Sedai, a to dost mocnou Aes Sedai. A Gawyn nejspíš nevěděl, že Egwain je stejně silná.
„Takže ji budeš chránit, ať chce, nebo nechce?“ Řekla to nedbale, aby si uvědomil, jakou dělá chybu, ale on si varování nevšiml a přikývl na souhlas.
„To byla moje povinnost ode dne, kdy se narodila. Já proliji krev dřív než ona, já položím život dřív než ona. Tu přísahu jsem složil, když jsem skoro ještě nedohlédl do její kolébky. Gareth Bryne mi musel vysvětlit, co to znamená. A teď ji rozhodně neporuším. Andor ji potřebuje víc než mě.“
Mluvil s klidnou jistotou – přijímal to jako něco přirozeného a správného, až z toho Min zamrazilo. Vždycky ho považovala za malého kluka, který se pořád směje a škádlí své přátele, ale teď pro ni byl cizincem. Napadlo ji, že když přišlo na tvoření mužů, musel být Stvořitel unavený. Občas jí skoro nepřipadali jako lidé. „A Egwain? Jakou přísahu jsi složil ohledně ní?“
Jeho výraz se nezměnil, jen ostražitě přešlápl. „O Egwain si samozřejmě dělám starosti. I o Nyneivu. Co se stane Elaininým společnicím, může se stát i jí. Předpokládám, že jsou stále spolu. Když byly tady, zřídka bylo vidět jednu bez druhých.“
„Moje máma vždycky říkala, abych si vzala špatnýho lháře, a ty by ses na to hodil. Ale myslím, že někdo na tebe má větší právo.“
„Některé věci se mají stát,“ odvětil tiše, „a některé zase ne. Galad je úplně nemocný z toho, že Egwain odešla.“ Galad byl jeho polobratr a oba byli posláni do Tar Valonu, aby tu cvičili pod dohledem strážců. To byla další andorská tradice. Galadedrid Damodred byl muž, který vždy dělal jen to, co je správné, až to podle Minina názoru někdy mohla být chyba, ale Gawyn na něm neviděl nic špatného. A nikdy by se nevyznal z citů k ženě, pro niž zahořelo Galadovo srdce.
Chtěla s ním zatřást, nasypat do něj trochu rozumu, ale na to teď nebyl čas. Ne když na ni čekala amyrlin, ne s tím, co musela čekající amyrlin povědět. A rozhodně ne, když tu stála Sahra, telecí oči netelecí oči. „Gawyne, povolala mě amyrlin. Kde tě najdu, až se mnou skončí?“
„Budu na cvičném dvoře. Starosti si přestávám dělat – jedině snad když cvičím s Hammarem šerm.“ Hammar byl mistr šermíř a strážce, který vyučoval zacházení s mečem. „Většinou jsem tam až do západu slunce.“
„Tak dobře. Přijdu hned, jak to půjde. A dávej si pozor na to, co říkáš. Jestli amyrlin rozhněváš, Elain a Egwain by to mohly odnýst taky.“
„To nemohu slíbit,“ odtušil pevně. „Něco se děje s celým světem. Občanská válka v Cairhienu. To stejné a ještě horší v Tarabonu a Arad Domanu. Falešní Draci. Potíže a zprávy o potížích ze všech koutů světa. Neříkám, že je za tím Věž, ale dokonce i tady není všechno tak, jak by být mělo. Nebo jak to vypadá. Zmizení Elain a Egwain není zdaleka všechno. Ony jsou ale ty, kdo mě zajímají. A já zjistím, kde jsou. A jestli se jim něco stalo... Jestli jsou mrtvé...“
Zamračil se a na okamžik se jeho obličej zase proměnil v tu masku zaschlé krve. Víc: nad hlavou se mu vznášel meč a za ním se vlnil praporec. Meč s dlouhým jílcem, jaké používala většina strážců, měl do lehce zakřivené čepele vyleptanou volavku, symbol mistra šermíře, a Min nepoznala, patří-li tento meč Gawynovi, nebo zda ho ohrožuje. Na praporci byl Gawynův znak, útočící stříbrný kanec, ale na zeleném poli, místo na rudém poli Andoru. Meč i praporec vybledly spolu s krví.
„Buď opatrný, Gawyne.“ Myslela to dvěma způsoby. Opatrný na to, co řekne, a opatrný způsobem, který mu nemohla vysvětlit, který neznala ani ona sama. „Musíš být velice opatrný.“
Zapátral jí očima ve tváři, jako by si uvědomil, že její varování má i hlubší rovinu. „Pokusím se,“ řekl nakonec. Nasadil úsměv, skoro takový, na jaký se u něj pamatovala, ale bylo jasné, že tak činí s námahou. „Asi bych se měl vydat na cvičiště, jestli chci udržet krok s Galadem. Dopoledne se mi podařilo zvítězit dvakrát z pěti zápasů s Hammarem, ale Galad už zvítězil třikrát, když se posledně obtěžoval zajít cvičit.“ Náhle se zdálo, že ji poprvé doopravdy uviděl, a jeho úsměv teď šel od srdce. „Měla bys nosit šaty častěji. Sluší ti. Pamatuj, budu tam do západu slunce.“