„Nejsme tu, abychom si povídaly o starých časech,“ prohlásila Egwain a podrážděně si upravila šátek. Byl z tenké vlny, ale stejně byl příliš teplý. Rand měl skutečně ten špatný zvyk, že si pamatoval ty nejméně příjemné věci.
Teď se usmál, jako by přesně věděl, nač myslí, a v lepší náladě pokračoval dál. „Říkaly jste, že jste přišly, protože mi chcete pomoct. S čím? Asi nevíte, jak donutit vznešeného pána, aby dodržel slovo, když se mu zrovna nedívám přes rameno, že? Nebo jak zarazit ošklivé sny? A rozhodně bych přivítal pomoc s –“ Mrkl na Elain, pak zpátky na Egwain a znovu nečekaně změnil téma. „Co třeba starý jazyk? Učily jste se ho v Bílé věži?“ Bez toho, že by si počkal na odpověď, se začal prohrabávat svazky rozházenými po koberci. Mezi rozházeným povlečením stála další křesla. „Mám tu někde kopii...“
„Rande.“ Egwain zesílila hlas. „Rande, já starý jazyk číst neumím.“ Varovně se podívala na Elain, aby také nic nepřiznávala. Nepřišly mu sem překládat Dračí proroctví. Safíry, které měla dědička ve vlasech, se rozkývaly, jak Elain souhlasně přikývla. „Musely jsme se učit jiným věcem.“
Rand se s povzdechem narovnal od knih. „To bych opravdu doufal v moc.“ Na chvíli se zdálo, že chce ještě něco říci, ale jen hleděl na své boty. Egwain napadlo, jak se mu daří jednat se vznešenými pány s tou jejich nadutostí, když ho ona s Elain takhle vyvedou z míry.
„Přišly jsme ti pomoct s usměrňováním,“ řekla mu. „Se sílou.“ Co tvrdila Moirain, byla nejspíš pravda. Žádná žena nemohla naučit muže, jak usměrňovat, stejně jako ho nemohla naučit, jak rodit děti. Egwain si však nebyla jistá. Jednou vycítila něco utkané ze saidínu. Nebo spíš ucítila nic, něco prostě zahradilo cestu jejím pramenům stejně jistě, jako kámen zahradí vodu. Ale ona se hodně naučila mimo Věž, stejně jako v ní. Určitě věděla něco, co by ho mohla naučit, mohla mu nabídnout nějaké rady.
„Pokud to zvládneme,“ dodala Elain.
Po tváři se mu znovu mihlo podezření. Egwain znervózňovalo, jak rychle se mu měnily nálady. „Měl jsem víc příležitostí číst ve starém jazyce než vy v... Opravdu to není Moirainina práce? Neposlala vás sem ona? Myslí si, že mě dokáže přesvědčit oklikou, co? Je to nějaký zvrácený plán Aes Sedai, kterého smysl nepoznám, dokud v něm neuvíznu?“ Trpce zavrčel, z podlahy za křeslem zvedl tmavozelený kabátec a rychle si ho natáhl. „Souhlasil jsem, že se ráno setkám s dalšími vznešenými pány. Jestli na ně nedohlídnu, tak najdou způsob, jak obejít všechno, co po nich chci. Ale dřív nebo později to pochopí. Teď vládnu Tearu já. Já. Drak Znovuzrozený. Já je to naučím. Budete mě muset omluvit.“
Egwain s ním chtěla zatřepat. On že vládne Tearu? No, možná ano, když na to přijde, ale ona si pamatovala chlapce s jehňátkem za kabátcem, pyšného jako kohout, protože zahnal vlky, kteří je chtěli sežrat. Byl ovčák, ne král, a i když měl důvod k nafukování, tak rozhodně nebylo dobré, že to dělal.
Už mu to chtěla říci, ale než stačila promluvit, vyhrkla ohnivě Elain. „Nikdo nás neposlal. Nikdo. Přišly jsme, protože... protože nám na tobě záleží. Možná to nebude fungovat, ale můžeš to zkusit. Když už mně... nám na tobě záleží tolik, abychom to zkusily, tak bys to kvůli nám taky mohl vyzkoušet. Znamená to pro tebe tak málo, že nám nemůžeš věnovat ani hodinu? Kvůli sobě?“
Rand si přestal zapínat kabátec a chvíli se na dědičku díval tak upřeně, až si Egwain pomyslela, že na ni snad zapomněl. Rand však oči se zachvěním odvrátil. Podíval se na Egwain, přešlápl a zadíval se na podlahu. „Zkusím to,“ řekl tiše. „Nebude to k ničemu, ale já... Co chcete, abych udělal?“
Egwain se zhluboka nadechla. Nemyslela, že bude tak snadné ho přesvědčit. Vždycky byl jako balvan zabořený do bláta, když se rozhodl vzepřít, což dělal až příliš často.
„Podívej se na mě,“ řekla a sáhla po saidaru. Nechala se zcela naplnit jedinou silou a přijala každou kapku, kterou dokázala udržet. Bylo to, jako by každou částečku jejího těla naplnilo světlo, jako by Světlo samo vyplnilo každičkou škvírku. Život jako by z ní měl vylétnout jako ohňostroj. Ještě nikdy do sebe tolik síly nenatáhla. Zděšeně si uvědomila, že se nechvěje. Tuhle úžasnou slast přece nemohla snést jen tak. Chtěla si to vychutnat, tančit a zpívat, jen si tak lehnout a válet se v tom. Přiměla se promluvit. „Co vidíš? Co cítíš? Podívej se na mě, Rande!“
Rand pomalu zvedl hlavu a stále se mračil. „Vidím tebe. Co bych měl tak asi vidět? Dotýkáš se zdroje? Egwain, Moirain kolem mě usměrňovala aspoň stokrát, a já nikdy nic neviděl. Jen to, co udělala. Takhle to nefunguje. Dokonce i já tolik vím.“
„Já jsem silnější než Moirain,“ řekla mu odhodlaně. „Kdyby se ona pokusila zadržet tolik síly jako já teď, svíjela by se na podlaze nebo by se zbláznila.“ Byla to pravda, i když nikdy předtím neodhadla schopnosti Aes Sedai tak přesně.
Síla volala po tom, aby byla využita, pulzovala silněji než sám život. S tímto by dokázala věci, o nichž se Moirain nikdy ani nesnilo. Rána na Randově boku, kterou Moirain nikdy nedokázala zcela vyléčit. Egwain toho o léčení moc nevěděla – bylo to rozhodně mnohem složitější než cokoliv, co zatím udělala – ale viděla při léčení Nyneivu a možná, s tím ohromným jezerem síly, která ji plnila, by mohla poznat něco z toho, jak by tu ránu bylo možné vyléčit. Ne aby to udělala, to určitě ne, ale něco poznat.
Opatrně spředla jako vlas tenoučké pramínky vzduchu a vody a ducha, sil používaných k léčení, a sáhla na Randovo staré zranění. Jediný dotyk, a okamžitě se roztřeseně stáhla a strhla i své předivo. V žaludku ji pálilo, jako by každičké jídlo, které kdy pozřela, chtělo okamžitě ven. Připadalo jí to, jako by všechna temnota, co jí bylo na světě, spočívala na Randově boku, jako by veškeré zlo světa bylo v té zhnisané ráně jen lehce překryté měkkou jizvou. Něco takového by pohltilo léčivé prameny jako písek kapky vody. Jak vůbec snesl takovou bolest? Proč neplakal?
Od prvního nápadu k jeho uskutečnění byl jen kousek. Otřesená a zoufale se snažící to zakrýt, Egwain bez meškání pokračovala. „Jsi stejně silný jako já. To vím. Musíš být. Musíš to cítit, Rande. Co cítíš?“ Světlo, co by mohlo něco takového vyléčit? A mohlo by to vyléčit vůbec něco?
„Necítím nic,“ zabručel a přešlápl. „Husí kůži. Není divu. Ne že bych ti nevěřil, Egwain, ale pořád mě znervózňuje, když kolem mě nějaká žena usměrňuje. Je mi líto.“
Egwain se mu nesnažila vysvětlit rozdíl mezi usměrňováním a pouhým spojením s pravým zdrojem. Bylo toho tolik, co nevěděl, dokonce i ve srovnání s jejími skrovnými znalostmi. Byl jako slepec snažící se po hmatu tkát bez nejmenší představy o barvách, o přízích, dokonce i o tom, jak vypadá takový stav.
S námahou saidar propustila, a že to byla námaha. Část jejího já chtěla plakat při té ztrátě. „Teď se zdroje nedotýkám, Rande.“ Přistoupila blíž a vzhlédla k němu. „Pořád máš husí kůži?“