„Ne. Ale to jenom proto, žes mi to řekla.“ Náhle pokrčil rameny. „Vidíš? Začal jsem na to myslet, a už mi zase naskočila.“
Egwain se vítězoslavně usmála. Nemusela se dívat na Elain, aby si potvrdila, co už vycítila a na čem se dříve dohodly. „Dokážeš vycítit, když se žena dotýká pravého zdroje, Rande. Právě teď to dělá Elain.“ Rand se na dědičku úkosem podíval. „Nezáleží na tom, co vidíš, nebo nevidíš. Cítíš to. Aspoň tohle. Podíváme se, na co ještě přijdeme. Rande, dotkni se zdroje. Dotkni se saidínu.“ Ta slova pronášela ochraptěle. Na to se s Elain také dohodly. Byl to Rand, ne obluda z pohádek, a ony se na tom dohodly, nicméně požádat muže o... Zázrak byl, že ta slova vůbec dostala z úst. „Vidíš něco?“ zeptala se Elain. „Cítíš něco?“
Rand stále rozděloval pohledy mezi obě ženy, pak se zas díval mezi ně nebo na podlahu, a občas se začervenal. Proč vůbec je tak vyvedený z míry? Dědička si ho upřeně prohlížela a teď zavrtěla hlavou. „Co se mne týče, tak tu jenom tak stojí. Jsi si jistá, že něco dělá?“
„Umí být velice tvrdohlavý, ale není hloupý. Aspoň většinou se hloupě nechová.“
„No, ať tvrdohlavý, hloupý nebo něco jiného, já nic necítím.“ Egwain se na něj zamračila. „Říkals, že uděláš, oč tě požádáme, Rande. Děláš to? Jestli jsi ty něco cítil, tak bych já měla taky, a já ne –“ S potlačeným vyjeknutím se odmlčela. Něco ji štíplo do zadečku. Randovi se zvlnily rty, očividně se snažil potlačit úsměv. „To,“ pravila odměřeně, „vůbec nebylo hezký.“
Rand se snažil tvářit nevinně, ale přesto mu úsměv unikl. „Říkalas, že chceš něco cítit, a mě prostě napadlo –“ Náhle zařval, až Egwain nadskočila. Tiskl si dlaň na levou půlku a s bolestivým kulháním poskakoval v kruhu. „Krev a popel, Egwain! Nebylo nutný –“ Dál reptal tišeji a Egwain byla docela ráda, že mu nerozumí.
Využila příležitosti a trochu zamávala šátkem, aby se ochladila, otočila se a tajně se na sebe s Elain usmály. Záře kolem dědičky pohasla. Obě se málem rozhihňaly nahlas, když si kradí mnuly ruce. To by mu mělo ukázat. Podle Egwainina odhadu vedly sto ku jedné.
Pak se Egwain obrátila zpátky k Randovi a nasadila nejupřímnější výraz. „Něco takovýho bych čekala od Mata. Myslela jsem, že aspoň ty jsi z toho už vyrostl. Přišly jsme sem, abychom ti pomohly, pokud to půjde. Tak se snaž spolupracovat. Udělej se sílou něco. Něco, co nebude dětinský. Třeba to dokážeme vycítit.“
Rand se hrbil a mračil se na ně. „Udělej něco,“ bručel si. „Neměly jste právo – Budu kulhat ještě – Chcete, abych něco udělal?“
Náhle se Egwain zvedla do vzduchu, a Elain také. S rozšířenýma očima se na sebe dívaly, jak se tak vznášely půl sáhu nad podlahou. Nic je nedrželo, Egwain necítila ani neviděla žádné prameny. Nic. Stiskla rty. Neměl právo tohle dělat. Vůbec žádné právo, a nastal čas, aby se poučil. Stejný štít utkaný z pramenů ducha, jaký odřízl od zdroje Joiyu, zadrží i jeho. Aes Sedai to používaly v těch vzácných případech, kdy našly muže, který dokázal usměrňovat.
Otevřela se saidaru – a srdce jí pokleslo. Saidar tu byl – cítila jeho teplo a světlo – ale mezi ní a pravým zdrojem cosi stálo, nic, nepřítomnost, která jí zabraňovala dosáhnout na pravý zdroj, jako by to byla kamenná zeď. Ucítila v sobě prázdnotu, kterou zaplnila až panika. Muž usměrňoval a ji to zachytilo. Byl to Rand, samozřejmě, ale jak tu tak visela jako košík, bezmocná, dokázala myslet jedině na to, že muž usměrňuje, a na pošpinění saidínu. Snažila se na něj zakřičet, ale dokázala jen zachroptět.
„Chcete, abych něco udělal?“ zavrčel Rand. Dva malé stolky neohrabaně ohnuly nohy, dřevo zaskřípělo, a stolky začaly klopýtat po pokoji v parodii na tanec, až z nich odpadávalo zlacení. „Líbí se vám tohle?“ V krbu vzplál oheň a zaplnil ohniště od kraje ke kraji, přičemž hořel na holém kameni a bez popela. „Nebo tohle?“ Vysoký jelen a vlci nad krbem začali měknout a roztékat se. Z hmoty vytékaly tenké pramínky zlata a stříbra, ztenčovaly se až na zářící vlákna, která se svíjela a proplétala do úzkého pásu kovové látky. Jak pletení pokračovalo, třpytná látka visela ve vzduchu a druhým koncem byla stále spojená s pomalu se roztékající sochou na kamenné římse. „Udělej něco,“ řekl Rand. „Udělej něco! Máte vůbec představu, jaké to je dotknout se saidínu, držet ho? Máte? Cítím, jak šílenství číhá. Jak se do mě vsakuje!“
Náhle křepčící stolky vzplanuly jako pochodně, aniž přestaly tančit. Knihy se roztočily ve vzduchu a otáčely se jim stránky. Matrace na posteli se roztrhaly a pokojem létalo peří jako sníh. Peří padající na hořící stolky naplnilo místnost pronikavým zápachem.
Rand chvíli jen zmateně hleděl na plápolající stolky. Pak to, co drželo Egwain a Elain, zmizelo, spolu se štítem. Jejich podpatky udeřily o podlahu zároveň s tím, co uhasly plameny, jako by je vsáklo dřevo, které pohlcovaly. Žár v krbu také zhasl a knihy dopadly na podlahu v ještě větším nepořádku než předtím. Zlatostříbrná tkanina se také svěsila, spolu s vlákny nataveného kovu, který však již nebyl tekutý, dokonce ani horký. Na krbu zbyly jenom tři větší hromádky, dvě stříbrné a jedna zlatá, chladné a beztvaré.
Když dopadly na zem, Egwain doklopýtala k Elain. Navzájem se podpíraly, ale Egwain cítila, že druhá žena udělala to stejné co ona sama, totiž že co nejrychleji sáhla po saidaru. Ve chvilce měly připraven na Randa štít, pokud by to vypadalo, že snad usměrňuje, ale on tu stál a jen ohromeně zíral na ohořelé stolky. Kolem se stále snášelo dolů peří a lepilo se mu na kabátec.
Teď nevypadal nebezpečně, ale v místnosti panoval nesmírný nepořádek. Egwain spletla tenké prameny vzduchu, aby stáhla poletující peříčka dohromady i s těmi, která již ležela na koberci. Nakonec ji napadlo přidat i ta, která měl na kabátci. Zbytek může nechat uklidit majhere, nebo si to může zařídit sám.
Když kolem něj prolétla pírka a spojila se s potrhanými zbytky matrace, Rand sebou trhl. Zápach z hořícího peří i spáleného dřeva sice nezmizel, ale v komnatě bylo aspoň trochu útulněji, a díky otevřeným oknům a slabému vánku se i ten smrad pomalu vytrácel.
„Majhere mi nejspíš nebude chtít dát další,“ řekl s nuceným smíchem. „Jedna matrace na den je asi víc, než je ochotná...“ Pohledu na obě mladé ženy se vyhýbal. „Je mi to líto. Nechtěl jsem... Občas se mi to vymkne z ruky. Občas tam nic není, když pro to sáhnu, a občas to udělá věci, které ne... Mrzí mě to. Asi byste měly jít. Nějak se teď pořád opakuju.“ Znovu se začervenal a odkašlal si. „Zdroje se nedotýkám, ale asi byste měly odejít.“
„My ještě neskončily,“ řekla Egwain mírně. Mírněji, než nač se cítila – chtěla ho vytahat za uši. Že ho vůbec napadlo ji – a Elain – takhle zvednout a odstínit – ale Rand byl na pokraji výbuchu. Kvůli čemu, to nevěděla a ani to nechtěla zjišťovat, ne tady a ne teď. S tím, jak všichni pořád jásali nad jejich sílou – každý tvrdil, že ona a Elain budou patřit mezi nejsilnější Aes Sedai, pokud ne vůbec nejsilnější, za tisíc i více let – předpokládala, že jsou tak silné jako on. Nebo aspoň skoro tak silné. Právě byla drsně vyvedena z omylu. Nyneiva se mu možná blížila, když byla dost rozhněvaná, ale Egwain věděla, že ona sama by nikdy nedokázala to, co právě předvedl Rand, nedokázala by rozdělit prameny do tolika směrů, zpracovat tolik věcí najednou. Pracovat se dvěma prameny najednou bylo víc než dvakrát těžší než práce s jedním pramenem stejné síly, a pracovat se třemi zase víc než dvakrát těžší než práce se dvěma. A on jich musel splést aspoň tucet. A dokonce ani nevypadal unavený, přestože práce se sílou si brala energii. Egwain se velice bála, že by zvládl ji i Elain jako koťata. Koťata, která by se mohl třeba rozhodnout utopit, kdyby zešílel.