Ale ona nemohla, a nechtěla, jen tak odejít. To by bylo stejné jako se vzdát, a ona byla vychována jinak. Hodlala udělat to, proč sem přišla – a všechno – a on ji nemohl vyhnat, když to ještě nedokončila. Ani on, ani nikdo jiný.
Elain měla v modrých očích odhodlaný výraz a ve chvíli, kdy se Egwain odmlčela, dodala dědička mnohem pevnějším hlasem: „A neodejdeme, dokud to nedokončíme. Říkal jsi, že to zkusíš. Tak to musíš zkusit.“
„To jsem přece říkal, ne?“ zamumlal Rand po nějaké době. –„Alespoň bychom se mohli posadit.“
Aniž se podíval na zčernalé stolky či pás kovové látky ležící pomačkaný na koberci, je Rand lehce kulhaje odvedl k židlím s vysokými opěradly, které stály u oken. Jenom museli z červeného hedvábného čalounění sundat knihy, aby se mohli posadit. Egwain ze židle odkládala dvanáctý svazek Pokladů Tearského Kamene, zaprášenou knihu v dřevěných deskách nazvanou Cestování po Aielské pustině s různými poznámkami o jejích divokých obyvatelích a silnou knihu s potrhanou koženou vazbou a názvem Jednání s územím Mayene v letech 500 až 750 Nové éry. Elain musela odložit větší hromádku, ale Rand ji rychle sebral spolu s knihami ze své židle a položil je všechny na podlahu, kde se komínek knih okamžitě zase rozsypal. Egwain své knihy úhledně položila vedle.
„Co chcete, abych udělal teď?“ Posadil se na okraj židle s rukama na kolenou. „Slibuju, že tentokrát udělám jenom to, co mi řeknete.“
Egwain se kousla do jazyka, aby mu neřekla, že ten slib přichází poněkud pozdě. Možná se nevyjádřila naprosto přesně, když mu říkala, co má dělat, ale to nebyla omluva. Nicméně však s tím bude muset udělat něco až později. Uvědomila si, že o něm zase uvažuje jen jako o Randovi, ale on také vypadal, jako by jí právě nacákal bláto na nejlepší šaty a bál se, že mu neuvěří, že to byla jenom nehoda. Přesto saidar nepouštěla a Elain také ne. Nebylo by dobré chovat se hloupě. „Tentokrát,“ pravila, „si chceme jenom promluvit. Jak se dotýkáš zdroje? Prostě nám to pověz. A ber to krok za krokem, pomalu.“
„Je to spíš zápas, než že bych se ho jen tak dotkl,“ zabručel. „Krok za krokem? No, nejdřív si představím plamen a pak do něj všechno vecpu. Nenávist, strach, nervozitu. Úplně všechno. Když to všechno plamen pohltí, objeví se mi v hlavě prázdnota. Já jsem uprostřed ní, ale jsem taky součástí toho, nač se soustředím.“
„To zní velice povědomě,“ poznamenala Egwain. „Slyšela jsem tvého tátu mluvit o tom triku se soustředěním, který používá vždy, když chce vyhrát závody v lukostřelbě. Říká tomu plamen a prázdnota.“
Rand kývl. Vypadal přitom smutně. Egwain napadlo, že se mu stýská po domově a po otci. „To mě Tam naučil nejdřív. A Lan to taky používá, když šermuje s mečem. Seléné – to je jedna žena, co jsem kdysi potkal – tomu říká jednota. Zřejmě o tom ví hodně lidí, i když tomu říkají různě. Ale já jsem zjistil, že když jsem v té prázdnotě, cítím saidín, je v té prázdnotě jako světlo těsně mimo dohled. Není tam nic jiného, jenom to světlo a já. City, dokonce i myšlenky, jsou venku. Kdysi jsem se k tomu propracovával postupně, ale teď to přijde všechno najednou. Teda většina toho. Většinou.“
„Prázdnota,“ prohodila Elain se zachvěním. „Žádné city. To nezní moc jako to, co děláme my.“
„Ale ano, zní,“ trvala Egwain dychtivě na svém. „Rande, my to prostě děláme trošičku jinak, to je všechno. Já sama si představuju, že jsem květina, růžový poupě, představuju si to tak dlouho, až jsem tím poupětem. To je trochu jako ta tvoje prázdnota. A okvětní plátky růže se otevírají světlu saidaru, a já ho nechám, aby mě naplnil, všechno to světlo, teplo, život a zázraky. Já se tomu poddám a díky tomu to ovládnu. To byla při učení ta nejtěžší část, opravdu. Jak zvládnout saidar tím, že se tomu poddáš, ale teď mi to přijde tak přirozený, že na to ani nemusím myslet. To je klíč, Rande. Jsem si tím jistá. Musíš se naučit tomu poddat –“ Rand důrazně vrtěl hlavou.
„Já to vůbec nedělám takhle,“ namítal. „Dovolit, aby mě to naplnilo? Musím se natáhnout a saidín přidržet. Občas tam nic není, když to udělám, nic, čeho bych se mohl dotknout, ale kdybych se pro něj nenatáhl, mohl bych tu stát navěky a nic by se nestalo. Naplní mě, jakmile se ho dotknu, ale poddat se tomu?“ Zamával prsty ve vzduchu. „Egwain, kdybych se tomu poddal – třeba jenom na minutku – saidín by mě pohltil. Je to jako řeka roztaveného kovu, oceán ohně, všechno světlo slunce v jediném bodě. Musím bojovat, aby to udělalo, co chci, bojovat, abych zabránil, aby mě to nespolklo.“
Povzdechl si. „Ale vím, co myslíš tím, že tě naplní život, i přes tu špínu, z které se mi obrací žaludek. Barvy jsou ostřejší, vůně jasnější. Všechno je tak nějak skutečnější. Když to jednou mám, nechci se toho vzdát, i když se mě to snaží pohltit. Ale ten zbytek... Musíš vzít v úvahu fakta, Egwain. Věž má v tomhle pravdu. Přijmi to jako pravdu, protože to pravda je.“
Egwain zavrtěla hlavou. „Přijmu to, až mi to dokážeš.“ Neznělo to ale tak jistě, jak chtěla, ne tak jistě jako předtím. To, co jí řekl, znělo jako nějaký pokřivený poloodraz toho, co dělala sama, podobnosti však jen zdůrazňovaly rozdíly. A přesto tu podobnosti byly. Rozhodně se odmítala vzdát. „Poznáš jednotlivý prameny? Vzduch, vodu, ducha, zemi a oheň?“
„Občas,“ začal pomalu. „Obvykle ne. Prostě vezmu, co potřebuju, abych udělal, co chci. Většinou se s tím trochu patlám. Je to hrozně zvláštní. Občas něco potřebuju udělat a udělám to, ale teprve potom poznám, co jsem vlastně udělal a jak. Je to skoro jako vzpomínat si na něco, co jsem zapomněl. Ale podruhé už si vzpomenu, jak na to. Teda většinou.“
„Ale pamatuješ si, jak na to,“ trvala na svém Egwain. „Jak jsi zapálil ty stolky?“ Chtěla se ho zeptat, jak je přiměl tancovat – měla dojem, že viděla, jak to udělal, s pomocí vzduchu a vody – ale chtěla začít s něčím snazším. Zapálit svíčku a zhasnout ji byly věci, které zvládaly už mladší novicky.
Randův obličej nabyl bolestivého výrazu. „To nevím.“ Mluvil zahanbeně. „Když chci oheň, třeba zapálit lampu nebo oheň v krbu, tak to prostě udělám, ale nevím jak. Když něco dělám s ohněm, opravdu na to nemusím myslet.“
To znělo skoro rozumně. Z pěti sil byly ve věku pověstí oheň a země nejlépe ovládány muži a vzduch a voda ženami. Ovládání ducha bylo rozděleno rovnoměrně. Egwain nad užíváním vzduchu či vody téměř nemusela přemýšlet, když se tu věc jednou naučila. Ale tato myšlenka je jejich cíli nijak nepřiblížila.
Tentokrát na Randa zatlačila Elain. „A víš, jak jsi je uhasil? Než ten oheň zhasl, vypadalo to, že ses musel zamyslet.“
„To si pamatuju, protože jsem to, myslím, ještě nikdy neudělal. Vytáhl jsem žár z těch stolků a rozprostřel ho do kamene v krbu. Krb si toho žáru skoro ani nevšimne.“
Elain zalapala po dechu a nepřítomně si chvíli hladila levou ruku, a Egwain na ni soucitně mrkla. Vzpomínala si, jak měla dědička ruku plnou puchýřů proto, že udělala to, co Rand právě popsal, a to jenom s lampou ve svém pokoji. Sheriam jí tenkrát pohrozila, že jí nechá ty puchýře vyléčit přirozenou cestou. Sice to neudělala, ale hrozila jí tím. Bylo to jedno z varování, kterého se novickám dostalo. Nikdy nenatahujte žár do sebe. Plamen lze uhasit použitím vzduchu nebo vody, ale použít oheň k vytažení žáru znamenalo katastrofu i s tím nejmenším plamínkem. Nebyla to otázka síly, aspoň tak to Sheriam říkala. Žáru jednou nataženého se nelze zbavit, to nedokázala ani ta nejsilnější žena, která kdy vyšla z Bílé věže. Některé ženy tak dokonce samy vzplanuly plamenem. Ženy vzplanuly plamenem. Egwain se roztřeseně nadechla.