„Co se děje?“ zeptal se Rand.
„Myslím, že jsi mi právě dokázal ten rozdíl.“ Povzdechla si.
„Ó. Znamená to snad, že toho hodláte nechat?“
„Ne!“ Snažila se mluvit tiše. Nezlobila se na něj. To určitě ne. Nebyla si jistá, na koho se vlastně zlobí. „Možná měly moje učitelky pravdu, ale musí existovat nějaký způsob. Prostě musí. Jenom mě zrovna teď žádný nenapadá.“
„Zkusilas to,“ pravil prostě. „A za to ti děkuju. Není to tvoje chyba, že to nefungovalo.“
„Nějaký způsob určitě existuje,“ trvala na svém Egwain a Elain se připojila: „My ho objevíme. Spolehni se.“
„Jistěže na něj přijdete,“ řekl s nuceným veselím. „Ale ne dneska.“ Zaváhal. „Takže už asi půjdete.“ Mluvil napůl lítostivě a napůl s úlevou. „Opravdu musím dneska ráno vznešeným pánům říct pár věcí o daních. Oni si zřejmě myslí, že můžou sedlákovi vzít stejně tolik, když je špatná úroda, jako když je dobrá, aniž by ho úplně ožebračili. A vy se asi musíte vrátit k výslechům těch temných družek.“ Zamračil se.
Neřekl nic, ale Egwain si byla jista, že by je od černých adžah nejraději udržel co nejdál. Trochu ji překvapilo, že se je zatím ještě nepokusil přimět k návratu do Věže. Možná věděl, že by mu s Nyneivou strčily do ucha blechu o velikosti koně, kdyby to zkusil.
„To ano,“ pravila pevně. „Ale ne hned. Rande...“ Nastal čas nanést drahý důvod, proč sem přišly, ale bylo to ještě mnohem těžší, než čekala. Raní ho to, ty smutné, ostražité oči ji o tom přesvědčily. Ale bylo nutné to udělat. Přitáhla si šátek k ramenům, takže jí sahal až po pás. „Rande, já si tě nemůžu vzít.“
„Já vím,“ řekl on.
Egwain zamrkala. Nenesl to tak těžce, jak čekala. Řekla si, že je to dobře. „Nechci ti ublížit – vážně nechci – ale nechci se za tebe vdát.“
„Já to chápu, Egwain. Vím, co jsem. Žádná žena by nemohla –“
„Ty zabedněnej pitomo!“ vyštěkla Egwain. „Tohle nemá nic společnýho s tím, že usměrňuješ. Já tě nemiluju! Aspoň ne tak, abych si tě chtěla vzít.“
Randovi poklesla brada. „Ty mě... nemiluješ?“ Znělo to tak překvapeně, jak se i překvapeně tvářil. A ublíženě.
„Prosím, snaž se to pochopit,“ řekla o něco laskavěji. „Lidé se mění, Rande. City se mění. Když jsou lidé od sebe, občas se sobě odcizí. Já tě miluju, jako bych milovala bratra, možná víc než bratra, ale není to dost, abych si tě chtěla vzít. Chápeš to?“
Randovi se podařil lítostivý úsměv. „Opravdu jsem hlupák. Já tak nějak nevěřil, že by ses mohla taky změnit. Egwain, já si tě taky nechci vzít. Nechtěl jsem se změnit, nesnažil jsem se o to, ale stalo se to. Kdybys jen věděla, kolik to pro mě znamená. Že nemusím nic předstírat. Že se nemusím bát, že tě raním. To jsem nikdy nechtěl, Egwain. Nikdy bych tě nechtěl ranit.“
Egwain se skoro usmála. Nasadil tak chrabrý výraz, až byl skoro přesvědčivý. „Jsem ráda, že to bereš tak dobře,“ sdělila mu měkce. „Já ti taky nechtěla ublížit. A teď už opravdu musím jít.“ Vstala a sklonila se k němu, aby ho mohla políbit na tvář. „Najdeš si někoho jiného.“
„Ovšem,“ řekl vstávaje, a bylo jasné, že lže.
„Určitě najdeš.“
Egwain vyklouzla ven s pocitem uspokojení a rychle přešla předpokojem. Cestou propustila saidar a sundala si šátek z ramen. Ta věc byla odporně teplá.
Jestli to Elain provede tak, jak se domluvily, byl Rand připraven ji sebrat jako ztracené štěně. Egwain byla přesvědčená, že ho Elain zvládne, nyní i později. Po celý čas, který jim ještě zbýval. Něco se muselo podniknout, aby se Rand naučil jedinou sílu ovládat. Egwain byla ochotná přiznat, že to, co se doslechla, je pravda – žádná žena ho nemohla učit, ryby a ptáci – ale to nebylo to stejné jako vzdát se. Něco se muselo udělat, takže bylo nutné najít způsob. Ta hrozná rána a šílenství byly problémy na pozdější dobu, ale i ty se nakonec vyřeší. Nějak. Všichni tvrdili, že muži z Dvouříčí jsou umínění, ale že se zdaleka nevyrovnají ženám z Dvouříčí.
8
Tvrdé palice
Podle toho, jak Rand zíral za Egwain s napůl ohromeným výrazem, si Elain nebyla jistá, zda si vůbec uvědomuje, že je stále v místnosti. Rand chvílemi potřásal hlavou, jako by se sám se sebou hádal nebo se snažil srovnat si myšlenky. Chtěla počkat, dokud se neuklidní. Cokoliv, jenom aby mohla tu chvíli ještě odsunout. Soustředila se na to, aby navenek vypadala klidná. Seděla se vzpřímenými zády a vysoko zdviženou hlavou, rukama složenýma v klíně a tak vyrovnaným výrazem, že by jí i Moirain záviděla. Žaludek ale měla sevřený.
Nebyl to však strach, že by mohl usměrňovat. Jakmile se Egwain zvedla k odchodu, propustila saidar. Chtěla mu věřit, musela mu věřit. V nitru se chvěla kvůli tomu, co chtěla, aby se stalo. Musela se soustředit, aby si nehrála s náhrdelníkem či se šňůrou safírů ve vlasech. Nebyla její voňavka příliš těžká? Ne. Egwain říkala, že Rand má vůni růží rád. A šaty. Chtěla si je povytáhnout, ale...
Obrátil se – při pohledu na jeho lehké kulhání Elain stiskla pevněji rty – a uviděl ji sedět na židli. Trhl sebou a oči se mu rozšířily, skoro jako by ho zachvátila panika. Elain tomu byla ráda. Námahu, s níž si udržovala vážný a klidný výraz, musela zdesateronásobit, jakmile se jí podíval do očí. Ty oči teď byly modré, jako zamlžený blankyt ranní oblohy.
Rand se okamžitě vzpamatoval a celkem zbytečně se jí uklonil, přičemž si nervózně otřel dlaně do kabátce. „Neuvědomil jsem si, že tu ještě –“ Zrudl a odmlčel se. Zapomenout na její přítomnost by mohla brát jako urážku. „Totiž... nechtěl jsem... chci říct, že...“ Zhluboka se nadechl a začal znova. „Nejsem takový hlupák, jako to vypadá, má paní. To jen že ti každý den někdo neřekne, že tě nemiluje, má paní.“
Elain promluvila s posměšnou vážností. „Jestli mě tak nazveš ještě jednou, tak tě budu oslovovat můj pane Draku. A budu se ti klanět. Dokonce i královna andorská by se ti měla klanět, a já jsem jenom dědička.“
„Světlo! To nedělej.“ Vypadalo to, že ho ta malá hrozba velice vyvedla z míry.
„Nebudu, Rande,“ řekla vážnějším hlasem, „Jestli mi budeš říkat jménem. Elain. Řekni to.“
„Elain.“ Mluvil neobratně, přesto však s potěšením, jako by si její jméno také vychutnával.
„Dobrá.“ Být potěšená bylo absurdní, řekl přece jen její jméno. Než však mohla Elain pokračovat, musela se něco dozvědět. „Ublížilo ti to hodně?“ Uvědomila si, že to mohl brát dvěma způsoby. „Totiž to, co ti řekla Egwain.“
„Ne. Ano. Trochu. Nevím. Upřímnost je konečně dobrá věc.“ Pousmál se a trocha vyčerpání mu z obličeje zmizela. „Zase mluvím jako šašek, co?“
„Ne. Mně se nezdá.“
„Řekl jsem jí čistou pravdu, ale myslím, že mi nevěřila. Já jí asi taky nechtěl věřit. Ne doopravdy. Jestli tohle není hloupý, tak už nevím.“