„Jestli přede mnou ještě jednou řekneš, že jsi šašek, možná tomu začnu věřit.“ Nebude se jí chtít držet. S tím se nebudu muset vyrovnávat. Mluvila klidně, ale lehce, aby mu dala najevo, že to, co říká, nemyslí vážně. „Jednou jsem viděla šaška jednoho cairhienského urozeného pána, měl takový legrační pruhovaný kabát, co mu byl moc velký, a pošitý rolničkami. Ty bys s rolničkami vypadal velice hloupě.“
„To asi ano,“ připustil lítostivě. „Budu si to pamatovat.“ Tentokrát se usmál víc, až se mu rozsvítil celý obličej.
Stažený žaludek pobízel Elain ke spěchu, ale ona se přesto věnovala urovnávání sukní. Musela na to jít pomalu a opatrně. Jestli to uspěchám, bude mě považovat jen za hloupé děvče. A bude mít pravdu. Žaludek jí teď tiskla ledová pěst.
„Chtěla bys květinu?“ zeptal se Rand náhle a Elain popleteně zamrkala.
„Květinu?“
„Ano.“ Došel k posteli, nabral hrst peříček z potrhané matrace a podal jí je. „Včera v noci jsem jednu udělal pro majhere. Myslela bys, že jsem jí dal celý Kámen. Ale tvoje bude mnohem hezčí,“ dodal spěšně. „Mnohem hezčí. Slibuju.“
„Rande, já –“
„Budu opatrný. Chce to jenom pramínek síly. Jenom nitku, a já dám veliký pozor.“
Důvěra. Musela mu důvěřovat. Ke svému překvapení si uvědomila, že mu skutečně důvěřuje. „To bych ráda, Rande.“
Dlouho jen tak hleděl na nadýchanou hromádku ve své dlani a pomalu se začal mračit. Náhle peří zahodil a otřel si ruce. „Květiny,“ řekl. „To se pro tebe nehodí.“ Její srdce mu letělo vstříc. Očividně se pokusil sáhnout pro saidín, a neuspěl. Zakrývaje zklamání horečnatou činností, Rand rychle dokulhal ke kovové látce a začal si ji přehazovat přes ruku. „Tak tohle je vhodný dar pro dědičku Andoru. Mohla bys nechat švadlenu, aby...“ Zaplétal se do toho, co by mohla švadlena udělat ze dvou sáhů zlatostříbrné látky necelý sáh široké.
„Jsem si jistá, že švadlena určitě něco vymyslí,“ řekla mu diplomaticky. Vytáhla si z rukávu kapesníček a poklekla, aby posbírala pírka, která upustil, do čtverečku světle modrého hedvábí.
„O to se postarají komorné,“ řekl, když si malý balíček zasunula do váčku u pasu.
„Tak tahle část je vyřízená.“ Jak by mohl pochopit, že si ta peříčka ponechá, protože z nich chtěl udělat květinu? Rand přešlápl a držel lesklou látku, jako by nevěděl, co s ní. „Majhere musí mít nějaké švadleny,“ ujišťovala ho Elain. „Jedné z nich to dám.“ Randův obličej se rozjasnil úsměvem. Elain neviděla důvod mu říkat, že to mínila jako dar. Ta pěst kolem žaludku už se nedala déle vydržet. „Rande, máš... mě rád?“
„Rád tebe?“ zamračil se. „Ovšemže tě mám rád. Mám tě dokonce moc rád.“
Vážně se musel pořád tvářit, že to vůbec nechápe? „Mně se taky líbíš, Rande.“ Překvapilo ji, že to dokázala vyslovit tak klidně, když měla pocit, že má žaludek až v krku, a ruce i nohy měla jako kusy ledu. „Víc než to.“ To stačilo, nechtěla udělat šaška ze sebe. Nejdřív musí říci víc než jen „rád". Skoro hystericky se zahihňala. Budu se ovládat. Nepřipustím, aby mě viděl, jak se chovám jako zamilovaná dívčina. To tedy ne.
„Líbíš se mi,“ řekl Rand pomalu.
„Obvykle nejsem tak přímočará.“ Ne, to by mu mohlo připomenout Berelain. Líce měl ruměné, takže myslel na Berelain. Světlo ho spal! Hlas měla hebký jako hedvábí. „Brzy budu muset odejít, Rande. Opustit Tear. Možná tě neuvidím celé měsíce.“ Nebo možná nikdy, vykřikl jí v hlavě tichý hlásek. Odmítla ho poslouchat. „A nemohu odejít, aniž bych ti dala najevo, co k tobě cítím. A já... mně se velice líbíš.“
„Elain, ty se mi taky velice líbíš. Cítím... Chci...“ – Šarlatové skvrny na tvářích se mu rozrůstaly. „Elain, nevím, co mám říct, jak...“
Náhle Elain zahořely tváře. Musí si myslet, že se ho snažím donutit, aby řekl více. A nesnažíš? poškleboval se ten slabý hlásek, takže se začervenala ještě víc. „Rande, já tě nežádám o...“ Světlo! Jak to mám říci? „Jenom jsem chtěla, abys věděl, co k tobě cítím. To je vše.“ Berelain by to až sem nikdy dojít nenechala. Berelain už by se teď k němu vinula. Elain si řekla, že se nenechá předčit tou polooblečenou drzou ženštinou, takže přistoupila k Randovi blíž, vzala mu z rukou třpytivou látku a hodila ji na koberec. Z nějakého důvodu jí připadal ještě vyšší než předtím. „Rande... Rande, chci, abys mě políbil.“ Tak. Bylo to venku.
„Políbit tě?“ řekl, jako by o líbání doposud nikdy neslyšel. „Elain, nechci slibovat víc než... Totiž není to, jako bychom byli zasnoubení. Ne že bych navrhoval, že bychom měli být. To jenom že... mně se opravdu líbíš, Elain. Víc než jen to. Já jenom nechci, aby sis myslela, že já...“
Elain se mu musela vysmát, při vší té jeho zmatené upřímnosti. „Já nevím, jak se to dělá u vás ve Dvouříčí, ale v Caemlynu nečekáš až na zasnoubení, než dívku políbíš. A taky to neznamená, že byste se pak museli zasnoubit. Ale ty možná nevíš, jak –“ Rand ji objal, téměř drsně, a jejich rty se setkaly. Elain se zatočila hlava a prsty ve střevíčcích se jí zkroutily. O nějaký čas později – nebyla si jistá, za jak dlouho – si uvědomila, že se mu opírá o hruď, třesou se jí kolena a snaží se nadechnout.
„Odpusť, že jsem tě přerušil,“ říkal Rand. Elain byla ráda, že taky mluví trochu bez dechu. „Jsem jenom zaostalý ovčák z Dvouříčí.“
„Jsi neotesaný,“ šeptala mu do košile, „a ráno ses neoholil, ale neřekla bych, že jsi zaostalý.“
„Elain, já –“
Elain mu položila ruku na ústa. „Nechci od tebe slyšet nic, co bys nemyslel naprosto upřímně,“ prohlásila pevně. „Ani teď, ani kdy jindy.“
Rand kývl, i když zřejmě nechápal proč, ale aspoň pochopil, že to, co říkala, myslela Elain vážně. Mladá žena si uhladila vlasy – šňůru safírů měla tak zapletenou, že ji bez zrcadla nedokáže vytáhnout – a vykročila z jeho objetí, byť neochotně. Bylo by tak snadné tu zůstat, a ona už tak zašla mnohem dál, než se jí kdy snilo. Mluvit takhle, říci si o hubičku. Říci si o ni! Není přece Berelain.
Berelain. Min možná mívala vidění. Co Min viděla, to se stalo, ale s Berelain se o něj Elain rozhodně dělit nebude. Možná bude muset ještě chvíli mluvit zcela jasně. Přinejmenším nepřímo jasně. „Předpokládám, že po mém odchodu nebudeš mít nouzi o společnost. Jen si pamatuj, že některé ženy vidí muže svým srdcem, kdežto jiné nevidí nic než tretku, kterou se mohou honosit, jako třeba náhrdelníkem či náramkem. Pamatuj, že já se vrátím, a já patřím k těm, co vidí srdcem.“ Rand se zprvu tvářil zmateně a pak trochu poplašeně. Řekla toho příliš a příliš rychle. Musela odvést pozornost. „Víš, cos mi neřekl? Nesnažil ses mě polekat vyprávěnkami, jak jsi nebezpečný. Tak to nezkoušej ani teď. Na to už je pozdě.“
„Na to jsem nemyslel.“ Pak ho napadlo ještě něco a on podezřívavě přimhouřil oči. „Tohle jste spolu vymyslely s Egwain?“
Elain se podařilo spojit nevinně rozšířené oči s mírným rozhořčením. „Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout? Umíš si představit, že bychom si tě mezi sebou předávaly jako balíček? Hodně si toho o sobě myslíš. Existuje i něco takového jako domýšlivost?“ Teď opravdu vypadal zmateně. Což bylo uspokojivé. „Mrzí tě, cos nám udělal, Rande?“