„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ připustil váhavě. „Egwain mě hrozně rozčílila. Tohle vždycky zvládala bez větší námahy. Vím, že to není žádná omluva. Už jsem říkal, že mě to mrzí, a myslím to vážně. Koukni, co mi to přineslo. Ohořelé stolky a zničenou další matraci.“
„A to... to štípnutí?“
Rand znovu zrudl, ale očima před ní neuhnul. „Ne. Ne, to mě nemrzí. Jak jste se o mně vy dvě bavily, jako bych tu vůbec nebyl, jako bych byl kus dřeva bez uší. Zasloužily jste si to, obě dvě, a já neřeknu nic jiného.“
Na okamžik se nad tím zamyslela. Když na chvíli sáhla po saidaru, Rand si mnul paže přes rukávy kabátce. Elain o léčení nic moc nevěděla, ale tu a tam se něčemu přiučila. Skrze usměrňování odstranila bolest, kterou mu za to štípnutí způsobila. Randovi se překvapením rozšířily oči a on přešlápl, jako by zkoušel, zda je bolest opravdu pryč. „Za to, že jsi upřímný,“ oznámila mu prostě.
Ozvalo se zabušení na dveře a dovnitř nahlédl Gaul. Nejdřív měl Aielan hlavu skloněnou, ale když na ně mrkl, hned ji zvedl. Elain zahořely tváře, když si uvědomila, že se bál, zda je nevyruší při něčem, co by neměl vidět. Málem znovu sáhla po saidaru, aby mu uštědřila lekci.
„Jsou tu ti Tairenové,“ ohlásil Gaul. „Vznešení páni, které jsi čekal.“
„Tak já už půjdu,“ řekla Elain Randovi. „Musíš jim povědět o – o daních, že? Přemýšlej o tom, co jsem říkala.“ Neřekla „přemýšlej o mně", ale byla si jistá, že výsledek bude stejný.
Rand natáhl ruku, jako by ji chtěl zastavit, ale ona mu vyklouzla. Nechtěla dělat scény před Gaulem. Ten muž byl sice Aiel, ale co si o ní asi myslel, když měla tak brzy po ránu na sobě safíry a takovou voňavku? Vyžadovalo to opravdovou námahu, aby si nepovytáhla výstřih šatů.
Vznešení páni vešli, když došla ke dveřím, hlouček šedivějících mužů se špičatými bradkami, v barevných zdobených kabátcích s nabíranými rukávy. To, jak jí s váhavými poklonami ustupovali z cesty, s bezvýraznými tvářemi a mumlanými zdvořilostmi, však nezakrylo úlevu z toho, že odchází.
Ode dveří se Elain ještě ohlédla. Vysoký širokoplecí mladý muž v prostém zeleném kabátci mezi vznešenými pány v jejich hedvábí a saténových pruzích, Rand vypadal jako čáp mezi pávy, a přesto na něm bylo něco, síla osobnosti, co prozrazovalo, že tu velí právem. Tairenové to také rozpoznali a váhavě ohýbali ztuhlé krky. Rand si nejspíš myslel, že se klanějí jen proto, že je Drak Znovuzrozený, a oni si to možná mysleli taky. Ale ona viděla muže, jako třeba Gareth Bryne, hlavní kapitán matčiny gardy, kteří dokázali ovládnout místnost i v hadrech, bez titulu, aniž kdo z přítomných znal jejich jméno. Rand to možná nevěděl, ale on byl takovým mužem. Když ho poprvé uviděla, nebyl takový, ale teď ano. Elain za sebou zavřela dveře.
Aielové kolem vchodu se na ni podívali a kapitán velící kroužku obránců uprostřed předpokoje se nejistě mračil, ale Elain si jich nevšímala. Bylo to hotovo. Nebo to byl aspoň začátek. Měla ještě čtyři dny, než Joiyu a Amico naloží na loď. Nejvýše čtyři dny na to, aby se Randovi pevně vpletla do myšlenek, takže tam už nebude mít místo na Berelain. Nebo aspoň dost pevně na to, aby mu uvízla v hlavě do té doby, než bude mít možnost udělat víc. Zatím ji nikdy nenapadlo, že by mohla udělat něco takového. Plížit se za mužem jako lovkyně stopující kňoura. Žaludek měla stále sevřený do uzlíku. Aspoň nedala najevo, jak byla nervózní. A uvědomila si, že ani jednou nepomyslela na to, co asi řekne máti. S tím sevření žaludku povolilo. – Elain se nestarala, co řekne její matka. Morgasa bude muset přijmout, že její dcera je dospělá žena, a tím to končilo.
Aielové se klaněli, jak odcházela, a ona jim poděkovala s líbezným skloněním hlavy, na které by byla i Morgasa hrdá. Dokonce i tairenský kapitán se tvářil, jako by ji spatřil v její nové vážnosti. Elain si nemyslela, že by se jí žaludek ještě někdy stahoval nervozitou. A když ano, tak kvůli černým adžah, ale rozhodně ne kvůli Randovi.
Nevšímaje si vůbec vznešených pánů v jejich nervózním půlkruhu, Rand se s mírným údivem díval, jak se za Elain zavírají dveře. Sny se stávaly skutečností, i když třeba jen takhle, a to ho znervózňovalo. Koupání v Luhu byla jedna věc, ale on by nikdy neuvěřil snu, kde by za ním Elain takhle přišla. Byla tak chladná a soustředěná, kdežto on si šlapal na jazyk. A Egwain, která opětovala jeho myšlenky a myslela jen na to, že by ho mohla ranit. Proč se ženy dokázaly zhroutit nebo rozzuřit kvůli každé maličkosti, a přitom nikdy ani nemrkly, když vás nechaly stát s otevřenými ústy?
„Můj pane Draku?“ ozval se docela tiše Sunamon, a ještě nesměleji než obvykle. Zpráva o tom, co se událo dnešního rána, se již musela rozšířit po celém Kameni. Ti první urození páni odsud málem otevřeně utíkali, a nebylo jasné, zda Torean ještě někdy předvede svůj obličej či své špinavé návrhy, bude-li Rand někde poblíž.
Sunamon se pokusil o milý úsměv, ale když se na něj Rand jenom díval, nechal toho a začal si mnout buclaté ruce. Ostatní předstírali, že nevidí ohořelé stolky ani roztrhanou matraci a poházené knihy, ani napůl rozteklou hroudu kovu nad krbem, která bývala jelenem a vlky. Vznešení páni skvěle ovládali umění vidět jen to, co vidět chtěli. Carleon a Tedosian, každou částečkou objemných těl předstírající falešnou skromnost, si určitě nikdy neuvědomili, že na tom, jak se nikdy nepodívají jeden na druhého, je cosi podezřelého. Ale Rand by si toho taky nevšiml, kdyby nebylo Tomovy poznámky, již našel v kapse kabátce právě včas, když mu ho chtěli vyčistit.
„Pán Drak si nás přál vidět?“ podařilo se Sunamonovi ze sebe vypravit.
Mohly to Egwain a Elain mezi sebou naplánovat? Ovšemže ne. Ženy nedělaly takové věci, stejně jako muži ne. Nebo snad ano? Musela to být shoda náhod. Elain slyšela, že je volný, a rozhodla se promluvit. Tak to bylo. „Daně,“ vyštěkl. Tairenové se sice ani nepohnuli, ale vypadalo to přesně tak, jako by o jeden krok ustoupili. Jak nenáviděl jednání s těmito muži. Chtěl se už zase ponořit do knih.
„To je špatný příklad, můj pane Draku, snížit daně,“ poznamenal úlisným hlasem vyzáblý šedovlasý muž. Meilan byl na Tairena vysoký, jen o dlaň nižší než Rand, a tvrdý jako obránce Kamene. V Randově přítomnosti se trochu hrbil a v tmavých očích se mu jasně zračila nenávist k Randovi. Ale také nenáviděl, když jim Rand řekl, aby se před ním přestali krčit. Nikdo z nich se nenarovnal, ale Meilan zvlášť nesnášel, když mu někdo připomínal, co sám dělal. „Rolníci vždycky v pořádku zaplatili, ale jestli teď snížíme daně, tak až přijde den, kdy je zase zvýšíme na dnešní úroveň, ti hlupáci si budou stěžovat stejně, jako bychom zdvojnásobili dnešní daně. A až ten den přijde, docela dobře by mohlo dojít k nepokojům, můj pane Draku.“
Rand přešel přes komnatu a postavil se před Callandor. Křišťálový meč se blýskal a třpytil jasněji než zlato a drahokamy, jež ho obklopovaly. Připomínka toho, čím je, moci, kterou vládne. Egwain. Bylo hloupé cítit se ublíženě jen proto, že řekla, že ho už nemiluje. Proč by měl čekat, že k němu bude chovat city, které on nechoval k ní? Přesto to bolelo. Byla to úleva, ale ne příjemná. „K nepokojům dojde, jestli budete vyhánět lidi z hospodářství.“ Na stojanu téměř u Meilanových nohou ležely tři knihy. Poklady Tearského Kamene, Cestování po Pustině a Jednání s územím Mayene. V nich byl klíč, a v nejrůznějších překladech Karaethonského cyklu, jen kdyby ho dokázal najít a umístit do správného zámku. Přinutil se znovu věnovat vznešeným pánům. „Myslíte si, že se budou jenom dívat, jak jejich rodiny umírají hlady, a nic neudělají?“