„Obránci Kamene už potlačili nepokoje dřív, můj pane Draku,“ řekl Sunamon konejšivě. „A naše vlastní stráže dokážou udržet pořádek i na venkově. Rolníci tě rušit nebudou, na to ti dávám své slovo.“
„I tak je sedláků až moc.“ Carleon sebou pod Randovým pohledem trhl. „V Cairhienu je občanská válka, můj pane Draku,“ vysvětloval spěšně. „Cairhieňani nemůžou koupit zrní a sýpky přetékají. Zatím to vypadá, že letošní úroda přijde nazmar. A příští...? Ať shoří moje duše, můj pane Draku, ale my potřebujeme, aby se někteří z těch sedláků přestali věčně rýpat v zemi a sázet.“ Zřejmě si uvědomil, že přestřelil, i když očividně nechápal proč. Randa napadlo, jestli má vůbec potuchu, jak se mu na stůl dostává jídlo. Viděl vůbec něco jiného než zlato a moc?
„A co uděláte, až začnou Cairhieňani zrní zase kupovat?“ zeptal se chladně Rand. „Mimochodem, je Cairhien jediná země, která potřebuje obilí?“ Proč Elain mluvila takhle? Co od něj vlastně čekala? Prý se jí líbí. Ženy uměly hrát hry se slovíčky jako Aes Sedai. Myslela tím, že ho miluje? Ne, to byla očividná hloupost. Nadutost.
„Můj pane Draku,“ říkal právě Meilan, napůl podlézavě a napůl, jako by něco vysvětloval dítěti, „i kdyby občanská válka skončila už dneska, Cairhien by si další dva, možná i tři, roky stejně nemohl nakoupit víc než pár lodních nákladů. A my vždycky prodávali zrní Cairhienu.“
Vždycky – dvacet let od aielské války. Byli tak svázáni tím, co dělali vždycky, že nemohli pochopit, co bylo tak prosté. Nebo to nechtěli vidět. Když v Emondově Roli lezlo ze země zelí jako plevel, bylo téměř jisté, že v Devenském Průjezdu či kolem Hlídky hodně pršelo či se přemnožili housenky. Když se v Hlídce urodilo víc tuřínů, v Emondově Roli či v Devenském Průseku byla úroda určitě špatná.
„Tak ho nabídněte Illianu,“ řekl jim. Co vlastně Elain čekala? „Nebo Altaře.“ Měl ji rád, ale Min měl rád stejně. Nebo si to aspoň myslel. V tom, co k oběma dívkám cítil, se prostě sám nevyznal. „Máte námořní lodě, stejně jako říční bárky a čluny, a jestli jich nemáte dost, najměte si další z Mayene.“ Měl rád obě ženy, ale kromě toho... Skoro celý život snil o Egwain. Teď se nehodlal vrhnout do jiného vztahu, dokud si nebude jistý. Jistý něčím. Jistý. Jestli se dá věřit Jednání s územím Mayene... Přestaň, nařídil si v duchu. Drž se těchhle lasiček, nebo si najdou škvíru, kudy ven, a cestou tě pokoušou. „Zaplaťte třeba zrním. Jsem si jistý, že první bude svolná, pokud bude cena slušná. Můžete třeba uzavřít dohodu, smlouvu...“ To bylo dobré slovo, takového druhu, jaký tu používali, „...slíbit, že necháte Mayene na pokoji, oplátkou za ty lodi.“ Tohle jí dlužil.
„S Illianem moc neobchodujeme, můj pane Draku. To jsou samí supi a špína.“ Tedosian mluvil pohoršeně, a Meilan také, když praviclass="underline" „S Mayene jsme vždycky jednali z pozice síly, můj pane Draku. Nikdy jsme před nimi neklekali.“
Rand se zhluboka nadechl. Vznešení páni strnuli. Pokaždé došlo na tohle. Pokaždé se s nimi snažil rozumně dohodnout a pokaždé to selhalo. Tom tvrdil, že vznešení páni mají hlavy stejně tvrdé jako Kámen, a měl pravdu. Co k ni vlastně cítím? Zdá se mi o ní. Rozhodně je hezká. Nebyl si jist, zda myslí Elain či Min. Nech toho! Polibek neznamená nic víc než to. Tak toho nech! Odhodlaně vypudil myšlenky na ženy z hlavy a soustředil se na to, aby těmhle zabedněncům řekl, co mají udělat. „Za prvé snížíte daně sedlákům na čtvrtinu a všem ostatním na polovinu. Nehádejte se! Prostě to udělejte! Za druhé, zajdete za Berelain a zeptáte se – zeptáte se! – na cenu za pronájem...“
Vznešení páni poslouchali s falešnými úsměvy a skřípěním zubů, ale poslouchali.
Egwain zrovna uvažovala o Joiye a Amico, když s ní Mat srovnal krok a šel vedle ní chodbou, jako by šel náhodou stejným směrem. – Mračil se a byl celý rozcuchaný, jako kdyby si neustále prohraboval vlasy. Jednou či dvakrát na ni úkosem pohlédl, ale nepromluvil. Sloužící, procházející kolem, se klaněli, stejně jako když občas narazili na vznešeného pána či paní, byť to ti druzí činili s mnohem menším nadšením. Mat se na šlechtice díval s ohrnutými rty, což by bylo vyvolalo potíže, kdyby tu Egwain nebyla, ať už byl Mat přítelem pána Draka či nikoliv.
To mlčení se Matovi vůbec nepodobalo, ne Matovi, jakého znala. Až na drahý rudý kabátec – celý pomačkaný, jako by v něm spal – vypadal úplně stejně jako starý Mat, a přesto se všichni určitě změnili. Matovo mlčení bylo znepokojující. „Děláš si starosti kvůli včerejší noci?“ zeptala se ho Egwain nakonec.
Mat klopýtl. „Ty o tom víš? No, asi jo, že. Ne, to mi hlavu nedělá. Vlastně na tom nic nebylo. A teď už je to stejně pryč.“
Egwain se tvářila, že mu věří. „S Nyneivou tě teď moc nevídáme.“ To bylo značné podcenění.
„Měl jsem moc práce,“ zabručel a nejistě pokrčil rameny. Díval se všude jinde, jen ne zase na Egwain.
„S kostkama?“ zeptala se stroze.
„S kartama.“ Kyprá komorná, dělající pukrle s náručí plnou poskládaných ručníků, se podívala na Egwain, zjevně usoudila, že se Egwain nedívá, a mrkla na Mata. Ten se na ni usmál. „Měl jsem moc práce s hraním karet.“
Egwain prudce zvedla obočí. Ta žena musela být aspoň o deset let starší než Nyneiva. „Chápu. To musí zabrat spoustu času. Totiž hraní karet. Moc času, abys mohl strávit pár chvil se starýma kamarádkama.“
„Když jsem ho posledně trávil s váma, tak jste mě s Nyneivou svázaly s pomocí síly jako vepře na trh, abyste mi mohly prohrabat pokoj. Přátelé přátelům nekradou.“ Zamračil se. „Kromě toho jste vždycky s Elain a ona pořád nosí nos nahoru. Nebo jste s Moirain. A já nerad –“ Odkašlal si a koutkem oka se na ni podíval. „Já nerad zdržuju. Podle toho, co jsem slyšel, máte pořád moc práce. S vyslýcháním těch temných družek. Určitě pořád děláte něco důležitýho. Víte, že vás tihle Tairenové považují za Aes Sedai, že jo?“
Egwain lítostivě potřásla hlavou. Právě Aes Sedai měl Mat nerad. I když už viděl hezký kus světa, v tomhle se Mat nikdy nezmění. „Vzít si zpátky něco, co byla vlastně půjčka, není krádež,“ řekla mu.
„Nepamatuju se, že byste říkaly něco o půjčování. Áááá, k čemu by mi asi byl dopis od amyrlin? Jenom by mě dostal do průšvihu. Mohly jste mě aspoň poprosit.“
Egwain nepoukázala na to, že poprosily. Nechtěla se pohádat, ani aby Mat nadurděně odešel. On by to tak totiž rozhodně nenazval. Tentokrát ho nechá při jeho názoru. „No, jsem ráda, že se mnou pořád ještě mluvíš. Máš k tomu dneska nějaký zvláštní důvod?“
Mat si prohrábl vlasy a cosi si brblal. Potřeboval, aby ho máma vytahala za ucho a dlouze si s ním popovídala. Egwain se rozhodla pro trpělivý přístup. Když chtěla, uměla být i trpělivá. Neřekne ani slovo, dokud se Mat nevymáčkne, i kdyby měla prasknout.
Chodba se otevírala do sloupořadí z bílého mramoru shlížejícího na sporé zahrady Kamene. Pár malých stromků s voskovitými listy bylo obsypáno velkými bílými květy, které vydávaly ještě sladší vůni než záhony červených a žlutých růží. Líný větřík sice ani nepohnul závěsy na vnitřních zdech, ale aspoň trochu zmírnil rostoucí dopolední horko a vlhko. Mat se posadil na bílou balustrádu, zády se opřel o sloup z bílého mramoru a jednu nohu si dal před sebe. S pohledem upřeným dolů do zahrad nakonec promluvil. „Potřebuju... radu.“