Mat chtěl radu od ní? Egwain na něj vyvalila oči. „Udělám, co můžu, abych ti pomohla,“ řekla slabým hlasem. Mat k ní otočil hlavu a Egwain dělala, co mohla, aby to vypadalo, že zachovává klid jako Aes Sedai. „A s čím že to chceš poradit?“
„To nevím.“
Do zahrad to bylo pět sáhů. Kromě toho byli tam dole lidé, plející růžové záhony. Kdyby ho shodila, mohl by spadnout na jednoho z nich. Tedy na zahradníka, ne na růžový keř. „A jak ti potom mám poradit?“ zeptala se tence.
„Snažím... se rozhodnout, co mám dělat.“ Tvářil se rozpačitě. Podle jejího názoru na to měl plné právo.
„Doufám, že nepomýšlíš na odchod. Víš, jak jsi důležitý. Nemůžeš od toho utýct, Mate.“
„Myslíš, že to nevím? Já myslím, že bych nedokázal odejít, ani kdyby mi Moirain řekla, že můžu. Věř mi, Egwain, já nikam nejdu. Já chci jenom vědět, co se stane.“ Prudce potřásl hlavou a hlas měl stále napjatější. „Co přijde příště? Co mám v těch dírách v paměti? Některý chvíle svýho života tam vůbec nemám, pro mě prostě neexistují, jako by se to nikdy nestalo! Proč začnu najednou blábolit nějakou hatmatilkou? Lidi tvrdí, že je to starý jazyk, ale pro mě je to jenom kvákání. Chci to vědět, Egwain. Musím to vědět, jinak zešílím jako Rand.“
„Rand není šílený,“ řekla Egwain automaticky. Takže Mat se nesnažil utéci. To bylo příjemné překvapení. Obvykle na zodpovědnost moc nedal. Ale v jeho hlase se ozývala bolest a starosti. Mat si nikdy starosti nedělal, nebo to aspoň nikdy nedával najevo. „Já odpověď neznám, Mate,“ pravila laskavě. „Možná Moirain –“
„Ne!“ Prudce se zastavil. „Aes Sedai ne! Chci říct... Ty jsi jiná. Tebe znám a nejsi... Copak vás ve Věži nic nenaučili, nějakej trik, něco, co by pomohlo?“
„Ó Mate, je mi to líto. Je mi to moc líto.“
Jeho smích jí připomněl dětství. Takhle se vždycky smával, když se jeho největší naděje zvrhly. „No dobře, asi je to jedno. Pořád by to byla Věž, i když z druhý ruky. Bez urážky.“ Právě tak dokázal hrozně naříkat kvůli třísce zaražené do prstu, a zlomenou nohu bral, jako by to nic nebylo.
„Možná by tu byl jeden způsob,“ řekla Egwain pomalu. „Jestli Moirain řekne, že je to v pořádku. Mohla by.“
„Moirain! Copak jsi neslyšela ani slovo z toho, co jsem říkal? To poslední, co chci, je, aby se do toho pletla Moirain. Jakej způsob?“
Mat byl vždycky zbrklík. Ale chtěl jenom to, co ona, totiž vědět. Kdyby jen aspoň jednou předvedl trochu zdravého rozumu a opatrnosti. Procházející tairenská urozená dáma, s tmavými copy stočenými kolem hlavy a obnaženými rameny vykukujícími ze žluté lněné látky, lehce ohnula koleno a bezvýrazně se na ně podívala. Rychle pak odešla s rovnými zády. Egwain se za ní dívala, dokud nebyla z doslechu, a oni nezůstali sami. Pokud se nepočítali zahradníci o pět sáhů níž. Mat na ni hleděl s nadějí.
Nakonec mu řekla o ter’angrialu, zkřiveném dveřním rámu, který měl na druhé straně odpovědi. Zdůraznila, jak je to nebezpečné, zmínila se i o následcích hloupých otázek či těch, co se týkaly Stínu. Mluvila o nebezpečích, která nemusejí znát ani Aes Sedai. Velmi jí polichotilo, že za ní Mat přišel, ale musel ukázat trochu rozumu. – „Tohle si musíš pamatovat, Mate. Lehkovážné otázky tě můžou zabít, takže jestli to zkusíš, musíš být pro změnu vážný. A nesmíš se zeptat na nic, co by se týkalo Stínu.“
Mat naslouchal s rostoucí nevírou. Když domluvila, vyhrkclass="underline" „Tři otázky? Řekl bych, že vejdeš dovnitř jako Bili, strávíš tam noc a vylezeš o deset let později s váčkem, co je vždycky pořád plný zlata a –“
„Jednou jedinkrát za život, Matrime Cauthone,“ vyštěkla Egwain, „se nechovej jako šašek. Víš moc dobře, že ter’angrialy nejsou pohádka. Na to nebezpečí nesmíš zapomínat. Možná jsou odpovědi, které hledáš, uvnitř, ale nesmíš to zkusit, dokud Moirain neřekne, že můžeš. To mi musíš slíbit, nebo já slibuju, že tě za ní dovleču jako pstruha na šňůře. Víš, že to dokážu.“
Mat si hlasitě odířkl. „Byl bych trouba, kdybych to zkoušel, bez ohledu na to, co řekne Moirain. Vlízt do nějakýho zatracenýho ter’angrialu? To chci ještě míň než dostat se k tý prokletý síle, ne víc. Na to můžeš klidně zapomenout.“
„Je to jediná možnost, která mě napadá, Mate.“
„Pro mě teda ne,“ prohlásil Mat pevně. „Žádná možnost je lepší než tohle.“
Přes jeho tón ho chtěla obejmout. Jenže on by si z ní nejspíš stropil posměch a pokusil se ji nejspíš štípnout. Od narození byl nepoučitelný. Ale přišel si k ní pro pomoc. „Je mi líto, Mate. Co budeš dělat?“
„No, asi budu hrát karty. Jestli se mnou bude někdo ochotnej hrát. Nebo si zahraju dámu s Tomem. Kostky v krčmě. Pořád můžu aspoň do města.“ Pohledem zabloudil k procházející služebné, štíhlé tmavooké dívce asi v jeho věku. „Najdu si něco, jak zabít čas.“
Egwain zasvrběla ruka, chtěla ho plácnout, ale místo toho jen řekla: „Mate, opravdu nemyslíš na to, že odejdeš, že ne?“
„Řekla bys to Moirain, kdyby ano?“ Hned zvedl ruce, aby ji zarazil. „No, není to nutný. Řekl jsem ti, že nechci. Nepředstírám, že se mi to líbí, ale neudělám to. Stačí ti to?“ Zamyšleně se zamračil. „Egwain, chtěla ses někdy vrátit domů? Chtělas, aby se nic z tohohle nestalo?“
Byla to znepokojivá otázka, zvláště od Mata, ale Egwain odpověď znala. „Ne. Ani po tom všem ne. A ty?“
„To bych byl trouba, ne?“ zasmál se. „Já mám rád města a tohle mi prozatím stačí. Tohle bude stačit. Egwain, neřekneš o tom Moirain, že ne? O tom, jak jsem se tě ptal na radu a tak?“
„Proč bych neměla?“ zeptala se podezíravě. Byl to, koneckonců, Mat.
Mat rozpačitě pokrčil rameny. „Jí se vyhýbám víc než... No, držím se od ní dál, zvlášť když se mi chce rýpat v hlavě. Mohla by si myslet, že slábnu. Nepovíš jí to, že ne?“
„Nepovím,“ řekla, „jestli mi slíbíš, že se k tomu ter’angrialu ani nepřiblížíš, pokud se jí nezeptáš. Ani jsem ti o tom neměla říkat.“
„Slibuju.“ Zazubil se. „K tý věci se ani nepřiblížím, leda by na tom závisel můj život. To přísahám.“ Dokončil s hranou vážností.
Egwain zavrtěla hlavou. Ať už se všechno ostatní měnilo, jak chtělo, Mat se prostě nezmění nikdy.
9
Rozhodnutí
Přešly tři horké a dusné dny, které jako by vysávaly tairenskou sílu. Město zpomalilo do otupělého kroku, Kámen se jen plížil. Sloužící pracovali málem v polospánku. Majhere si zoufale rvala stočené copy, ale dokonce ani ona nenacházela dost energie, aby někomu ostře zaťukala na hlavu či ho zatahala za ucho. Obránci Kamene se choulili na svých postech jako polorozteklé voskovice a důstojníci se více zajímali o chlazené víno než o pochůzky. Vznešení páni se většinou drželi ve svých komnatách a nejteplejší části dne prostě prospali. Několik jich dokonce Kámen opustilo úplně pro relativní chlad svých venkovských panství daleko na východě na svazích Páteře světa. Zvláštní bylo, že jedině cizinci, kteří vedro pociťovali nejhůř, se dřeli stejně tvrdě jako jindy, pokud ne víc. Pro ně nebylo horko tak hrozné jako ubíhající čas.
Mat rychle objevil, že měl ohledně mladých pánů, kteří viděli, jak se ho snaží zabít hrací karty, pravdu. Nejenže se mu vyhýbali, ale rozšířili tu zprávu i mezi svými přáteli, často hodně překroucenou. Každý v Kameni, kdo vlastnil aspoň dva stříbrné, se jen spěšně omlouval a couval přitom pryč. Ale klepy se rozšířily i mimo urozené panáčky. Nejedna služtička, která se předtím ráda pomuchlovala, teď také odmítala a dvě dokonce rozčileně přiznaly, že zaslechly, že je nebezpečné být s ním o samotě. Perrin měl zřejmě plnou hlavu vlastních starostí a Tom jakoby kouzlem zmizel. Mat neměl ponětí, co kejklíři zabírá čas, ale našel ho jen zřídka, ať ve dne, či v noci. Zato Moirain, jediná osoba, od níž Mat chtěl jen, aby si ho nevšímala, zřejmě byla za každým rohem. Jen tak procházela kolem či v dálce přecházela křižovatku chodeb, ale pokaždé se mu podívala do očí a tvářila se, jako by věděla, co si Mat myslí a co chce, a jako by také věděla, jak ho místo toho donutí udělat přesně to, co chce ona. Nic z toho však nezměnilo jednu věc. Stále nacházel důvody, proč odložit odchod na další den. Jak to viděl, neslíbil Egwain, že zůstane. Ale zůstával.