Jednou si dolů do útrob Kamene, až k tak zvané velké sbírce, zanesl lampu. Došel až k zetlelým dveřím na konci úzké chodby. Chvíli nahlížel do šerého vnitřku na nejasné tvary zakryté zaprášenými plachtami, neuspořádaně naskládané bedny a soudky, jejichž ploché vršky byly využity jako poličky pro změť figurek, řezeb a podivných věcí z křišťálu, skla a kovu – stačila chvilka, a už spěchal pryč a reptaclass="underline" „Musím být ten největší zatracenej moula na celým zatraceným světě!“
Nic mu ale nebránilo jít do města, a v krčmách Maule, přístavní čtvrti či v matně osvětlených, přecpaných a často špinavých putykách a šencích Chalmu, čtvrti, kde stála skladiště, kde se podávalo laciné víno, špatné pivo, občas tam docházelo ke rvačkám a donekonečna se tam hrály kostky, možnost potkat Moirain neexistovala. – Sázky v kostkách byly vždycky nízké ve srovnání s tím, nač si zatím zvykl, ale to nebyl důvod, proč se pokaždé po pár hodinách vracel zpátky do Kamene. Snažil se nemyslet na to, co ho vždycky přitáhlo zpátky k Randovi.
Perrin Mata občas zahlédl v přístavních tavernách, jak popíjí příliš mnoho laciného vína a hraje, jako by mu nezáleželo, jestli vyhraje, či prohraje. Jednou dokonce vytáhl nůž na podsaditého lodníka, kterému se nelíbilo, jak často Mat vyhrává. Mat rozhodně nebýval tak podrážděný, ale Perrin se mu vyhýbal, místo aby se snažil zjistit, co mu dělá starosti. Perrin tam nechodil kvůli vínu nebo kostkám, a muži, kteří se chtěli rvát, změnili názor, když se pořádně podívali na jeho ramena – a na jeho oči. Přesto kupoval špatné pivo lodníkům v širokých kožených spodcích a malým kupčíkům s tenkými stříbrnými řetězy na kabátcích, prostě každému, kdo vypadal, že pochází z daleka. Pátral po zprávách, po něčem, co by mohlo odlákat Faile z Tearu. Od něj.
Byl si jist, že jestli pro ni najde nějaké dobrodružství, něco, co by vonělo příslibem toho, že se její jméno dostane do příběhů, tak Faile odejde. Předstírala, že chápe, proč musí Perrin zůstat, ale občas přesto naznačila, že chce odejít a doufá, že on půjde s ní. Perrin si byl jist, že by ji správná návnada dostala pryč i bez něj.
U většiny zpráv by poznala, že se jedná o zastaralé překroucené pravdy, stejně jako to poznal on. Válka, která vzplála na pobřeží Arythského oceánu, prý byla vyvolána lidmi, o nichž ještě nikdy nikdo neslyšel. Údajně se jmenovali Sočinové nebo tak nějak – Perrin slyšel od vypravěčů mnoho variant – měli to být zvláštní lidé, kteří snad mohli být vojáky Artuše Jestřábí křídlo, vracejícími se po tisíci letech. Jeden chlapík, Taraboňan v kulatém červeném klobouku a s kníry tlustými jako volské rohy, s vážnou tváří tvrdil, že tyhle lidi vedl sám Jestřábí křídlo se svým bájným mečem Spravedlnost v ruce. Také se povídalo, že slavný Valerský roh, který měl povolat mrtvé hrdiny z hrobů, aby bojovali v Poslední bitvě, byl již nalezen. V Ghealdanu se všude začínaly nepokoje. Illian trpěl nápory hromadného šílenství. V Cairhienu hlad, který zabíjel lidi, pomalu ustupoval. Někde v Hraničních státech sílily nájezdy trolloků. Do něčeho takového Perrin nemohl Faile poslat, ani kdyby ji to dostalo z Tearu.
Zprávy o nepokojích v Saldeii vypadaly slibně – její vlastní domovina pro ni přece musela být přitažlivá, a Perrin zaslechl, že ten Mazrim Taim, falešný Drak, je bezpečně v rukou Aes Sedai – ale nikdo nevěděl, o jaké nepokoje se vlastně jedná. Kdyby si něco vymyslel, taky by to k ničemu nebylo. Faile by se určitě sama poptala, než by se někam vydala. Kromě toho, zmatky v Saldeii mohly být stejně nebezpečné jako to ostatní.
Perrin jí ani nemohl říci, kde tráví většinu času, protože by se určitě zeptala proč. Věděla, že není Mat, aby lenošil v tavernách. Lhát nikdy moc neuměl, a tak se jí co nejvíc vyhýbal. Faile po něm následně začala úkosem vrhat dlouhé pohledy. On mohl jenom zdvojnásobit své úsilí při hledání příběhu, který by ji odlákal. Musel ji od sebe poslat dřív, než ji kvůli němu zabijí. Musel.
Egwain a Nyneiva zase strávily delší dobu s Joiyou a Amico, ale k ničemu to nevedlo. Stále vyprávěly to stejné. Přes Nyneiviny námitky se jim Egwain dokonce pokusila sdělit, co říká ta druhá, aby zjistily, zda se něco neobjeví. Amico na ně jen zírala a kňučela, že o takovém plánu nikdy neslyšela. Ale mohla by to být pravda, dodala. Mohla. Byla celá zpocená, jak se jim snažila zavděčit. Joiya jim chladně řekla, ať si tedy jdou do Tanchika, jestli chtějí. „Jak jsem slyšela, tak je tam teď dost nepříjemně,“ pravila hladce a krkavčí oči se jí jen leskly. „Král drží jen město a nejbližší okolí, a jak jsem slyšela, panarcha přestala udržovat civilní pořádek. V Tanchiku teď vládnou silné paže a rychlé nože. Ale jděte, jestli chcete.“
Z Tar Valonu nepřišla žádná zpráva, takže nevěděly, zda amyrlin dělá něco s možným hrozícím osvobozením Mazrima Taima. Na to, aby taková zpráva dorazila po rychlém člunu po řece či s poslem často měnícím koně, bylo dost času, protože Moirain poslala holuby – tedy pokud je poslala. Egwain a Nyneiva se kvůli tomu pohádaly. Nyneiva připouštěla, že Aes Sedai nemohou lhát, ale snažila se v Moiraininých slovech najít nějakou kličku. Moirain mlčení amyrlin zřejmě starosti nedělalo, i když s jejím křišťálovým klidem se to dalo těžko poznat.
Egwain si s tím ale starosti dělala, i s tím, zda je Tanchiko falešná stopa či nikoliv, nebo zda je to past. V knihovně Kamene byly knihy o Tarabonu a Tanchiku, ale i když je pročítala, až ji bolely oči, nenašla žádný klíč k něčemu, co by mohlo ohrožovat Randa. Horko a starosti jí na náladě nepřidaly. Občas byla stejně nedůtklivá jako Nyneiva.
Něco se samozřejmě dařilo. Mat byl stále v Kameni. Zřejmě opravdu dospíval a učil se, co je to zodpovědnost. Egwain mrzelo, že ho zklamala, ale pochybovala, že by kterákoliv žena ve Věži mohla udělat víc. Chápala jeho žízeň po vědomostech, protože ona také žíznila, i když ona prahla po jiném druhu vědění, po věcech, které mohla zjistit jen ve Věži, po věcech, které by mohla objevit a které nikdy nikdo neuměl, a po ztracených vědomostech, které by mohla znovu objevit.
Aviendha se začala s Egwain stýkat, zřejmě ze své vlastní vůle. Pokud byla zpočátku opatrná, no, byla to koneckonců Aielanka a myslela si, že je Egwain hotová Aes Sedai, přesto byla její společnost příjemná, i když měla Egwain občas dojem, že v jejích očích vidí nevyslovené otázky. I když si Aviendha udržovala odstup, brzy bylo zřejmé, že je nesmírně bystrá a smysl pro humor má podobný jako Egwain. Občas se spolu hihňaly jako malé holky. Aielské způsoby však v ničem nepřipomínaly ty, co znala Egwain. Aviendhu například pořád zneklidňovalo sezení na židli. Také se zděsila, když našla Egwain při koupeli ve stříbrem obložené vaně, kterou sehnala majhere. Tedy nezděsilo ji, když před ní Egwain předstoupila nahá – vlastně když si uvědomila, že se Egwain cítí nepohodlně, sama se svlékla a posadila se na podlahu, aby si mohly pohodlně popovídat – ale to, že Egwain sedí po krk ve vodě. Znečistila tím tolik vody, až na to Aviendha valila oči. Dále Aviendha odmítala pochopit, proč s Elain neprovedou něco skutečně ošklivého Berelain, když ji chtějí mít z cesty. Válečník sice nesměl zabít ženu, která nebyla sezdána s oštěpem, jelikož však Elain ani Berelain nebyly Děvami oštěpu, bylo z Aviendžina hlediska naprosto v pořádku, aby Elain vyzvala první z Mayene na souboj na nože nebo volný zápas. Nože byly podle jejího názoru lepší. Berelain vypadala jako ten druh ženy, kterou je možné několikrát zbít, ale ona se nevzdá. Nejlepší by bylo prostě ji vyzvat a zabít. Nebo by to za Elain mohla udělat Egwain jako přítelkyně a skoro-sestra.