Přesto byla Egwain velice ráda, že má někoho, s kým si může popovídat a zasmát se. Elain byla samozřejmě většinu času zaneprázdněná a Nyneiva, která zjevně cítila, jak jim ubíhá čas, stejně jako Egwain, trávila volné chvilky procházkami po hradbách s Lanem a také mu vlastníma rukama připravovala pokrmy, jež měl strážce zvlášť rád, nemluvě o nadávkách, s nimiž občas vyhnala i kuchaře z kuchyně. Nyneiva toho o vaření moc nevěděla. Kdyby nebylo Aviendhy, Egwain ani nevěděla, co by ty horké a dusné hodiny mezi výslechy temných družek dělala. Nepochybně by se potila a dělala si starosti, že snad měla něco udělat, a pouhé pomyšlení na to jí způsobovalo noční můry.
Podle dohody Elain při těchto výsleších nikdy nebyla. Další uši by stejně k ničemu nebyly. Místo toho kdykoliv měl Rand volnou chvilku, dědička se prostě náhodou objevila poblíž, takže si mohli povídat nebo se jen prostě procházet zavěšeni do sebe, i když to bylo jen cestou ze schůzky s některými vznešenými pány do komnaty, kde čekali další, nebo na bleskovou prohlídku obydlí obránců Kamene. Elain se stala docela zběhlou v hledání utajených koutků, kde si mohli na chvilku vydechnout o samotě. Jistě, za Randem vždycky chodilo několik Aielů, ale jí brzy záleželo stejně málo na tom, co si pomyslí, jako na tom, co by řekla máti. Dokonce ukula jisté spojenectví s Děvami oštěpu. Ty zřejmě v Kameni znaly kdejaký skrytý výklenek, a také jí podávaly zprávy, kdykoliv byl Rand sám. Tu hru braly jako obrovskou zábavu.
Překvapivé bylo, že se jí Rand ptal na vládu nad státem a poslouchal, co říkala. Elain si přála, aby to mohla vidět máti. Nejednou se Morgasa smála, napůl zoufale, a říkala jí, že se musí naučit soustředit se. Rozhodovat, která řemesla chránit a jak a která ne a proč, mohlo být suchopárné, ale bylo to stejně důležité jako pečovat o nemocné. Mohla být docela legrace přimět umíněného vznešeného pána či kupce, aby udělal, co dělat nechce, a přitom si myslel, že je to jeho vlastní nápad. Krmit hladové mohlo být povznášející, ale jestli měli hladovějící dostat jídlo, bylo nutné rozhodnout, kolik úředníků, vozků a povozů je k tomu třeba. Mohli to sice zařídit jiní, ale pak by se dozvěděla, až by bylo příliš pozdě, zda snad neudělali chybu. Rand jí naslouchal a často se její radou řídil. Elain usoudila, že už jenom pro to by ho milovala. Berelain ze svých komnat nevystrčila ani nos. Kdykoliv ji Rand uviděl, usmál se. Nic na světě nemohlo být lepší. Leda by dny přestaly plynout.
Tři krátké dny, prokluzující mezi prsty jako voda. Joiya a Amico budou poslány na sever a důvod k dalšímu pobytu v Tearu tím skončí. Nastane chvíle, kdy bude muset odejít s Egwain a Nyneivou. Až ten čas přijde, půjde s nimi, nikdy ji ani nenapadlo, že by to neudělala. Díky tomu se cítila hrdá na to, že se chová jako dospělá žena, ne jako malá holka. Díky tomu se jí chtělo plakat.
A Rand? Přijímal ve svých komnatách vznešené pány a vydával rozkazy. Překvapil je, když se objevoval na tajných schůzkách tří či čtyř vznešených pánů, které vyčmuchal Tom, jen aby zdůraznil některé body svého posledního rozkazu. Pánové se usmívali a klaněli a potili a přemítali, kolik toho asi ví. Bylo třeba najít nějaký způsob, jakým by si mohli vybít energii, než se jeden z nich rozhodne, že když Randa není možné zmanipulovat, je nutné ho zabít. Ať už pro ně vymyslí cokoliv, rozhodně nezačne válku. Jestli se bude muset postavit Sammaleovi, budiž. Ale válku nezačne.
Vymýšlet plány mu zabralo většinu času, který nevěnoval sledování vznešených pánů. Z knih, kterých mu nosili knihovníci celé náruče, a z rozmluv s Elain začínal pomalu skládat kousky skládanky. Elaininy rady byly rozhodně užitečné při jednání se vznešenými pány. Viděl, jak ho spěšně přehodnocují, když jim předvedl, že ví něco, o čem oni sami měli jen matné ponětí. Když to chtěl připsat jí jako zásluhu, zarazila ho.
„Moudrý vládce přijímá rady,“ řekla mu s úsměvem, „ale nikdy by neměl být viděn, jak je přijímá. Ať si myslí, že víš víc, než víš doopravdy. Jim to neuškodí a tobě to pomůže.“ Ale když to navrhl, zatvářila se potěšeně.
Rand si nebyl úplně jist, jestli kvůli ní nakonec přece jen stále neodkládá nějaké rozhodnutí. Tři dny plánování, kdy se snažil rozluštit, co mu pořád uniká. Něco mu určitě unikalo. Nemohl reagovat na Zaprodance. Musel je přimět, aby oni reagovali na něho. Tři dny, a čtvrtého dne Elain odejde – zpátky do Tar Valonu, jak doufal – ale Rand tušil, že jakmile se pohne, i jejich krátké společné okamžiky tím skončí. Tři dny kradených polibků, kdy dokázal zapomenout, že je víc než jen muž objímající ženu. Věděl, že je to hloupost, ale byla to pravda. Ulevilo se mu, když Elain zřejmě nechtěla víc než jen být v jeho společnosti, ale v těch chvílích mohl aspoň zapomenout na rozhodování, zapomenout na osud čekající Draka Znovuzrozeného. Nejednou ho napadlo požádat ji, aby zůstala, ale nebylo by správné vzbudit v ní nějaké naděje, když neměl ani ponětí, jestli od ní chce něco jiného, než aby mu byla nablízku. Tedy pokud si nějaké naděje dělala. Mnohem lepší bylo myslet na ně jako na muže a mladou ženu, procházející se o slavnosti. To bylo snadné. Občas dokonce zapomněl, že je dědička Andoru a on ovčák. Přál si však, aby neodešla. Tři dny. Musel se rozhodnout. Musel něco udělat. Něco, co nikdo nečeká.
Večer třetího dne slunce pomalu klouzalo k obzoru. Napůl stažené draperie v Randově ložnici umenšovaly jeho narudlou žlutou záři. Callandor se třpytil na svém zdobeném stojanu jako nejčistší křišťál.
Rand se díval na Meilana a Sunamona a pak jim hodil velký svazek pergamenů. Smlouva, hezky sepsaná, na níž chyběly jen podpisy a pečeti. Svazek zasáhl Meilana do prsou a on ho pudově zachytil. Uklonil se, jako by se cítil poctěn, ale zuby cenil v nuceném úsměvu.
Sunamon přešlapoval a mnul si ruce. „Všechno je, jak jsi nařídil, můj pane Draku,“ říkal nervózně. „Zrní za lodě –“
„A dva tisíce tairenských odvedenců,“ uťal ho Rand. „‚Aby bylo zaručené, že zrní bude správně rozděleno a na ochranu tairenských zájmů.‘“ Hlas měl jako led, ale v žaludku ho pálilo. Skoro se třásl touhou zmlátit tyhle hlupáky pěstmi. „Dva tisíce mužů. Pod velením Toreana!“
„Vznešený pán Torean má v záležitostech s Mayene vlastní zájmy, můj pane Draku,“ podotkl Meilan hbitě.
„Má zájem vnutit své pozornosti ženě, která ho nechce ani vidět!“ zařval Rand. „Zrní za lodi jsem řekl! Žádné vojáky. A rozhodně ne žádného zatraceného Toreana! Promluvili jste si vůbec s Berelain?“