Vznešení páni zamrkali, jako by nerozuměli, co ta slova znamenají. To bylo příliš. Rand se sápl po saidínu. Pergameny v Meilanových rukou vzplanuly. Meilan zaječel, hořící balíček hodil do prázdného krbu a spěšně si z červeného hedvábného kabátce smetal jiskřičky a saze. Sunamon s otevřenými ústy zíral na hořící pergameny, které praskaly a černaly.
„Zajdete za Berelain,“ řekl jim překvapen, jak klidně mluví. „Buď jí do zítřejšího poledne nabídnete smlouvu, kterou chci, nebo do zítřejšího západu slunce vás nechám oba pověsit. Jestli budu muset každý den věšet vznešené pány, vždycky hezky po dvou, tak to udělám. Do jednoho vás pošlu na šibenici, jestli mě neposlechnete. A teď mi zmizte z očí.“
Tichý tón zřejmě zapůsobil mnohem víc, než když na ně křičel. Dokonce i Meilan se tvářil znepokojeně, když couval pryč, na každém kroku se klaněl a vyjadřoval svou nehynoucí vděčnost a věčnou poslušnost. Randovi se z toho udělalo zle.
„Vypadněte!“ zařval a oni zapomněli na veškerou důstojnost – a skoro se poprali, jak se snažili co nejrychleji otevřít dveře. Utekli. Jeden z aielských strážných strčil hlavu do dveří, aby se přesvědčil, že je Rand v pořádku, a dveře zase zavřel.
Rand se otevřeně třásl. Dělalo se mu z nich zle skoro stejně jako ze sebe. Vyhrožovat takhle někomu pověšením, protože neudělal, co mu nařídil. A navíc to myslet vážně. Vzpomínal si, že se dřív nikdy nevztekal, nebo, pokud ano, dokázal udržet svůj hněv na uzdě.
Přešel přes místnost k místu, kde se ve světle, jež sem proudilo mezi draperiemi, blýskal Callandor. Čepel vypadala jako z nejčistšího skla, naprosto dokonale. Na dotek však byla jako ocel, ostrá jako břitva. Skoro po něm při jednání s Meilanem a Dynamonem sáhl, aby to s nimi vyřídil. Nevěděl jen, zda ho chtěl použít jako meč, nebo k jeho původnímu účelu. Obě možnosti ho děsily. Ještě nejsem šílený. Jen rozzlobený. Světlo, tak rozzlobený!
Zítra. Temné družky zítra naloží na loď. Elain odejde. A taky Egwain s Nyneivou, samozřejmě. Modlil se, aby se vrátily do Tar Valonu. Černé adžah nečerné adžah, Bílá věž teď musela být jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Zítra. Žádné další důvody k tomu, aby odložil, co musí udělat. Ale až pozítří.
Obrátil ruce dlaněmi nahoru a zadíval se na vypálené volavky. Zkoumal je už tolikrát, že by dokázal každou čárku namalovat z paměti. Proroctví je předpovědělo.
Ale jestli ho volavky „poznačí", k čemu Draci? A co se toho týkalo, co je vlastně ten Drak? Jediný Drak, o kterém kdy slyšel, byl Luis Therin Telamon. Luis Therin Rodovrah byl Drak. Drak byl Rodovrah. Jenže teď to byl on sám. Ale on sám sebe přece poznačit nemohl. Možná ta figura na praporci byl Drak. Dokonce ani Aes Sedai zřejmě nevěděly, co to je za tvora.
„Od té doby, co jsem tě viděla naposled, ses změnil. Jsi silnější. Tvrdší.“
Rand se otočil na patě a vytřeštil oči na mladou ženu stojící ve dveřích, ženu se světlou pletí a tmavými vlasy i očima. Vysokou ženu oděnou celou v běli a stříbře. Žena zvedla obočí při pohledu na napůl rozteklou hroudu zlata a stříbra na krbové římse. Rand ji tam nechal, aby mu připomínala, co se stane, když něco udělá bez přemýšlení, když se přestane ovládat. I když to moc nepomáhalo.
„Seléné,“ vydechl a spěchal k ní. „Odkud ses tu vzala? Jak ses sem dostala? Myslel jsem, že jsi pořád ještě v Cairhienu nebo...“ Podíval se na ni a nechtěl říci nahlas, že se bál, jestli není mrtvá nebo hladovějící uprchlice.
Kolem útlého pasu se jí třpytil spletený stříbrný pásek. Ve vlasech, jež jí spadaly na ramena jako půlnoční vodopád, jí zářily stříbrné hřebeny s hvězdami a půlměsíci. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Elain i Egwain byly vedle ní jen hezké. Ale z nějakého důvodu na něj nepůsobila jako ony. Možná to bylo díky těm dlouhým měsícům odloučení, naposledy ji spatřil v Cairhienu, když jím ještě nezmítala občanská válka.
„Jdu tam, kde si přeji být.“ Zamračila se na něj. „Byl jsi poznačen, ale na tom nezáleží. Patřil jsi mně a mně patříš stále. Žádná jiná není víc než pečovatelka, jejíž čas vypršel. Teď se otevřeně přihlásím o to, co je mé.“
Rand na ni zíral. Poznačen? Myslela tím jeho ruce? A co myslela tím, že jí patří? „Seléné,“ začal mírně, „strávili jsme spolu pár příjemných dní – a nebezpečných. Nikdy nezapomenu na tvou odvahu i pomoc – ale nikdy mezi námi nebylo víc než přátelství. Cestovali jsme spolu, ale to bylo všechno. Zůstaneš tady v Kameni, v nejlepších komnatách, a až se do Cairhienu vrátí mír, dohlédnu na to, aby ti, pokud to půjde, vrátili panství.“
„Tys byl poznačen.“ Suše se usmála. – „Panství v Cairhienu? Kdysi jsem tam nějaké pozemky měla. Ale ta země se změnila natolik, že nic nezůstalo jako dřív. Seléné je jenom jméno, které občas používám, Luisi Therine. Jméno, které jsem si sama dala, zní Lanfear.“
Rand vyštěkl smíchy. „To je mizerný vtip, Seléné. To bych raději žertoval o Temném než o jednom ze Zaprodanců. A jmenuju se Rand.“
„My si říkali Vyvolení,“ pravila docela klidně a rozvážně. „Vyvolení k věčné vládě nad světem. My budeme žít věčně. Ty taky můžeš.“
Ustaraně se na ni zamračil. Opravdu si myslela, že je... Drsná cesta do Tearu ji musela vyvést z rovnováhy. Ale šílená mu nepřipadala. Byla chladná, klidná, sebejistá. Uvědomil si, že bez přemýšlení sahá po saidínu. Natáhl se pro něj – a narazil na zeď, kterou neviděl ani necítil, jen mu bránila v dosažení pravého zdroje. „To není možné.“ Usmála se. – „Světlo,“ vydechl. „Ty jsi jednou z nich.“
Pomalu couval. Jestli se dostane ke Callandoru, aspoň bude mít zbraň. Možná nebude fungovat jako ter’angrial, ale aspoň to bude meč. Dokáže použít meč proti ženě, proti Seléné? Ne, proti Lanfear, proti jedné ze Zaprodanců.
Zády narazil na cosi tvrdého a ohlédl se, aby zjistil, co to je. Nic tam nebylo. Stěna z ničeho, na niž se tiskl zády. Callandor se třpytil ani ne o tři kroky dál – na druhé straně té zdi. Zoufale do zdi udeřil pěstí. Byla pevná jako skála.
„Nemůžu ti plně důvěřovat, Luisi Therine. Zatím ještě ne.“ Přistoupila blíž a jeho napadlo, že ji prostě popadne. Byl větší a mnohem silnější – a při tom, jak byl odříznut, ho mohla s pomocí síly zabalit jako kotě, když se zaplete do klubka vlny. „S tímhle tedy určitě ne,“ dodala a zamračila se na Callandor. „Existují jen dva silnější, jež může použít muž. Aspoň o jednom vím, že stále existuje. Ne, Luisi Therine, s tímhle ti zatím důvěřovat nebudu.“
„Přestaň mi tak říkal,“ zavrčel. „Jmenuju se Rand. Rand al’Thor.“
„Ty jsi Luis Therin Telamon. Ó, tělesně nejsi stejný, jsi jen stejně vysoký, ale já bych poznala, kdo je za těma tvýma očima, i kdybych tě našla teprve v kolébce.“ Náhle se zasmála. „Jak by bylo všechno snazší, kdybych tě byla nalezla tehdy. Kdybych byla volná, abych...“ Smích se náhle změnil ve zlostné zamračení. „Chceš vidět mou skutečnou podobu? Na tu si také nevzpomínáš, viď?“