Snažil se říci ne, ale jazyk ho neposlechl. Jednou viděl pohromadě dva Zaprodance, Aginora a Balthamela, první dva, kteří se osvobodili po třech tisících letech, kdy byli lapení těsně za zámkem na Temného věznici. Jeden byl svraštělejší, než aby vůbec ještě mohl být naživu. Ten druhý skrýval obličej za maskou, zakrýval každičký kousek pleti, jako by nesnesl pohled na ni, nebo kdyby se na něj někdo podíval.
Vzduch kolem Lanfear se zavlnil a ona se změnila. Byla – starší než on, to určitě, ale starší nebylo to pravé slovo. Vyspělejší. Zralejší. A ještě krásnější, pokud to vůbec bylo možné. Jako bujný květ v plném rozpuku své krásy ve srovnání s poupětem. I když věděl, kdo to je, vyschlo mu při pohledu na ni v ústech a stáhlo se mu hrdlo.
Prohlížela si ho tmavýma očima, sebevědomě, a přesto s náznakem otázky, jako by uvažovala, co asi vidí. To, co spatřila, ji zřejmě uspokojilo. Znovu se usmála. „Byla jsem pohřbená hodně hluboko, v bezesném spánku, kde neplyne čas. Otáčení kola času mě míjelo. Teď mě vidíš, jaká opravdu jsem, a já tě mám v rukou.“ Přejela mu po bradě nehtem a přitlačila natolik, že sebou trhl. „Čas na hry a úskoky pominul, Luisi Therine. Už dávno.“
Randovi se obrátil žaludek. „Takže mě chceš zabít? Světlo tě spal, já –“
„Zabít tě?“ vyplivla nevěřícně. „Zabít tě! Já tě chci mít u sebe, věčně. Byl jsi můj dávno předtím, než mi tě ta světlovlasá padavka ukradla. Než tě vůbec uviděla. Miloval jsi mne!“
„A tys milovala moc!“ Na okamžik se mu zatočila hlava. Ta slova zněla tak upřímně – věděl, že jsou pravdivá – ale odkud se vzala?
Seléné – Lanfear – vypadala stejně překvapená jako on, ale rychle se vzpamatovala. „Hodně ses naučil – hodně jsi vykonal, o čem bych nikdy nevěřila, že to dokážeš bez pomoci – ale stále klopýtáš potmě bludištěm a tvoje nevědomost by tě mohla zabít. Někteří z ostatních se tě příliš bojí, aby vyčkali. Sammael, Rahvin, Moghedien. Ostatní možná také, ale tihle určitě. Přijdou si pro tebe. Nepokusí se tě obrátit ke Stínu. Připlíží se k tobě a pak tě zničí ve spánku. Kvůli svému strachu. Ale jsou i tací, kteří by tě mohli učit, ukázat ti, cos kdysi znal. Potom by se ti nikdo neodvážil postavit.“
„Učit mě? Ty chceš, abych se nechal učit jedním ze Zaprodanců?“ Jedním ze Zaprodanců. Mužem. Mužem, jenž ve věku pověstí býval Aes Sedai, jenž znal způsoby, jak usměrňovat, věděl, jak se vyhnout pádu, věděl – Takovou nabídku už dostal. – „Ne! I kdyby mi to někdo nabídl, odmítl bych, a proč by k tomu mělo dojít? Stojím proti nim – a proti tobě! Nenávidím všechno, cos kdy udělala, všechno, za čím stojíš.“ Hlupáku, pomyslel si. Jsi tu lapený a pliveš vzdor jako nějaký pitomec z příběhů, kterého by nikdy ani nenapadlo, že by mohl svého věznitele rozzlobit natolik, aby s tím něco udělal. Ale nemohl se přinutit vzít svá slova zpátky. Tvrdohlavě se dral dál a ještě to zhoršil. „Zničím tě, budu-li moci. Tebe a Temného a všechny Zaprodance do posledního!“
Lanfear se v očích nebezpečně zablesklo, ale hned to bylo pryč. „Víš, proč se tě někteří z nás bojí? Máš vůbec potuchy? Bojí se, že ti Veliký pán Temnoty dá místo nad nimi.“
Rand sám sebe překvapil, protože se mu podařilo se usmát. „Veliký pán Temnoty? Ty taky nemůžeš vyslovit jeho jméno? Ty se přece nebojíš přivolat na sebe jeho pozornost, na rozdíl od slušných lidí. Nebo ano?“
„Bylo by to rouhání,“ řekla Lanfear zcela prostě. „A oni se bojí oprávněně, Sammael a ti ostatní. Veliký pán chce tebe. Chce tě vyzdvihnout nade všechny lidi. Tak mi to řekl.“
„To je směšné! Temný je stále vázán v Shayol Ghulu, jinak bych teď bojoval v Tarmon Gai’donu. A kdyby se dozvěděl, že existuju, chtěl by mě zabít. Já s ním přece hodlám bojovat.“
„Ó, ale on to ví. Veliký pán ví mnohem víc, než bys čekal. A je možné s ním mluvit. Zajdi do Shayol Ghulu, do Jámy smrti, a... jistě ho uslyšíš. Můžeš se... koupat v jeho přítomnosti.“ Teď se jí v očích rozsvítilo jiné světlo. Extáze. Dýchala s pootevřenými rty a na okamžik jako by hleděla na něco velice vzdáleného a úžasného. „Slova to nedokážou popsat, ani zdaleka ne. Musíš to zažít, abys to poznal. Musíš.“ Znovu začala vnímat jeho obličej. Oči měla velké, tmavé a naléhavé. „Poklekni před Velikým pánem a on tě postaví nad ostatní. Nechá tě vládnout volně, jak ti bude libo, a stačí, abys před ním jednou poklekl. Uznal ho. Nic víc než to. To mi řekl. Asmodean tě naučí vládnout jedinou silou, aniž by tě zabila, naučí tě, co s ní můžeš udělat. Dovol, ať ti pomohu. Můžeme zničit ostatní. Velikému pánu na tom nezáleží. Můžeme je zničit všechny, i Asmodeana, jakmile tě naučí, co potřebuješ znát. Ty a já spolu můžeme vládnout světu pod Velikým pánem. Navěky.“ Hlas jí klesl do šepotu, v němž se stejnou měrou snoubila dychtivost se strachem. „Dva velké sa’angrialy, vyrobené těsně před koncem, jeden, který můžeš používat ty, a druhý, který mohu používat já. Jsou mnohem větší než tenhle meč. Jejich moc si ani neumíš představit. S nimi bychom se mohli postavit dokonce i... samotnému Velikému pánu. Dokonce i Stvořiteli!“
„Ty jsi šílená,“ vydechl Rand roztřeseně. „Otec lží říká, že mě nechá volného? Já se narodil, abych s ním bojoval. Proto jsem tady, abych naplnil proroctví. A já s ním budu bojovat, s vámi všemi, až do Poslední bitvy! Až do posledního dechu!“
„Ty ale nemusíš. Proroctví není nic víc než znamení toho, v co lidé doufají. Naplnění Dračích proroctví tě jenom přinutí vydat se na cestu vedoucí k Tarmon Gai’donu a tvé smrti. Moghedien nebo Sammael dokážou zničit tvé tělo. A Veliký pán Temnoty může zničit tvoji duši. To by byl konec, naprostý a nezvratný. Už by ses nikdy znovu nenarodil, bez ohledu na to, jak dlouho by se kolo času otáčelo!“
„Ne!“
Zdánlivě velice dlouho si ho prohlížela. – Téměř viděl, jak na přesných vážkách zvažuje možnosti. „Mohla bych tě vzít s sebou,“ řekla nakonec. „Mohla bych tě obrátit k Velikému pánu bez ohledu na tvé tužby a přesvědčení. Existují způsoby.“
Odmlčela se, možná aby se přesvědčila, jaký měla její slova účinek, pokud vůbec nějaký. Randovi po zádech stékal pot, ale udržel si vyrovnaný výraz. Bude muset něco udělat, i když nebude mít nejmenší šanci. I při druhém pokusu dosáhnout na saidín jen narazil na neviditelnou přehradu. Rozhlédl se kolem sebe, jako by přemýšlel. Callandor měl za sebou a stejně mimo dosah, jako by byl na druhé straně Arythského oceánu. Nůž, který nosíval na opasku, teď ležel na stolku u postele společně s napůl dokončenou lištičkou, co vyřezával. Beztvará hrouda kovu se mu posmívala z krbové římsy, do dveří právě vklouzl špinavý muž s nožem v ruce, všude ležely knihy. Obrátil se k Lanfear a napjal se.
„Tys byl vždycky umíněný,“ zabručela žena. „Nevezmu tě, tentokrát. Chci, abys za mnou přišel sám. A já toho dosáhnu. Co se děje? Mračíš se.“
Muž s nožem v ruce vklouzl do dveří. Přelétl toho chlapíka očima, přičemž si ho málem nevšiml. Instinktivně odstrčil Lanfear stranou a sáhl po pravém zdroji. Štít, který mu v tom bránil, zmizel, jakmile se ho dotkl, a do rukou mu vskočil meč jako rudozlatý plamen. Muž se na něj vrhl. Nůž držel nízko a namířený nahoru, aby mu jej mohl vrazit pod žebra. I tak bylo těžké udržet si muže v zorném poli, ale Rand se otočil a Vítr vanoucí přes zeď se postaral o ruku držící nůž. Rand figuru dokončil tím, že najatému vrahovi vrazil meč do srdce. Na okamžik hleděl do tupých očí – byly bez života, i když srdce ještě pracovalo – a pak vytáhl čepel.