„Šedý muž.“ Rand se nadechl. Připadalo mu to jako první nadechnutí po několika hodinách. Mrtvola u jeho nohou byla odporná, krvácela na koberec s vetkanými spirálami, ale teď nebylo těžké na něm udržet oči. S vrahy Stínu to tak bylo vždycky. Když jste si jich všimli, obvykle už bylo pozdě. „Tohle nedává smysl. Mohla jsi mě zabít úplně snadno. Proč jsi mě zabavila, aby se ke mně mohl dostat šedý muž?“
Lanfear ho ostražitě sledovala. „Já bezduché nepoužívám. Říkala jsem ti, že mezi Vyvolenými jsou... jisté rozdíly. Zdá se, že jsem se ve svém úsudku o den opozdila, ale stále je ještě čas, abys šel se mnou. Aby ses mohl učit. Žít. Ten meč,“ skoro opovržlivě ohrnula rty. „Neděláš ani desetinu toho, co bys mohl. Pojď se mnou a uč se. Nebo mě chceš zabít už teď? Pustila jsem tě, aby ses mohl bránit.“
Její hlas i její postoj prozrazovaly, že očekává útok, nebo byla přinejmenším připravená jej odrazit, ale to ho nezastavilo, stejně jako to, že mu nejdřív uvolnila ruce. Byla jednou ze Zaprodanců, sloužila zlu tak dlouho, že vedle ní černá sestra vypadala jako novorozeně. Ale on přesto viděl ženu. Vynadal si do nemožných hlupáků, ale nedokázal to. Možná kdyby se ho pokusila zabít. Možná. Ale ona tu jen tak stála, dívala se a čekala. Nepochybně byla připravená provést něco s jedinou silou, o čem ani netušil, že je to možné, kdyby se ji pokusil zadržet. Podařilo se mu odříznout Egwain a Elain, ale to byla jedna z těch věcí, které dělal bez přemýšlení, jak to měl pohřbeno někde v hlavě. Vzpomínal si jen na to, že to udělal, ne jak. Aspoň pevně držel saidín. Takhle už ho znovu nepřekvapí. Odporná špína, z níž se mu obracel žaludek, nebyla ničím. Saidín znamenal život, možná více než jedním způsobem.
Náhle mu v hlavě vyvřela myšlenka jako horký pramen. Aielové. Dokonce i pro šedého muže by mělo být nemožné protáhnout se dveřmi, které hlídá půl tuctu Aielů.
„Cos jim udělala?“ Hlas mu cestou ke dveřím skřípal a oči stále upíral na Lanfear. Kdyby použila sílu, třeba by se mu dostalo nějakého varování. „Cos udělala s těmi Aiely venku?“
„Nic,“ odtušila chladně. „Nechoď tam. Tohle může být jenom zkouška, aby se přesvědčili, jak jsi zranitelný, ale hlupáka může zabít i pouhá zkouška.“
Rand rozrazil dveře na scénu šílenství.
10
Kámen se drží
Randovi leželi u nohou mrtví Aielani propletení s těly tří velice obyčejných mužů ve velice obyčejných kabátcích a spodcích. Obyčejně vypadající muži, až na to, že bylo zabito šest Aielů, celá stráž, a někteří očividně dřív, než si uvědomili, že se něco děje, a každý z těch obyčejně vypadajících mužů měl v těle nejméně dva aielské oštěpy.
Ale to nebyla ani polovina. Jakmile Rand otevřel dveře, přelil se přes něj ryk bitvy. Mezi krevelovými sloupy se ozýval křik, vytí a řinčení oceli o ocel. Obránci v předpokoji bojovali o život pod pozlacenými svícny proti mohutným postavám v černých osnířích, o hlavu a ramena vyšším než oni. Postavám připomínajícím mohutné muže, ale s hlavami či aspoň obličeji pokřivenými, s rohy a peřím, s čenichy či zobany místo úst a nosu. Trolloci. Pohybovali se na tlapách či kopytech, stejně jako ve vysokých botách, a muže stínali sekerami s podivnými trny, sudlicemi a meči připomínajícími kosy obrácené na špatnou stranu. A s nimi myrddraal, jako hadovitě se pohybující muž v černé zbroji s pletí bílou jako larva, jako smrt stvořená z těla bez krve.
Někde v Kameni se ozval poplašný gong a pak se smrtelnou náhlostí utichl. Ozval se další, pak ještě jeden, jako mosazné hrany.
Obránci Kamene bojovali jako lvi. Byli sice proti trollokům v přesile, ale na zemi leželo mnohem víc lidí než trolloků. Právě když se na ně Rand podíval, myrddraal utrhl holou rukou tairenskému kapitánovi polovinu obličeje a druhou rukou vrazil obránci smrtící černou čepel do hrdla, vyhýbaje se přitom oštěpům obránců jako had. Obránci nyní čelili tvorům, které považovali za výmysly poutníků dobré tak ke strašení dětí. Nervy měli napjaté k prasknutí. – Jeden muž, který ztratil podšitou přilbici, odhodil oštěp a pokusil se uprchnout, ale vzápětí mu těžká trolločí sekera rozrazila lebku jako meloun. Přesto se další muž, který se podíval na myrddraala, dal s křikem na útěk. Myrddraal se mu hadovitě vrhl vstříc. Ve chvilce budou utíkat všichni lidé.
„Mizelče!“ zařval Rand. „Zkus to se mnou, mizelče!“ Myrddraal ztuhl, jako by se nikdy nepohnul, a obrátil k Randovi svůj bledý bezoký obličej. Randem pod tím pohledem projel strach a sklouzl po bublině chladného klidu, která ho obklopovala, když držel saidin. V Hraničních státech měli pořekadlo: „Pohled bezokého je strach.“ Kdysi Rand věřil, že mizelci jezdí na stínech jako na koních a zmizí pokaždé, když se k vám otočí bokem. Ty staré pověry nebyly příliš daleko od pravdy.
Myrddraal se plynule vydal k Randovi a ten přeskočil mrtvé přede dveřmi, aby se mu mohl postavit, a když dopadl, uklouzl v krvi vylité na černý mramor. „Seber se, Kameni!“ křikl přitom. „Kámen se drží!“ To byl válečný pokřik, jejž slyšel oné noci, kdy se Kámen neudržel.
Měl dojem, že z komnaty, kterou právě opustil, zaslechl rozčilený výkřik: „Hlupáku!", ale neměl čas myslet na Lanfear ani na to, co by mohla udělat. To uklouznutí ho málem stálo život. Rudozlatá čepel jen tak tak odrazila myrddraalovu černou, když se snažil znovu získat rovnováhu. „Seber se, Kameni! Kámen se drží!“ Musel udržet obránce Kamene pohromadě, jinak by musel čelit myrddraalovi a dvaceti trollokům sám. „Kámen se drží!“
„Kámen se drží!“ zaslechl kohosi opakovat, a pak dalšího. „Kámen se drží!“
Mizelec se pohyboval plavně jako had, a dojem hada ještě zesilovaly překrývající se šupiny jeho černé zbroje. Ale ani černý chřestýš neútočil tak rychle. Rand měl chvíli co dělat, aby si udržel jeho čepel od svého neozbrojeného těla. Černý kov uměl způsobit rány, které se zanítily a bylo je skoro tak těžké vyléčit jako tu, která ho teď bolela v boku. Pokaždé, když se tmavá ocel ukutá v Thakandaru pod svahy Shayol Ghulu setkala s rudozlatou, s pomocí síly ukutou čepelí, zablýsklo se, jako by v místnosti udeřil blesk, ostré namodrale bílé světlo, z něhož bolely oči. „Tentokrát umřeš,“ zachraptěl myrddraal hlasem připomínajícím zvuky, jaké vydává suché listí, když ho někdo drtí. „Tvé tělo předhodím trollokům a tvé ženy si vezmu já sám.“
Rand bojoval chladně jako obvykle a stejně zoufale. Mizelec svůj meč používat uměl. Pak nadešel okamžik, kdy mohl pořádně udeřit do meče, ne ho jen odrazit. Se zasyčením, jako když led dopadne na rozžhavený kov, rudozlatá čepel projela tou černou. Další ranou Rand srazil bezokému hlavu z ramen. Zabrněly ho paže, jak se musel proseknout kostí. Z pahýlu krku vytryskla fontána atramentově černé krve. Ale myrddraal ještě nepadl. Bezhlavá postava, slepě kolem sebe mávající zlomeným mečem, klopýtala kolem dokola a náhodně sekala do vzduchu.
Když se hlava mizelče skulila na podlahu, zbývající trolloci se také s jekem a kopáním zhroutili a rukama porostlýma hrubou srstí si drásali hlavy. To byla slabost myrddraalů a trolloků. Dokonce ani myrddraalové trollokům nevěřili, a tak se s nimi často jistým způsobem, který Rand nechápal, spojovali. Očividně to zajišťovalo věrnost trolloků, ale ti, kteří byli spojení s myrddraalem, jeho smrt dlouho nepřežili.