Obránci, kteří ještě stáli, nebyl jich ani tucet, na nic nečekali. Po dvou po třech začali oštěpy opakovaně bodat do trolloků, dokud se tito nepřestali hýbat úplně. Někteří srazili i myrddraala, ale ten divoce mával rukama bez ohledu na to, kolikrát byl proboden. Když se trolloci odmlčeli, bylo slyšet sténání a pláč několika málo lidí, kteří zatím přežili svá zranění. Na zemi však přesto bylo víc lidí než zplozenců Stínu. Černý mramor byl kluzký krví, na černém kameni téměř neviditelnou.
„Nechte ho,“ řekl Rand obráncům, kteří se stále snažili dorazit myrddraala. „Už je mrtvý. Mizelci prostě jenom nechtějí přiznat, že jsou mrtví.“ To mu řekl Lan, připadalo mu to tak dávno. Doposud neměl žádný důkaz. „Postarejte se o raněné.“
Obránci, sledující bezhlavý zmítající se trup celý posetý rozšklebenými ranami, se otřásli a vydali se zpátky mumlajíce cosi o číhačích. Tak nazývali v Tearu mizelce, v příbězích určených dětem. Někteří začali hledat mezi padlými lidmi ty, kteří přežili. Ty, již se nedokázali postavit, ponechali stranou, pomáhajíce těm, kdo se na nohy mohli zvednout. Až příliš mnoho lidí zůstalo ležet. Muži spěšně trhali vlastní košile na obvazy, když bylo možné nabídnout jen poslední útěchu.
Teď už nevypadali tak hezky jako předtím tihle Tairenové. Na nyní již nelesklých předních a zadních plátech byly zuby a trhliny a krví nasáklé díry kazily kdysi drahé černozlaté kabátce a spodky. Někteří neměli ani přílby a nejeden se opíral o oštěp, jako by to bylo to jediné, co ho ještě drží na nohou. Možná bylo. Funěli a výraz rozčilení se u nich mísil s nahou hrůzou a otupělostí, která přepadá muže v boji. Nejistě se dívali na Randa – kradmo a ustrašeně – jako by ty tvory z Morny snad sám povolal.
„Otřete si ty oštěpy,“ nařídil jim. „Krev mizelce by rozežrala ocel jako kyselina, kdybyste ji tam nechali dost dlouho.“ Většina ho pomalu poslechla a váhavě použila, co bylo zrovna po ruce, totiž rukávce vlastních mrtvých.
Z chodeb se sem nesly zvuky dalšího boje, vzdálený křik a tlumené řinčení kovu. Už ho poslechli dvakrát. Nadešel čas zjistit, zda to budou dělat i nadále. Rand se k nim obrátil zády a vydal se předpokojem za zvuky bitvy. „Pojďte za mnou,“ rozkázal. Zvedl z ohně ukutou čepel, aby jim připomněl, kdo je, v naději, že mu tato připomínka nevynese oštěp do zad. Ale musel se toho odvážit. „Kámen se drží! Za Kámen!“
Chvíli byly jeho dutě se rozléhající kroky jediným zvukem v komnatě, pak se ozvaly další kroky. „Za Kámen!“ křikl jeden z mužů, a další se k němu přidaclass="underline" „Za Kámen a pána Draka!“ Rand zrychlil do klusu a vedl svůj zakrvácený voj třiadvaceti obránců hlouběji do Kamene.
Kde byla Lanfear a jakou roli v tomhle hrála? Neměl čas nad tím uvažovat. V chodbách Kamene leželi mrtví muži v kalužích vlastní krve, jeden tady, opodál dva či tři, obránci Kamene, sluhové, Aielové. Také ženy, šlechtičny ve lněných šatech, služebné oděné ve vlně, ležely vedle sebe, jak byly sraženy na útěku. Trollokům nezáleželo na tom, koho zabijí. Je těšilo jen zabíjení samotné. Myrddraalové byli horší. Půllidé se těšili z bolesti a smrti.
O kus dále Tearský Kámen vřel. – Skupinky trolloků běsnily v chodbách, občas je vedl myrddraal, občas byly obludy samy, bojujíce s Aiely či obránci, sekajíce do neozbrojených, pátrajíce po dalších živých k zabití. Rand vedl svůj malý oddíl k útoku na každého zplozence Stínu, na kterého narazili, a mečem prorážel stejně snadno tuhou kůži jako černou kroužkovou zbroj. Jedině Aielové čelili mizelcům beze strachu. Aielové a Rand. Ten nechával projít trolloky, aby se dostal k mizelcům. Občas s sebou myrddraal vzal na smrt tucet či dva trolloků, občas žádného.
Někteří z obránců padli na zem a odmítali se zvednout, ale připojili se k nim Aielové, takže se jejich počet téměř zdvojnásobil. Ze zuřivých šarvátek, které se přesouvaly sem a tam za hrozného křiku a řinčení jako v šílené kovárně, se občas odpojily skupinky mužů. Jiní se zase připojili k Randovi, další utekli, vzápětí byli nahrazeni, až nezůstal nikdo z těch, s kým se vydal ze svého předpokoje. Někdy bojoval Rand zcela sám, nebo běžel chodbou, kde kromě něj a mrtvých nikdo nebyl, za zvuky vzdáleného boje.
Jednou, se dvěma obránci, ve sloupořadí shlížejícím do dlouhé komnaty s mnoha dveřmi, zahlédl Moirain a Lana obklopené trolloky. Aes Sedai stála, držíc hlavu vztyčenou jako nějaká bájná válečná královna, a příšerné postavy kolem ní začínaly hořet – jen aby byly vzápětí nahrazeny dalšími trolloky, kteří sem vbíhali dveřmi po šesti či osmi. Lanův meč se postaral o ty, již unikli Moiraininu ohni. Strážce měl po celém obličeji krev, přesto však proplouval figurami stejně chladně, jako by cvičil před zrcadlem. Pak jeden trollok s vlčím čenichem bodl oštěpem Moirain po zádech. Lan se prudce otočil, jako by měl oči i vzadu na hlavě, a ťal trolloka do nohy nad kolenem. Trollok s vytím upadl, nicméně se mu podařilo vrazit oštěp do Lana a zároveň další útočník strážce neohrabaně zasáhl plochou čepelí své sekery, až se Lanovi podlomila kolena.
Rand nemohl nic dělat, protože v té chvíli se na něj a jeho dva společníky vrhlo pět trolloků s čenichy a kančími kly a beraními rohy a vytlačili lidi ze sloupořadí pouhou početní převahou při prudkém útoku. Pět trolloků by bylo mělo zabít tři lidi bez větších potíží, až na to, že jedním z těch lidí byl Rand s mečem, pro nějž nebyly jejich osníře víc než sukno. Jeden z obránců zemřel a druhý zmizel při pronásledování raněného trolloka, jediného, který z těch pěti přežil. Když se Rand dostal zpátky do sloupořadí, ucítil zezdola pach spáleného masa. Na podlaze ležela velká ohořelá těla, ale po Moirain a Lanovi nebylo ani stopy.
Takový byl boj o Kámen. Takový byl boj o Randův život. Rvačky vznikaly náhle a přesouvaly se dál, nebo na místě utichaly. – S lidmi nebojovali jen trolloci a myrddraalové. S lidmi bojovali i lidé. Po boku zplozenců Stínu bojovali i temní druzi, hrubě odění chlapíci, kteří vypadali jako bývalí vojáci a rváči z krčem. Trolloků se zřejmě báli stejně jako Tairenové, ale pokud mohli, zabíjeli stejně nevybíravě jako jejich hrůzní spojenci. Dvakrát Rand viděl i trolloky rvát se s trolloky. Mohl jenom předpokládat, že nad nimi myrddraalové ztratili kontrolu a trolloky přemohla jejich touha po krvi. Jestli se chtěli zabíjet navzájem, Rand je při tom klidně nechal.
Potom, znovu sám, pátraje po dalších nepřátelích, zahnul za roh a vrazil rovnou do tří trolloků. Každý z nich byl dvakrát širší v ramenou než on a skoro o polovinu vyšší. Jeden z nich, s orlím zobákem čnějícím z jinak vcelku lidského obličeje, právě odsekával paži z mrtvoly tairenské šlechtičny za dychtivého přihlížení druhých dvou, kteří si olizovali čenichy. Trolloci jedli cokoliv, bylo-li to maso. Nedalo se poznat, zda je Rand víc překvapen než oni, ale on se rozhodně vzpamatoval první.
Ten s orlím zobanem šel k zemi s proťatou kroužkovou košilí i břichem. Šermířská figura zvaná Ještěrka v trní by měla zlikvidovat i druhé dva, ale ten první padlý trollok se při pádu ještě hrozivě svíjel a Randovi málem podrazil nohy. Rand se zapotácel a jen škrábl dalšího trolloka, s rozšklebenou vlčí tlamou, který se na něj svalil. Padající trollok Randa přimáčkl pod sebe a znehybnil mu ruku i s mečem. Třetí trollok, jenž zůstal na nohou, zvedl sekeru s trnem vysoko nad hlavu, a kdyby to bylo přes kančí rypák s kly možné, byl by se usmíval. Rand se snažil vymanit zpod ležícího těla a nadechnout.