Kosina rozťala kančí rypák až ke krku.
Čtvrtý trollok vypáčil čepel a ohrnul na Randa pysky své kozlí tlamy. Uši přitiskl vedle rohů. Pak odběhl a ostré paznehty mu na dlaždicích hlasitě cvakaly.
Rand se vytáhl zpod mrtvé váhy napůl omráčeného trolloka. Trollok mě zachránil. Trollok? Po celém těle měl trolločí krev, hustou a tmavou. O kus dál v chodbě, na opačné straně, než kde zmizel trollok s kozí hlavou, se modrobíle zablesklo, jak se na dohled objevili dva myrddraalové bojující spolu s pohyby tak rychlými a plavnými, téměř rozmazanými, jako by neměli v těle žádné kosti. Jeden přinutil druhého ustoupit do další chodby a blesky pohasly. Jsem šílený. Tím to je. Jsem šílený a tohle je celé jen nějaký šílený sen.
„Riskuješ všechno, když tu tak zmateně pobíháš s tím... s tím mečem.“
Rand se obrátil k Lanfear. Znovu vypadala jako dívka o nic starší než on, spíš mladší. Zdvihla si bílé suknice, aby mohla překročit potrhané tělo tairenské urozené paní. Podle výrazu jejího obličeje to klidně mohlo být poleno.
„Postavil sis chýši z větví,“ pokračovala Lanfear, „kde jsi mohl mít lusknutím prstů mramorové paláce. Bez námahy jsi mohl mít jejich životy, i takové, jako jsou trolloci, a oni tě místo toho málem zabili. Musíš se učit. Připoj se ke mně.“
„Tohle byla tvoje práce?“ chtěl vědět Rand. „Ten trollok, co mě zachránil? Ti myrddraalové? To ty?“
Chvíli nad tím uvažovala a pak lehce, lítostivě zavrtěla hlavou. „Kdybych to připsala sobě, čekal bys to ode mne znovu, a to by mohla být tvoje smrt. Nikdo z ostatních si není opravdu jist, na čí straně stojím, a mně se to tak líbí. Otevřenou pomoc ode mne čekat nemůžeš.“
„Čekat od tebe pomoc?“ zavrčel Rand. „Ty mě chceš obrátit ke Stínu. Milými slovíčky nedokážeš, abych zapomněl, co jsi zač.“ Usměrnil a ona narazila na nástěnný koberec tak tvrdě, až zachrčela. Rand ji tam držel, s roztaženými končetinami, na lovecké scéně, půl sáhu nad podlahou, s bílým rouchem roztaženým a přitištěným ke koberci. – Jak to odstínil Egwain a Elain? Musel si vzpomenout.
Náhle přeletěl přes chodbu a narazil do zdi naproti Lanfear, byv přimáčknut něčím jako hmyz, až skoro nemohl dýchat.
Lanfear s dýcháním zřejmě potíže neměla. „Cokoliv dokážeš ty, Luisi Therine, tak já taky. A lépe.“ Jak tu tak byla přibodnuta ke stěně, příliš ji to nevzrušovalo. Odněkud sem dolehl halas bitvy a pak utichl, jak se boj přesunul dál. „Jen tak napůl využíváš nejmenší zlomek toho, čeho jsi schopen využít, a odcházíš od toho, co by ti dovolilo rozdrtit všechny, kdo se postaví proti tobě. Kde je Callandor, Luisi Therine? Stále ve tvé ložnici jako nějaká neužitečná ozdoba? Copak si myslíš, že jen ty sám jím můžeš vládnout, když byl teď vysvobozen? Jestli je tu Sammael, tak si ho vezme a použije proti tobě. Dokonce i Moghedien by ho vzala, jen aby ti zabránila jej použít. A taky by mnoho získala, kdyby ho prodala některému z Vyvolených mužů.“
Vzpíral se tomu, čím ho držela, ale dokázal pohnout jen hlavou, kroutit jí ze strany na stranu. Callandor v rukou Zaprodance. Při tom pomyšlení skoro zešílel strachy a zoufalstvím. Usměrnil, snažil se vydrat zpod toho, čím ho držela, ale vlastně nebylo čemu se vzpírat. Pak to náhle bylo pryč. Rand odskočil od zdi, jak ještě napínal síly, než si uvědomil, že je volný. A to nikoliv díky tomu, co sám udělal.
Podíval se na Lanfear. Stále ještě tam visela, jako by se do ní vší silou opíral vítr. Snažila se ho ukolébat, oklamat ho, aby jí začal důvěřovat. Zaváhal nad prameny, které ji držely. Jestli je zaváže a nechá ji tu, mohla by strhnout půlku Kamene, jak by se snažila osvobodit – pokud by ji nezabili procházející trolloci, považujíce ji za někoho z Kamene. To by mu těžkou hlavu nedělalo – ne smrt Zaprodance – ale pomyšlení na to, že by trollokům zanechal bezmocnou ženu, vlastně kohokoliv, se mu protivilo. Podíval se na její nevzrušený výraz a rychle toto pomyšlení zahnal. Dokud bude moci usměrňovat, nikdo v Kameni jí nedokáže ublížit. Kdyby našel Moirain, aby ji odřízla...
Lanfear za něj znovu rozhodla. Projel jím náraz odseknutých pramenů, když se Lanfear lehce spustila na podlahu. Rand na ni hleděl, jak odstupuje od zdi a klidně si oprašuje suknice. „To přece nemůžeš,“ vyjekl hloupě a ona se usmála.
„Nemusím pramen vidět, abych ho mohla rozmotat, stačí, když vím, co to je a kde. Vidíš, ještě se musíš hodně učit. Takhle se mi líbíš. Vždycky jsi byl na můj vkus příliš tvrdošíjný a sebejistý. Vždycky bylo lepší, když jsi byl trochu nejistý. Takže na Callandor zapomeneš?“
Rand stále váhal. Stál před ním jeden ze Zaprodanců. A neexistovalo naprosto nic, co by mohl udělat. Obrátil se a rozběhl se pro Callandor. Za ním zněl její smích.
Tentokrát neuhýbal z cesty kvůli boji s trolloky či myrddraaly. Nezpomalil divokou cestu vzhůru Kamenem, pokud mu někdo neskočil přímo do cesty. Pak se mečem ukutým z ohně prosekal dál. Spatřil Perrina a Faile, on měl v ruce sekeru, ona mu s noži hlídala záda. Trolloci nějak váhali čelit pohledu Perrinových žlutých očí, stejně jako se jim nelíbila jeho sekera. Rand je bez ohlížení nechal za sebou. Jestli jeden ze Zaprodanců sebere Callandor, nikdo z nich se nedožije východu slunce.
Bez dechu se doškrábal k předpokoji se sloupy a přeskákal mrtvé, již tu stále leželi, obránce i trolloky bez rozdílu, jak spěchal za Callandorem. Rozrazil obě křídla dveří. Meč, jenž není mečem, ležel na svém pozlaceném, drahokamy vykládaném stojanu a zářil světlem vycházejího slunce. Čekal na něj.
Teď, když jej měl na dohled, v pořádku, se mu skoro dělalo špatně, když se jej měl dotknout. Jednou Callandor použil k účelu, k němuž byl původně vytvořen. Jen jednou. Věděl, co ho čeká, zvedne-li jej znovu a použije k natažení tolika síly z pravého zdroje, kolik žádný člověk nedokáže bez pomoci. Propustit radozlatou čepel bylo málem víc, než zvládl. Když meč zmizel, málem jej znovu přivolal zpět.
Zdráhavě překročil mrtvolu šedého muže a potom pomalu položil ruce na jílec Callandoru. Byl chladný jako kus křišťálu, který byl dlouho v temnotě, ale nebyl tak hladký, aby mu v rukou klouzal.
Něco ho přimělo vzhlédnout. – Ve dveřích stál mizelec, váhal, a bledý obličej bez očí měl otočený ke Callandoru.
Rand natáhl ze saidínu. Skrze Callandor. Meč, jenž není mečem, mu v rukou zaplál jasným světlem, jako by Rand držel polední slunce. Naplnila ho síla a udeřila jako pevné kladivo. Špína jím projela jako záplava černoty. V žilách mu pulzoval roztavený kámen. Chlad v jeho útrobách by zmrazil i slunce. Musel to použít, jinak by praskl jako nahnilý meloun.
Myrddraal se otočil, chtěl hned utéci, a náhle se jeho černé odění i zbroj sesypaly na podlahu, zanechávajíce ve vzduchu jen mastná zrnka prachu.
Rand si ani neuvědomil, že usměrňuje, dokud nebylo po všem. Nedokázal by říci, co vlastně udělal, ani kdyby na tom závisel jeho život. Ale pokud držel v rukou Callandor, jeho život nemohlo nic ohrozit. Síla mu bušila v těle jako srdce světa. S Callandorem v rukou by dokázal cokoliv. Síla v něm bušila jako kladivo schopné roztříštit hory. Usměrněný pramínek odvál poletující zbytky myrddraala do předpokoje i s jeho šaty a brněním. Maličký pramínek obojí spálil na uhel. Rand vyšel ze dveří a vydal se na lov těch, kdož přišli uchvátit jej.