Někteří z nich došli až do předpokoje. Před sloupy na druhé straně stál další mizelec a hlouček krčících se trolloků a všichni zírali na popel poletující ve vzduchu, poslední kousíčky myrddraala a jeho šatstva. Při pohledu na Randa s planoucím Callandorem v rukou trolloci zavyli jako zvířata. Mizelec ztuhl na místě hrůzou, zcela neschopen pohybu. Rand nedal nikomu příležitost k útěku. Schválně pomalu k nim přistoupil a usměrnil a z holého černého mramoru pod nohama zplozenců Stínu vyskočily mohutné plameny tak horké, že se sám před nimi musel chránit rukou. Než k nim došel, plameny byly pryč. Na mramoru zůstala jen matná kolečka.
Vydal se zpátky do Kamene, a každý trollok, každý myrddraal, na něhož narazil, zahynul svíjeje se v ohni. Pálil je uprostřed boje s Aiely či Taireny nebo při zabíjení sluhů, kteří se snažili bránit oštěpy či meči, jež vzali mrtvým. Pálil je, když utíkali, buď aby našli další oběti, nebo na útěku před ním. Zrychlil krok, nejdřív do klusu, pak se rozběhl naplno. Hnal se kolem raněných, často ležících bez pomoci, hnal se kolem mrtvých. Ale to nestačilo. Nedokázal se pohybovat dost rychle. I když zabíjel trolloky po celých tuctech, další stále zabíjeli, byť jen cestou za svobodou.
Náhle se zastavil. Stál tu v široké chodbě obklopen mrtvými. Musel něco udělat – něco víc. Síla mu stékala po kostech, čistý výtažek ohně. Něco víc. Síla mu zmrazila morek v kostech. Něco, aby je zabil všechny, všechny najednou. Přelila se přes něj skvrna na saidínu, hora zahnívající špíny hrozící, že pod sebou pohřbí jeho duši. Pozvedl Callandor, natáhl z pravého zdroje a táhl, až měl pocit, že musí vykřičet zmrzlý plamen. Musel je zabít všechny.
Těsně pod stropem, přímo nad jeho hlavou, se začal pomalu točit vzduch, otáčel se stále rychleji a objevily se pruhy červené, černé a stříbrné. Celé to zavířilo a zhroutilo se to do sebe, kypělo to víc a víc, a jak se to otáčelo, zmenšovalo se to a skučelo.
Rand na to hleděl a po tvářích mu stékal pot. Neměl ani ponětí, co to vlastně je, věděl jen, že ho ony řítící se prameny, které ani nedokázal spočítat, s tou hmotou spojují. A hmotu to mělo, protože zatímco se ta věc hroutila do sebe, nabývala stále na váze. Callandor plál stále jasněji, až svítil tak, že na něj nebylo možné pohlédnout. Rand zavřel oči, a světlo jako by se mu propalovalo přes víčka. Síla se mu řítila vstříc, zuřící proud, který hrozil, že strhne vše, co jej tvořilo, do toho víru. Musel to pustit. Musel. Přinutil se otevřít oči, a bylo to jako dívat se na všechny bouře a blesky světa zmáčknuté do velikosti trolločí hlavy. Musel... musel... musel...
Teď. Ta myšlenka proplula jako škodolibý smích okrajem jeho vědomí. Oddělil vlákna, která se z něj řítila, a ta věc pak dál vířila a skučela jako nebozez provrtávající se kostí. Teď.
A zablesklo se, blesky letěly pod stropem napravo nalevo jako stříbrné řeky. Z boční chodby vystoupil myrddraal, a než stačil udělat další krok, zabodlo se do něj půl tuctu pramenů a on se rozletěl na kousky. Další prameny letěly dál a na každé křižovatce chodeb se rozdělily, byvše nahrazovány stále dalšími a dalšími, jak některé každou chvíli vybuchly.
Rand neměl tušení, co to vlastně vytvořil, ani jak to funguje. Dokázal tu jenom stát a třást se, jak ho plnila jediná síla vynucujíc si zároveň, aby byla použita. I kdyby měla zničit jeho. Cítil, jak trolloci a myrddraalové umírají, cítil, jak blesky zabíjejí. – Mohl je zabít všude, kdekoliv na celém světě. Věděl to. S Callandorem mohl udělat cokoliv. A věděl, že kdyby se o to pokusil, zcela jistě by ho to zabilo.
Blesky pohasly, až s posledním zplozencem Stínu zmizely docela. Vířící masa se zhroutila do sebe s hlasitým prásknutím vtahovaného vzduchu. Ale Callandor stále zářil jako slunce. Randa rozechvívala jediná síla.
A byla tam Moirain, o pár kroků dál, a dívala se na něj. Šaty měla v naprostém pořádku, každičký záhyb modrého hedvábí byl na svém místě, ale některé pramínky vlasů jí vyklouzly z účesu. Vypadala unaveně – a zděšeně. „Jak...? To, cos udělal, bych nepovažovala za možné.“ Objevil se Lan, klusal chodbou s mečem v ruce, obličej měl zakrvácený a kabátec úplně potrhaný. Moirain, aniž odtrhla zrak od Randa, mávla rukou a strážce zastavila kousek od sebe. A o hodně větší kus od Randa. Jako by bylo příliš nebezpečné, kdyby se Lan byť jen přiblížil. „Jsi... v pořádku, Rande?“
Rand od ní odtrhl zrak, který mu padl na tělo tmavovlasé dívky, skoro ještě děcka. Ležela na zádech, oči doširoka otevřené a upřené na strop. Živůtek měla ztmavlý krví. Rand se smutně sklonil a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. Světlo, je to jenom dítě. Přišel jsem pozdě. Proč jsem to neudělal dřív? Dítě!
„Zařídím, aby se o ni někdo postaral, Rande,“ řekla laskavě Moirain. „Teď jí pomoci nemůžeš.“
Randovi se ruka na Callandoru třásla tak silně, že jílec skoro neudržel. „S tímhle můžu cokoliv.“ Vlastní hlas mu zněl ochraptěle. „Cokoliv!“
„Rande!“ naléhala Moirain.
Odmítl ji poslouchat. Síla byla v něm. Callandor zaplál a on se stal jedinou silou. Usměrnil, zaměřil prameny do těla dítěte, pátral, zkoušel, klopýtal. Dívka vyskočila na nohy, ruce a nohy nepřirozeně ztuhlé, pohyby trhané.
„Rande, tohle nemůžeš. Tohle ne!“
Dýchej. Musí dýchat. Hrudník dívky se zvedal a klesal. Srdce. Musí tepat. Z rány na hrudi začala vytékat krev, již hustá a tmavá. Žij. Žij, Světlo tě spal! Nechtěl jsem přijít pozdě. Upírala na něj oči již potažené mázdrou. Bez života. Po lících mu začaly bez zábran stékat slzy. „Musí žít! Vyleč ji, Moirain. Já nevím jak. Vyleč ji!“
„Smrt vyléčit nelze, Rande. Ty nejsi Stvořitel.“
Rand, s pohledem upřeným do těch mrtvých očí, vlákna stáhl. Tělo ztuhle spadlo. Tělo. Rand zvrátil hlavu dozadu a zavyl, divoce jako nějaký trollok. Stěny a strop ožehl spletený oheň, jak se v bolesti a zoufalství slepě ohnal.
Podlomily se mu nohy a on propustil saidín, odtlačil ho pryč. Bylo to jako tlačit balvan, jako tlačit pryč život. Síly ho opustily spolu s tou jedinou. Ale špína zůstala, špína stahující ho temnotou dolů. Musel položit Callandor na zem a opřít se o něj, aby se udržel na nohou.
„Ostatní.“ Měl problémy s mluvením, jak ho bolelo v krku. „Elain, Perrin a ostatní? Pro ně už jsem taky přišel pozdě?“
„Nepřišel jsi pozdě,“ pravila klidně Moirain. Ale nepřiblížila se a Lan byl očividně připravený vrhnout se mezi ni a Randa. „Nesmíš –“
„Jsou ještě naživu?“ zařval Rand.
„Jsou,“ ujistila ho.
Rand unaveně, nicméně s úlevou, kývl. Snažil se nedívat na tělíčko děvčátka. Tři dny čekání, aby se mohl radovat z pár ukradených polibků. Kdyby se byl pohnul před třemi dny... Ale v těch třech dnech se naučil věci, které by mohl použít, kdyby si je dal dohromady. Kdyby. Aspoň nebylo pozdě pro jeho přátele. Aspoň pro ně nebylo pozdě. „Jak se sem ti trolloci dostali? Podle mě určitě nevylezli po hradbách jako Aielové, ne když ještě svítilo slunce. Svítí vůbec ještě?“ Potřásal hlavou, aby zahnal mlhu, která mu halila myšlenky. „To je jedno. Trolloci. Jak?“
Tentokrát odpověděl Lan. „Pozdě odpoledne přivázali v docích Kamene osm velkých bárek se zrním. Očividně nikoho nenapadlo se zeptat, proč naložené bárky plují po proudu –“ v hlase se mu ozývalo opovržení „– nebo proč přistávají v Kameni, či proč posádka nechala zavřené poklopy skoro až do západu slunce. A taky dorazil trén vozů – asi přede dvěma hodinami – bylo jich třicet a údajně měly přivážet věci nějakého vznešeného pána z venkova před jeho návratem do Kamene. Když byly odhrnuty plachty, zjistilo se, že jsou taky napěchované půllidmi a trolloky. Jestli se sem dostali ještě nějak jinak, tak to jsem zatím nezjistil.“