Rand znovu kývl a tou námahou se mu podlomila kolena. Náhle tu byl Lan a dal si Randovu ruku kolem ramen, aby ho udržel na nohou. Moirain vzala jeho obličej do dlaní. Zamrazilo ho, ale nebyl to prudký chlad plného léčení, jen mráz, který s sebou odnesl únavu. Většinu únavy. Zárodek zůstal, jako by celý den okopával tabák. Rand se Lanovi vymanil, protože už pomoc nepotřeboval. Lan se za ním ostražitě díval, aby se přesvědčil, že opravdu dokáže stát bez pomoci, nebo si možná strážce nebyl jist, jak nebezpečný Rand je, jak moc je šílený.
„Neudělala jsem to schválně úplně,“ sdělila mu Moirain. „Dneska v noci se potřebuješ prospat.“
Spát. Musel toho tolik udělat, aby mohl spát. Ale jen znovu kývl. Nechtěl, aby mu říkala, co má dělat. Řekl však jen: „Byla tu Lanfear. Tohle ale není její práce. Říkala to, a já jí věřím. Nevypadáš překvapeně, Moirain.“ Překvapila by ji nabídka Lanfear? Překvapilo by ji vůbec něco? „Byla tu Lanfear a já s ní mluvil. Nesnažila se mě zabít a já se nesnažil zabít ji. A ty ani nejsi překvapená.“
„Pochybuji, že bys ji dokázal zabít. Zatím.“ Pohlédla na Callandor, bylo to jen kratičké mrknutí. „Ne bez pomoci. A já pochybuji, že by se ona pokusila zabít tebe. Zatím. O Zaprodancích toho víme málo a o Lanfear ještě méně, ale víme, že Luise Therina Telamona milovala. Říci, že jsi před ní v bezpečí, je příliš silné tvrzení – je toho hodně, čím by ti mohla ublížit, aniž by tě přímo zavraždila – ale já nemyslím, že se tě pokusí zabít, dokud si bude myslet, že by mohla získat Luise Therina Telamona zpátky.“
Lanfear ho chce. Dcera noci, již matky, které na ni věřily jen zpola, používaly ke strašení dětí. Jeho tedy rozhodně děsila. Skoro to stačilo, aby se rozesmál. Vždycky se cítil provinile, když se podíval na jinou ženu než Egwain, a Egwain ho nechtěla, ale dědička Andoru ho chtěla přinejmenším líbat a jedna ze Zaprodanců tvrdila, že ho miluje. Skoro to bylo k smíchu. Lanfear zřejmě žárlila na Elain, na tu světlovlasou padavku, jak jí říkala. Šílenství. Celé to bylo šílené.
„Zítra.“ Vykročil pryč.
„Zítra?“ podivila se Moirain.
„Zítra ti řeknu, co udělám.“ Aspoň část z toho. Z pomyšlení, jak by se Moirain zatvářila, kdyby jí řekl všechno, mu bylo opět do smíchu. Pokud sám všechno věděl. Lanfear mu nevědomky dala skoro poslední kousek skládačky. Dneska v noci učiní ještě jeden krok. Ruka, držící u boku Callandor, se mu roztřásla. S ním dokážu cokoliv. Ještě nejsem šílený. Na to ještě nejsem dost šílený. „Zítra. Dobrou noc vám všem, bude-li Světlo chtít.“ Zítra začne vypouštět jiné blesky. Jiné blesky, které by ho mohly zachránit. Nebo zabít. Ještě nebyl šílený.
11
Co leží skryto
Egwain, oděná v lehkou noční košili, se zhluboka nadechla. Kamenný prsten nechala ležet na stolku u postele vedle otevřené knihy. Prsten, samá hnědá, červená a modrá tečka a proužek, byl poněkud příliš velký, aby jej mohla nosit stále na prstě, a byl špatně tvarovaný, byl plochý a zkroucený, takže mohla prstem objet celou hranu zvenčí i zevnitř, než zase skončila na stejném místě. Vlastně tu byla jen jedna hrana, byť se to zdálo nemožné. Nenechala prsten ležet proto, že by bez něj nemusela uspět, proto, že nechtěla uspět. Dříve nebo později to musela zkusit bez prstenu, jinak by nikdy nedokázala víc než smočit si prsty tam, kde toužila plavat. Takže klidně mohla začít teď. To byl ten důvod. Ano, to byl ten důvod.
Silná, v kůži vázaná kniha se jmenovala Cesta do Tarabonu a napsal ji Eurian Romavni z Kandoru – před třiapadesáti lety podle data, které autor uvedl na první řádce, ale v Tanchiku se za tak krátkou dobu určitě nic důležitého nezměnilo. Kromě toho to byl jediný svazek, který našla, s užitečnými kresbami. – Většina knih obsahovala jen portréty králů nebo přehnaná vypodobnění bitev, namalovaných lidmi, kteří je nikdy neviděli.
Do oken se tlačila temnota, ale lampy vydávaly dostatek světla. V pozlaceném svícnu stojícím na stolku u postele hořela vysoká voskovice. Tu si musela sehnat sama, dnešní noci nemohla poslat komornou pro svíčku. Většina sluhů pečovala o raněné nebo lkala nad milovanými mrtvými, či se o ně někdo staral. Pro léčení bylo příliš mnoho raněných, takže bylo použito jen na ty, kteří by bez něj byli jistě zemřeli.
Elain a Nyneiva čekaly sedíce na židlích s vysokými opěradly, přitažených z obou stran k široké posteli s vysokými vyřezávanými sloupky. Elain se dařilo vypadat poměrně klidně, dojem kazilo jen to, že se mračila a hryzala si spodní ret vždycky, když si myslela, že se Egwain nedívá. Nyneiva překypovala ráznou sebedůvěrou onoho druhu, který vás vždycky uklidní, když onemocníte a ona vás strčí do postele a pečuje o vás, ale Egwain znala ten výraz v jejích očích. Ten prozrazoval, že Nyneiva má strach.
U dveří seděla se zkříženýma nohama Aviendha a hnědé a šedé odstíny jejích šatů bily na tmavomodrém koberci do očí. Tentokrát měla Aielanka tesák na jedné straně opasku, toulec ježící se šípy na druhé a čtyři krátké oštěpy na kolenou. Kulatý, kůží potažený štít jí ležel u ruky na luku z rohoviny v jemně vypracovaném koženém pouzdře s řemením, takže ho mohla nosit na zádech. Po dnešní noci jí Egwain nemohla dávat za vinu, že chodí ozbrojená. Ona sama chtěla mít blesky neustále připravené.
Světlo, co to Rand udělal? Světlo ho spal, vyděsil mě skoro tak jako ti mizelci. Možná víc. Není spravedlivé, že dokáže něco takového, a já dokonce ani neviděla prameny.
Vlezla do postele, knihu v kožené vazbě si položila na kolena a zamračila se na rytinu mapy Tanchika. Označeno na ní bylo jenom máloco užitečného. Tucet pevností obklopoval přístav a strážil město stojící na třech kopcovitých poloostrovech, Veranském na východě, Masetském uprostřed a Calpeneském nejblíže moři. – K ničemu. – Několik velkých náměstí, nějaké otevřené prostory, zřejmě parky, a množství pomníků vládců dávno obrácených v prach. Všechno k ničemu. Pár zámků a několik podivných věcí. Například na Calpene byl Velký kruh. Na mapě to byl jen prstenec, ale mistr Romavni ho popisoval jako obrovské shromaždiště, kam mohly přijít tisíce lidí dívat se na koňské dostihy či rachejtle ohňostrůjců. Také tu byl Královský kruh, na Masetě, ještě větší než Velký kruh, a Panaršin kruh na Veraně, jen o maličko menší. Též byla označena kapitulní síň cechu ohňostrůjců. Všechno to nebylo k ničemu. A v textu také nebylo nic užitečného.
„Jsi si jistá, že to chceš zkusit bez prstenu?“ zeptala se tiše Nyneiva.
„Rozhodně,“ opáčila Egwain, jak nejklidněji dokázala. Žaludek se jí svíral stejně, jako když v noci uviděla prvního trolloka, držícího za vlasy tu ubohou ženu a podřezávajícího jí krk jako králíkovi. Žena také jako králík vřeštěla. To, že Egwain trolloka zabila, té ženě již nepomohlo. Byla mrtvá stejně jako trollok. Jen její pronikavý vřískot neutichal. „Jestli to nebude fungovat, vždycky to můžu zkusit s prstenem.“ Naklonila se a nehtem poznačila svíčku. „Vzbuďte mě, až dohoří sem. Světlo, jak bych si přála, abychom měly hodiny.“