Elain se rozesmála bezstarostným trylkem, který téměř zněl nenuceně. „Hodiny v ložnici? Máti má tucet hodin, ale já ještě nikdy neslyšela o hodinách v ložnici.“
„No, můj táta má jedny hodiny,“ zavrčela Egwain, „Jediný hodiny v celý vesnici, a já bych je chtěla mít tady. Myslíte, že to za hodinu dohoří až sem? Nechci spát dýl. Musíte mě vzbudit hned, jak plamen dorazí k té značce. Hned!“
„Vzbudíme,“ konejšila ji Elain. „To ti slibuji.“
„Ten kamenný prsten,“ ozvala se náhle Aviendha. „Když už ho ty nepoužíváš, Egwain, nemohl by ho někdo – jedna z nás – použít a jít s tebou?“
„Ne!“ zarazila ji Egwain. Světlo, přála bych si, aby se mnou šly všechny tři. „Ale děkuju za nabídku.“
„To ho můžeš používat jen ty, Egwain?“ otázala se Aielanka.
„Kdokoliv z nás,“ odvětila Nyneiva, „dokonce i ty, Aviendho. Žena nepotřebuje usměrňovat, jen spát s tím prstenem na těle. Myslím, že by to mohl dokázat i muž. Ale my Tel’aran’rhiod neznáme tak dobře jako Egwain, ani jeho pravidla.“
Aviendha kývla. „Chápu. Žena může udělat chybu, když nezná pravidla, a její chyby mohou kromě ní zabít i někoho jiného.“
„Právě,“ přitakala Nyneiva. „Svět snů je nebezpečný místo. Tolik aspoň víme.“
„Ale Egwain bude opatrná,“ dodala Elain hovoříc k Aviendze, ale očividně to bylo určeno pro Egwaininy uši. „Slíbila to. Jen se tam rozhlédne – opatrně! – a nic víc.“
Egwain se soustředila na mapu. Opatrně. Kdyby svůj zkroucený kamenný prsten nestrážila tak žárlivě – myslela na něj jako na svůj majetek. Věžová sněmovna by možná nesouhlasila, ale tam se ani nevědělo, že ho má – kdyby byla ochotná dovolit Elain či Nyneivě ho použít víc než jednou či dvakrát, mohly už vědět dost, aby ji teď mohly doprovodit. Přesto se pohledu na ostatní ženy nevyhýbala z lítosti. Nechtěla totiž, aby viděly strach v jejích očích.
Tel’aran’rhiod. Neviděný svět. Svět snů. Ne snů obyčejných lidí, i když ti se také občas Tel’aran’rhiodu zlehka dotkli ve snech, které jim připadaly skutečné jako život. Což také byly. Co se stalo v neviděném světě, bylo nějakým zvláštním způsobem skutečné. Nic, co se tam stalo, neovlivnilo to, co bylo – dveře otevřené do světa snů byly ve skutečném světě stále zavřené, strom, jenž byl tam poražen, tady stále stál – přesto tam žena mohla být zabita či utišena. Slovo „zvláštní“ to ani zdaleka nevystihovalo. V neviděném světě vám ležel u nohou celý svět, možná i další světy. Každé místo tam bylo snadno dosažitelné. Nebo aspoň jeho odraz ve světě snů. Tady bylo možné číst tkanivo vzoru – minulé, současné i budoucí – pokud člověk věděl jak. Pokud to byl snílek. V Bílé věži nebyl snílek od dob Corianin Nedeal, což bylo skoro před pěti sty lety.
Čtyři sta sedmdesát tři let přesně, pomyslela si Egwain. Nebo už to je čtyři sta sedmdesát čtyři? Kdy vlastně Corianin zemřela? Kdyby byla Egwain měla možnost dokončit ve Věži svá studia mladší novicky a pokračovat jako přijatá novicka, možná by to byla věděla. Bylo toho tolik, kolik by teď mohla vědět.
Egwain měla ve váčku seznam ter’angrialů, jež ukradly černé adžah, když prchaly z Bílé věže, z nichž většina byla dost malá, aby se jí vlezla do kapsáře. Kopii měly všechny tři. Třináct ukradených ter’angrialů, jejichž „použití neznámé“ bylo připsáno vedle „naposledy studováno Corianin Nedeal". Ale jestli Corianin Sedai opravdu nepřišla na způsob jejich použití, Egwain si alespoň jedním jejich použitím byla jista. – Umožňovaly vstup do Tel’aran’rhiodu. Možná ne tak snadno jako kamenný prsten a možná ne bez usměrňování, ale umožňovaly ho.
Dva získaly od Joiyi a Amico. Železný kotouč, tři couly v průměru, po obou stranách s vyrytou těsnou spirálou, a destičku zdéli její dlaně, očividně z čistého jantaru, přesto dost tvrdou, aby s ní bylo možné poškrábat ocel, do jejíhož středu byla nějakým záhadným způsobem vyřezána spící žena. Amico o nich mluvila volně, stejně jako Joiya po schůzce s Moirain ve své cele, po níž zůstala temná družka bílá jako křída a téměř zdvořilá. Stačilo usměrnit pramínek ducha do kteréhokoliv ter’angrialů a on vás přenese do spánku a potom do Tel’aran’rhiodu. Elain oba krátce vyzkoušela a ony fungovaly, i když spatřila jen vnitřek Kamene a Morgasin královský palác v Caemlynu.
Egwain nechtěla, aby to Elain zkoušela, ani nakratičko, ne však ze žárlivosti. – Nedokázala jenom předložit dostatečné námitky, protože se bála, že Elain a Nyneiva poznají to, co se jí ozývalo v hlase.
Když dva získaly zpět, zůstalo černým adžah ještě jedenáct ter’angrialů. To se jim Egwain snažila sdělit. Jedenáct ter’angrialů, jež mohou přenést ženu do Tel’aran’rhiodu, všechny v rukou černých adžah. Když Elain konala své krátké cesty do neviděného světa, mohla narazit na černé adžah, jak na ni čekají, nebo do nich vrazit dřív, než pozná, že tam jsou. Z toho pomyšlení se Egwain stahoval žaludek. I na ni teď mohly čekat. Nebylo to pravděpodobné, nemohly čekat schválně – jak by mohly vědět, že přichází? – ale mohly tam být, až projde. Jedné by čelit dokázala, pokud by ji nepřekvapila, a to Egwain rozhodně nehodlala dopustit. Ale co kdyby ji překvapily? Dvě či tři naráz? Liandrin a Rianna, Chesmal Emry a Jeaine Caide a všechny ty ostatní najednou?
Zamračila se na mapu a přiměla se otevřít pevně zaťaté pěsti. Dnešní noc byla důvodem k naléhavosti. Když mohli zplozenci Stínu napadnout Kámen, když se mohl jeden ze Zaprodanců z ničeho nic objevit v jejich středu, nesměla se Egwain poddat svému strachu. Musely zjistit, co dělat dál. Musely mít v ruce i něco jiného než neurčitý příběh Amico. Něco. Jen kdyby dokázala zjistit, zda je Mazrim Taim se svou klecí v pořádku na cestě do Tar Valonu, či kdyby se jí podařilo vklouznout do snů amyrlin a promluvit si s ní. Možná to mohl snílek dokázat. Pokud ano, Egwain nevěděla jak. Takže musela pracovat s Tanchikem.
„Musím jít sama, Aviendho. Prostě musím.“ Měla dojem, že mluví klidně a vyrovnaně, ale Elain ji poplácala po rameni.
Egwain nevěděla, proč si mapu tak pečlivě prohlíží. Už ji měla v hlavě, všechno hezky ve vztahu k tomu ostatnímu. Cokoliv existovalo v tomto světě, existovalo i ve světě snů, občas i víc. O cíli své cesty už rozhodla. Otevřela knihu na jediné rytině zobrazující vnitřek budovy označené i na mapě, panaršin palác. Nebylo by k ničemu, kdyby se ocitla v nějaké komnatě a neměla ponětí, kde ve městě vlastně je. Nic z toho jí však stejně nemuselo být k ničemu dobré. Tuto myšlenku hned zahnala. Musela věřit, že má nějakou naději.
Rytina ukazovala velký sál s vysokým stropem. Provaz natažený mezi sloupky ve výši pasu zabraňoval v přístupu k věcem vystaveným na stojanech či v otevřených skříních u stěn. Většina vystavených věcí byla nejasná, až na to, co stálo na protějším konci místnosti. Umělec si dal velkou práci se zobrazením mohutné kostry stojící tam, jako by zbytek zvířete před chviličkou zmizel. Kostra měla čtyři nohy, ale jinak nepřipomínala žádné zvíře, které kdy Egwain viděla. Například musela mít nejméně dva sáhy na výšku, což bylo víc než dvakrát tolik, kolik měla na výšku ona. Kulatá lebka byla nízko posazená jako u býka a vypadala dost velká, aby se dovnitř vešlo dítě, a z obrázku to vypadalo, že má čtyři oční důlky. Kostra tuto místnost odlišovala ode všech ostatních, nedala se prostě s ničím splést. Ať to bylo cokoliv. Pokud to Eurian Romavni věděl, na svých stránkách to zvíře nepojmenoval.