„Co je to vůbec ta panarcha?“ zeptala se odkládajíc knihu. Obrázek už studovala snad tucetkrát. „Všichni tihle spisovatelé si zřejmě myslí, že to už víte.“
„Panarcha z Tanchika je pravomocí rovna králi,“ ocitovala Elain. „Je zodpovědná za vybírání daní, celních poplatků a dávek, král pak za to, aby je vhodně utratil. Ona řídí civilní hlídku a soudy až na nejvyšší soud, který patří králi. Také vojsko patří jemu, samozřejmě až na panaršinu legii. Ona –“
„Já to nechtěla vědět doopravdy.“ Egwain si povzdechla. Řekla to jen tak, aby ještě na chviličku oddálila to, co musela udělat. Svíce hořela a Egwain plýtvala drahocennými minutami. Věděla, jak vystoupit ze sna, kdy se jí zachce, jak se probudit, ale čas ve světě snů ubíhal jinak a bylo snadné ztratit přehled. „Jakmile dohoří až ke značce,“ zopakovala a Elain a Nyneiva ji rychle ujistily, že to udělají.
Uložila se do polštářů a nejdřív jen hleděla do stropu, na němž byla namalovaná modrá obloha a obláčky a kroužící vlaštovky. Ona je však neviděla.
V poslední době se jí zdály samé ošklivé sny, tedy většinou. Samozřejmě se v nich objevoval Rand. Rand vysoký jako hora, procházející městy, drtící pod nohama celé budovy, a ječící lidé se před ním rozbíhali jako mravenci. Rand v řetězech, a tentokrát křičel on. Rand stavící zeď, na jejíž jedné straně byl on a ona na druhé, ona a Elain a další, které nepoznala. „Musí se to udělat,“ říkal Rand, když na sebe vršil kameny. „Teď se zastavit nenechám.“ Nebyly to však jediné noční můry. Také se jí zdálo o Aielech bojujících mezi sebou, zabíjejících se navzájem, někdy dokonce odhazovali zbraně a prchali jako šílení. Mat zápasící se Seanchankou, která ho uvázala na neviditelné vodítko. Vlk – byla si však naprosto jistá, že je to Perrin – bojující s mužem, jemuž se neustále měnil obličej. Galad se halil do bílého roucha, jako by si oblékal vlastní rubáš, a Gawyn s očima plnýma bolesti a nenávisti. Její matka plakala. Byly to zřetelné sny, o nichž věděla, že něco znamenají. Byly ohavné, a ona nevěděla, co který značí. Jak tedy mohla předpokládat, že v Tel’aran’rhiodu najde nějaký smysl či alespoň klíč k tomu všemu? Ale jinou možnost neměla. Neexistovala jiná možnost, jinak by musela zůstat v nevědomosti, a to nemohla dopustit.
Přes svou nervozitu usnula bez potíží. Byla vyčerpaná. Stačilo jen zavřít oči a zhluboka, pravidelně dýchat. Zaměřila se v myšlenkách na místnost v panaršině paláci a na ohromnou kostru. – Zhluboka, pravidelně dýchat. Pamatovala si, jaké to bylo, když používala kamenný prsten, pamatovala si krok do Tel’aran’rhiodu. Zhluboka – pravidelně – dýchat.
Egwain s heknutím ustoupila a ruka jí vylétla k hrdlu. Takhle zblízka kostra vypadala ještě větší, než si původně myslela, kosti byly vybělené a drsné. Stála přímo před kostrou, za provazem. Provaz byl bílý, silný jako její zápěstí a zřejmě hedvábný. Nepochybovala, že je v Tel’aran’rhiodu. Podrobnosti byly stejně jasné jako ve skutečnosti, i věci, které jen nejasně viděla koutkem oka. To, že poznala rozdíl mezi tímhle a obyčejným snem, jí prozradilo, kde je. Kromě toho měla... ten správný pocit.
Otevřela se saidaru. Říznutí do prstu ve světě snů by jí zůstalo i po probuzení. Kdyby ji však zabila síla, už by se neprobudila, ani kdyby ji zasáhl meč či palice. A ona nechtěla být ani na okamžik zranitelná.
Místo noční košile měla něco, co velice připomínalo Aviendžino aielské odění, ale vyvedené v červeném hedvábném brokátu. Dokonce i vysoké měkké boty, přivázané ke kolenům, měla z jemné červené kůže vhodné i na rukavičky, se zlatou výšivkou a s krajkami. – Tiše se zasmála. Šaty v Tel’aran’rhiodu byly takové, jaké jste je chtěli mít. Očividně jedna její část chtěla být připravena rychle se pohnout, kdežto jiná část chtěla být připravena třeba na bál. To by tedy nešlo. Červená vybledla do šedých a hnědých odstínů a kabátec, spodky i boty se změnily v přesnou kopii toho, co nosily Děvy. Ale do města se to také moc nehodilo. Náhle tu stála v obdobných šatech, jaké vždycky nosívala Faile, tmavých, s úzkými rozstřiženými suknicemi, dlouhými rukávy a přiléhavým vysokým živůtkem. Je hloupé si s tím dělat starosti. Nikdo mě neuvidí, jen ve snu, a sem dosáhne jen málo obyčejných snů. Bylo by to stejné, i kdybych byla nahá.
Na okamžik byla nahá. Do tváří jí vystoupila červeň, jak se zastyděla. Nebyl tu nikdo, kdo by ji mohl spatřit tak, jak se koupávala, než se spěšně přioděla zpátky do tmavých šatů, ale bude si muset stále připomínat, jak mohou být věci tady snadno ovlivněny zatoulanými myšlenkami, zvláště když jste byli ve spojení s jedinou silou. Elain a Nyneiva ji považovaly za tak vědoucí. Znala pár pravidel neviděného světa a věděla, že jsou stovky, tisíce dalších, o nichž nevěděla vůbec nic. Nějak je musela zjistit, jestli má být prvním snílkem Věže od dob Corianin.
Podívala se lépe na lebku. Vyrostla v zapadlé vesnici a věděla, jak vypadají zvířecí kosti. Nakonec to nebyly čtyři oční důlky. Dva otvory po stranách toho, co bývalo nosem, zřejmě byly pro nějaké kly. Asi to byl nějaký příšerný kanec, i když to nevypadalo na žádnou prasečí lebku, jakou kdy viděla. Nicméně ta lebka vypadala stará. Hodně stará.
Se sílou v sobě tady takové věci vycítila. Jako obvykle měla zostřené smysly. Cítila maličké prasklinky na pozlacených svornících na stropě pětadvacet sáhů nad hlavou a hladký povrch bílé kamenné podlahy. Nekonečně malé prasklinky, pouhým okem neviditelné, byly i v kamenné podlaze.
Komnata, v níž stála, byla obrovská, asi sto sáhů na délku a něco přes polovinu na šíř, s řadami tenkých bílých sloupů. Kolem celé místnosti se táhl bílý provaz, jenž chyběl jen přede dveřmi s dvojitými lomenými oblouky. Další provazy vedly kolem stojanů a skříněk z leštěného dřeva, na nichž byly vystaveny další předměty. Pod stropem byly ve stěnách složité vyřezávané vzory, díky nimž dovnitř proudilo dost světla. Bylo jasné, že se prosnila do Tanchika, kde byl zrovna den.
„Veliká výstava pozůstatků z věků dávno minulých, z věku pověstí i věků před ním, otevřená pro každého, dokonce i pro obyčejné lidi, tři dny v měsíci a o svátcích,“ napsal Eurian Romavni. Nadšenými slovy popisoval neocenitelnou výstavku figurek z cuendillaru, celkem jich bylo šest, v pouzdře ze skla stojícím uprostřed místnosti, vždy hlídaným čtyřmi členy osobní stráže panarchy, když byli dovnitř vpuštěni lidé, a na dalších dvou stránkách se rozepisoval o kostech bájných zvířat, „které lidské oko nikdy nespatřilo". Egwain jich teď několik spatřila. Na druhé straně místnosti byla kostra něčeho, co vypadalo trochu jako medvěd, pokud ovšem mohl existovat medvěd s dvěma řezáky dlouhými jako její předloktí, a naproti na druhé straně byly kosti nějakého štíhlého čtyřnohého zvířete s krkem tak dlouhým, že mělo hlavu v polovině výšky místnosti. Byly tu další kosti, rozestavěné kolem stěn místnosti, a stejně fantastické. Všechny působily tak staře, že vedle nich vypadal Tearský Kámen jako nová stavba. Egwain se sklonila pod provazem a pomalu, rozhlížejíc se kolem sebe, vykročila sálem.