Ošumělá kamenná soška ženy, zdánlivě nahé, ale zahalené do vlasů, které jí spadaly ke kotníkům, se navenek nijak nelišila od ostatních věcí ve skříňce, z nichž žádná nebyla větší než její ruka. Ale tato soška působila teplým dojmem, který poznala. Byl to angrial, tím si byla Egwain jista. Napadlo ji, proč ho asi Věž nedokázala od panarchy získat. Při pohledu na obojek a dva náramky z jemných oček z nějakého matně černého kovu na stojanu se zachvěla. Cítila temnotu a bolest s nimi spojené – starou, prastarou pronikavou bolest. V další vitríně byla jakási stříbřitá věc, připomínající trojcípou hvězdu v kruhu, a byla vyrobena z nějakého materiálu, který vůbec neznala. Byl měkčí než kov, poškrábaný a rýhovaný, a přesto starší dokonce i než ty staré kosti. Z deseti kroků cítila pýchu a marnivost.
Jedna věc jí ale připadala povědomá, i když nedokázala říci proč. Nacpaná v rohu jedné skříňky, jako by si ten, kdo to tam dal, nebyl jist, zda vůbec stojí za vystavení, ležela horní polovina zlomené sošky, vyřezané z nějakého lesklého bílého kamene. Soška zjevně zpodobňovala ženu držící ve zdvižené ruce křišťálovou kouli. Žena měla vážnou a důstojnou tvář a byla z ní cítit moudrost a autorita. Celá soška by byla asi půl lokte vysoká. Ale proč jí připadala povědomá? Jako by na Egwain volala, aby jí zdvihla.
Teprve když Egwain položila ruku na zlomenou sošku, uvědomila si, že přelezla provaz. Je to hloupost, když ani nevím, co to je, říkala si, ale už bylo pozdě.
Jakmile sošku sevřela, přelila se přes ni jediná síla, nejdřív do sošky, pak zpět do ní, do sošky a zase zpátky, a tak pořád dál. Křišťálová koule se mihotala, létaly v ní nepravidelné, odpudivé blesky a do mozku se jí s každým zablýsknutím zabodly jehličky bolesti. Vzlykajíc sošku pustila a oběma rukama se chytila za hlavu.
Křišťálová koule se roztříštila, když soška dopadla na podlahu a rozlomila se na menší kousky, a jehličky zmizely, zanechávajíce po sobě jen matné vzpomínky na bolest a nevolnost, z níž se jí podlamovala kolena. Zavřela pevně oči, aby neviděla, jak se místnost houpe. Figurka musela být ter’angrial, ale proč ji tolik bolelo, když se jí jen dotkla? Možná proto, že byla rozbitá. Možná rozbitá nedokázala to, co měla dělat. Egwain ani nechtěla pomyslet na to, k čemu původně byla soška určena. Zkoušení ter’angrialů mohlo být nebezpečné. Aspoň teď byla soška rozbita úplně, takže už nemohla být nebezpečná. Přinejmenším tady. Proč se mi zdálo, že mě volá?
Nevolnost přešla a Egwain otevřela oči. Figurka byla zase na poličce a celá, jako byla, když ji uviděla poprvé. V Tel’aran’rhiodu se dály zvláštní věci, ale tohle bylo ještě podivnější, než toužila vidět. A také sem nepřišla kvůli tomuhle. Nejdřív musí najít cestu z panaršina paláce. Přelezla zase provaz a pak rychle vyšla z komnaty, přičemž se snažila neběžet.
Palác byl ovšem prázdný. – Tedy aspoň bez lidí. Barevné ryby plavaly v nádržích velkých kašen, které vesele šplouchaly na nádvořích obklopených chodníčky se sloupořadím a balkony stíněnými tak složitou kamenořezbou, až vypadala jako jemně tesaná krajka. Na hladině plavaly listy leknínů a jejich bílé květy byly velké jako talíře. – Ve světě snů bylo toto místo stejné jako v tak zvaném skutečném světě. Až na lidi. V chodbách stály umné zlaté lampy, jejichž knoty sice nebyly zapáleny, ale Egwain z nich cítila vonný olej. Z koberců jasných barev, které zcela jistě nebyly nikdy vyprášeny, přinejmenším ne tady, se však pod jejími kroky nezvedlo ani zrnko prachu.
Jednou před sebou zahlédla jinou osobu, muže v pozlacené, umně zdobené plátové i kroužkové zbroji, se špičatou zlatou přilbicí s chocholem bílých volavčích per pod paží. „Aeldro?“ zavolal ten muž s úsměvem. „Aeldro, pojď se na mne podívat. Jmenovali mě kapitánem panaršiny legie. Aeldro?“ Udělal ještě krok, stále volaje, a náhle tu nebyl. Nebyl to snílek. Dokonce ani někdo používající ter’angrial, jako byl třeba její kamenný prsten či železný kotouč Amico. Jen muž, jehož sen se dotkl místa, jež si ani neuvědomoval, plného nebezpečí, jež neznal. Lidé, kteří nečekaně zemřeli ve spánku, se často prosnili až do Tel’aran’rhiodu a vlastně zahynuli tam. Muž však byl již v bezpečí, zpátky v obyčejném snu.
Svíce u postele v Tearu však hořela. Její čas v Tel’aran’rhiodu ubíhal.
Zrychlila krok a došla k vysokým vyřezávaným dveřím, vedoucím ven na široké bílé schodiště a ohromné prázdné náměstí. Tanchiko se rozkládalo všemi směry na příkrých svazích kopců, jedna bílá budova za druhou, a všechny se leskly ve slunci. Egwain viděla stovky štíhlých věží a snad právě tolik špičatých kupolí, téměř všechny pozlacené. Panaršin kruh, vysoká kulatá zeď z bílého kamene, byl jasně viditelný o necelé půl míle dál a o něco níž než palác. Panaršin palác stál na jednom z nejvyšších pahorků. Na vrcholku dlouhého schodiště stála Egwain dost vysoko, aby dohlédla na vodní hladinu lesknoucí se na západě. Řada malých zátok ji oddělovala od kopcovitějších výběžků pevniny, na nichž se rozkládal zbytek města. Tanchiko bylo větší než Tear, možná i větší než Caemlyn.
Tolik toho musela prohledat, a ona ani nevěděla, co vlastně hledá. Něco, co by ukázalo na přítomnost černých adžah, nebo něco, co by ukazovalo na nebezpečí hrozící Randovi, pokud tu něco takového existovalo. Kdyby byla skutečný snílek, cvičená v používání svého nadání, určitě by věděla, po čem se má dívat a jak si vyložit, co vidí. Ale nezůstal nikdo, kdo by ji tomu mohl naučit. Předpokládalo se, že aielské moudré umějí vykládat sny. Aviendha se však o moudrých vyjadřovala velice zdráhavě, takže se Egwain ostatních Aielů ani neptala. Možná by ji to mohla některá z moudrých naučit. Jestli nějakou najde.
Vykročila k náměstí a najednou byla někde jinde.
Kolem se zvedaly velké kamenné věže a žár vysával i vlhkost z jejího dechu. Slunce jako by pražilo rovnou skrze šaty a vánek, jejž cítila ve tváři, jako by vycházel z rozpálené pece. V holé krajině nerostlo téměř nic, jen pár zakrslých stromů, několik trsů tuhé trávy a nějaké ostnité rostliny, které nepoznala. Poznala však lva, i když žádného živého nikdy neviděla. Tento ležel v proláklině mezi dvěma skalami ani ne o dvacet kroků dál, líně mrskal ocasem s černou špičkou a nedíval se na ni, ale na něco o dalších sto kroků dál. Pod trnitým keřem ryl velký kňour porostlý hustou srstí a nevšiml si, že se k němu plíží Aielanka s oštěpem připraveným k ráně. Byla oblečená jako Aielové v Kameni, šufu měla kolem krku, ale obličej měla volný.
Pustina, uvědomila si Egwain ohromeně. Přeskočila jsem do Aielské pustiny! Kdy se konečně naučím dávat si tady pozor na své myšlenky?
Aielanka ztuhla. Teď upírala oči na Egwain, ne na kňoura. Pokud to vůbec byl kanec. Nějak neměl ten úplně správný tvar těla. Egwain si byla jista, že ta žena není jednou z moudrých. Nebyla oblečená jako Děva, aspoň tak soudila z toho, co slyšela, protože Děva oštěpu, která se chtěla stát moudrou, se musela „vzdát oštěpu". Tohle byla jen obyčejná aielská žena, která se prosnila do Tel’aran’rhiodu jako ten muž v paláci. Ten by ji byl také zahlédl, kdyby se byl otočil. Egwain zavřela oči a soustředila se na jeden jasný obraz Tanchika, tu ohromnou kostru ve velké síni.