Když znovu otevřela oči, dívala se na mohutné kosti. Tentokrát si všimla, že jsou sdrátované, aby držely pohromadě. A docela mazaně, takže drátky skoro nebylo vidět. Polosoška se svou křišťálovou koulí stála pořád na poličce. Egwain však tentokrát nešla blíž a nepřiblížila se ani k černému obojku a náramkům, z nichž cítila tolik bolesti a utrpení. Angrial, kamenná žena, však byl pokušením. Co s ním budeš dělat? Světlo, jsi tu, abys hledala, pátrala! Nic víc než to. Tak se do toho dej, ženská!
Tentokrát našla cestu na náměstí rychle. Čas tu ubíhal jiným tempem. Elain a Nyneiva ji mohou vzbudit každou chvíli a ona pořád ještě ani nezačala. Už nesměla promarnit ani minutku. Musela být opatrná, co si tu pomyslí. Už nesmí myslet na moudré. Dokonce i pouhé varování způsobilo, že se kolem ní všechno zachvělo. Soustřeď se na to, co děláš, řekla si pevně.
Vydala se na cestu prázdným městem. Šla rychle, chvílemi i poklusávala. Křivolaké, kočičími hlavami dlážděné ulice vedly nahoru a dolů a zahýbaly všemi možnými směry, všechny však byly prázdné, jen holubi se zelenými hřbety a světle šedí rackové vzlétali za mohutného plácání křídel, kdykoliv se přiblížila. Proč ptáci ano a lidé ne? Bzučely tu mouchy a viděla i šváby a škvory, jak pobíhají ve stínech. Ulici o značný kus dál přeběhla smečka hubených psů. Proč psi?
Znovu si připomněla, proč tu vlastně je. Co by mohlo být znamením přítomnosti černých adžah? Nebo toho nebezpečí hrozícího Randovi, pokud existovalo? Většina bílých budov byla omítnutá. Omítka byla oprýskaná a často pod ní bylo vidět ošlehané dřevo či světle hnědé cihly. Jen věže a větší stavby – pokládala je za paláce – byly z kamene, také bílého. Avšak i v kameni byly malé prasklinky. Prasklinky příliš malé, aby byly vidět pouhým okem, ale díky jediné síle v sobě je cítila, jak jako pavučina obepínají kupole i věže. Možná to něco znamenalo. Možná to znamenalo, že Tanchiko je město, o něž jeho obyvatelé příliš nepečují. Což bylo stejně pravděpodobné jako cokoliv jiného.
Když se náhle z oblohy před ni zřítil jakýsi vřískající muž, Egwain nadskočila. Měla tak tak čas všimnout si baňatých bílých spodků a hustých knírů zakrytých průsvitným závojem, než muž zmizel jen krok nad chodníkem. Kdyby byl tu v Tel’aran’rhiodu dopadl, ve své vlastní posteli by byl zemřel. Má nejspíš se vším něco společného asi jako ti švábi, řekla si. Možná to bylo něco v budovách. Byla to malá naděje, šílená naděje, ale ona byla dost zoufalá, aby byla ochotna zkusit cokoliv. Téměř cokoliv. Kolik času jí zbývá? Rozběhla se ode dveří ke dveřím a nahlížela do krámků, hostinců i obyčejných domů.
V šencích stály stoly a lavice čekající na hosty, úhledně nastavěné, stejně jako matně se lesknoucí cínové korbele a talíře na policích. Krámky byly uklizené, jako by kramář právě ráno otevřel, avšak tam, kde na stolcích u krejčího ležely štůčky látek a u nožíře nože a nůžky, háky ve stropě u řezníka byly prázdné a police jako vymetené. Kdekoliv přejela prstem, nenašla ani smítko prachu. Všechno bylo tak čisté, že by to vyhovovalo i její matce.
V úzkých ulicích stály domky, malé, prosté, bíle omítnuté budovy s plochými střechami a bez oken do ulice, připravené, aby mohla rodina vstoupit dovnitř a sednout si na lavici před vyhaslým ohništěm či kolem stolů s vyřezávanými nohami, kde na čestném místě stála nejlepší mísa či talíř hospodyně. Na kolících visely šaty, od stropu visely hrnce, na lavicích ležely nástroje a čekaly.
Z náhlého popudu se jednou vrátila, jen aby se podívala, o tucet dveří zpět a nahlédla podruhé do dveří domova nějaké ženy ve skutečném světě. Všechno bylo skoro jako předtím. Skoro. Mísa s červenými pruhy, která předtím stála na stole, byla nyní nahrazena úzkou modrou vázou. Jedna lavice, na níž ležely poškozené postroje připravené k opravě a která předtím stála u ohniště, nyní byla u dveří a na ní košík se šitím a vyšívané dětské šatičky.
Proč ta změna? uvažovala Egwain. A vlastně, proč by to mělo zůstat stejné? Světlo, nic nevím!
Naproti přes ulici byla stáj a pod bílou omítkou byly vidět kusy cihel. Doběhla ke stáji a otevřela velké dveře. Špinavá podlaha byla pokrytá slámou, stejně jako stání, na něž viděla, jež však byla prázdná. Nebylí tu žádní koně. Proč? Něco zašustilo ve slámě a ona si uvědomila, že stání nejsou zdaleka prázdná. Krysy. Tucty krys na ni drze upíraly očka a čeníšky větřily, co je vlastně zač. Jediná krysa neutekla ani necouvla. Hlodavci se chovali, jako by měli větší právo tu být než ona. Proti své vůli ucouvla. Holubi, racci, psi, mouchy a krysy. Možná by moudré věděly proč.
A v tom okamžení byla zpátky v Pustině. Se zaječením se svalila rovnou na záda, jak se huňaté, kanci podobné zvíře vrhlo rovnou na ni, a teď vypadalo velké jako menší kůň. Ve chvíli, kdy ji to zvíře obratně přeskočilo, poznala, že to není prase. Na to mělo čenich příliš ostrý a tlamu plnou ostrých zubů a na každé noze mělo čtyři prsty. Uvažovala klidně, ale když se zvíře hnalo pryč mezi skalisky, otřásla se. Bylo dost velké, aby ji dokázalo pěkně podupat, polámat jí kosti i něco horšího. A ty zuby by ji dokázaly potrhat stejně jako vlčí. Byla by se probudila ošklivě zraněná. Pokud by se vůbec probudila.
Drsná skála pod jejími zády byla rozpálená jako pec. Rychle se vyškrábala na nohy, rozzlobená sama na sebe. Jestli se nedokáže soustředit na to, co dělá, nic nezvládne. Měla být přece v Tanchiku. Na to se musí soustředit. A na nic jiného.
Když si všimla, jak ji Aielanka stojící o deset kroků dál pozoruje bystrýma modrýma očima, přestala si oprašovat šaty. Ta žena byla asi v Aviendžině věku, rozhodně ne starší než ona sama, ale pramínky vlasů, jež jí vykukovaly zpod šufy, měla tak světlé, až byly skoro bílé. Oštěp držela připravený a na tuto vzdálenost by neměla minout.
O Aielech se tvrdilo, že k těm, kdo vstoupili do Pustiny bez povolení, jsou velice hrubí. Egwain věděla, že by mohla ženu i oštěp ovinout vzduchem a bezpečně je udržet, ale vydrží prameny dost dlouho, až se začne vytrácet? Či by jen ženu rozzlobily natolik, že by po ní oštěp hodila v první chvíli, kdy by mohla, možná dřív, než bude Egwain opravdu pryč? A nebylo by k ničemu, kdyby se do Tanchika vrátila probodena aielským oštěpem. A kdyby prameny svázala, zůstala by žena lapena v Tel’aran’rhiodu, dokud by nebyly přerušeny, takže by byla zcela bezmocná v případě, že by lev či to druhé zvíře zaútočili.
Ne. Potřebovala jen, aby žena oštěp sklonila na tak dlouho, aby mohla bezpečně zavřít oči a přenést se zpátky do Tanchika. Zpátky k tomu, co by měla dělat. Na tyhle úlety prostě neměla čas. Nebyla si vlastně ani jista, zda ji někdo, kdo se do Tel’aran’rhiodu prosní jen tak, může vůbec ublížit, ale nehodlala to zjišťovat s rizikem, že jí v těle skončí aielský oštěp. Aielanka by měla za chvilku zmizet. Takže musí vymyslet něco, co ji do té doby vyvede z rovnováhy.
Změnit šaty bylo snadné. Jakmile ji to napadlo, byla Egwain oblečena ve stejných hnědošedých šatech jako druhá žena. „Nechci ti ublížit,“ řekla Egwain navenek zcela klidná.
Aielanka však zbraň nesklonila. Místo toho se zamračila a řekla. „Nemáš právo nosit cadin sor, děvče.“ A Egwain zjistila, že tu stojí nahá pod žhnoucím sluncem a země ji pálí do bosých nohou.