Chvíli tu jen ohromeně, s otevřenými ústy, poskakovala z nohy na nohu. Myslela, že není možné změnit věci i na někom jiném. Tolik možností, tolik pravidel, která neznala. Spěšně se vmyslela zpátky do pevných bot a tmavých šatů s rozstřiženými suknicemi a zároveň nechala zmizet šaty Aielance. Aby to dokázala, musela nabrat sílu ze saidaru. Ta žena se musela soustředit na to, aby Egwain udržela nahou. Egwain si však připravila další pramen, aby zachytila oštěp v případě, že by ho druhá žena hodila.
Teď byla řada na Aielance, aby se tvářila ohromeně. Pustila i oštěp a Egwain toho využila, zavřela oči a přenesla se zpátky do Tanchika, zpátky ke kostře toho obrovského kance. Nebo co to vlastně bylo. Tentokrát se na ni ani nepodívala. Začínala být unavená z věcí, které vypadaly jako kanci a nebyly. Jak to udělala? Ne! Právě to, jak pořád přemýšlím proč a nač, to mě neustále svádí z cesty. Tentokrát se jí budu držet.
Ale váhala. Měla dojem, že právě když zavírala oči, spatřila za Aielankou další ženu, jak je obě pozoruje. Zlatovlasou ženu držící zlatý luk. Teď se tedy opravdu necháváš unést bláznivými představami. Slyšela jsi příliš mnoho vyprávění Toma Merrilina. Birgitte dávno zemřela. A nemohla se vrátit, dokud ji Valerský roh nepovolá z hrobu. Mrtvé ženy, dokonce i hrdinky z pověstí, se určitě nemohly prosnít do Tel’aran’rhiodu.
Ale byla to jen chvilička. Zahnala marné spekulace a vyběhla na náměstí. Kolik času jí zbývá? Musí prohledat celé město a čas jí uniká mezi prsty a ví toho stejně málo jako na začátku. Jen kdyby měla aspoň nějaké ponětí, po čem se dívat. Nebo kde hledat. Běhání ji tady ve světě snů zřejmě nevyčerpávalo, ale ať poběží, jak nejrychleji dokáže, nikdy nezvládne prohlédnout celé město, než ji Elain a Nyneiva probudí. A ona se ještě nechtěla vracet.
Náhle se před ní z hejna holubů, které sedlo na náměstí, vynořila jakási žena. Šaty měla světle zelené, tenoučké a tak přiléhavé, že by se to líbilo i Berelain. Tmavé vlasy měla spletené do tuctů copánků a obličej měla až k očím zahalen průsvitným závojem, podobným tomu, co měl onen padající muž. Holubi se vznesli do vzduchu a stejně tak žena, která s nimi vzlétla nad nejbližší střechy, než zmizela.
Egwain se usmála. Každou chvíli se jí zdálo, že létá jako pták, a tohle byl, koneckonců, také sen. Vyskočila do vzduchu a letěla stále výš ke střechám. Napadlo ji, jak je to směšné – létání? Lidé přece nelétají! – a okamžitě zakolísala. Hned to vyrovnala, jelikož se přinutila důvěřovat sama sobě. Letěla, a tím to končilo. Tohle je sen a ona létá. Do tváře jí vál vítr a bylo jí do smíchu.
Přenesla se přes Panaršin kruh, kde stupňovitě nad sebou stály řady kamenných lavic, od širokého prostranství s udusanou hlínou uprostřed až k vysoké vnějši zdi. Představila si tolik lidí, kteří se tu shromáždili, aby se mohli podívat na představení, jež jim uchystali samotní členové cechu ohňostrůjců. Doma byly rachejtle vzácným povyražením. Pamatovala se, že v době, kdy žila v Emondově Roli, měli jen pár ohňostrojů a dospělí při nich byli vzrušení stejně jako děti.
Letěla nad střechami jako sokol, přelétala paláce a zámky, chudá obydlí a krámky, skladiště a stáje. Klouzala podél kupolí se zlatými vížkami na vrcholcích a bronzovými korouhvičkami, letěla kolem věží lemovaných kamenným krajkovím balkonů. Na volných prostranstvích stály povozy i kočáry a čekaly. Lodě se mačkaly ve velkém přístavu a dlouhé zálivy mezi poloostrovy města byly lemované loděnicemi. Všechno vypadalo dost omšele, od kočárů po lodi, a nic, co viděla, neukazovalo na černé adžah. Tedy pokud věděla.
Napadlo ji, že si zkusí představit Liandrin – tu její tvář panenky s množstvím plavých cůpků, se sebou spokojený výraz v hnědých očích i opovržlivé poupě úst znala až příliš dobře – v naději, že by ji mohla přitáhnout k místu, kde černé sestry pobývají. Ale kdyby to fungovalo, mohla by najít Liandrin také v Tel’aran’rhiodu a možná i ostatní. A na to nebyla připravena.
Náhle ji napadlo, že jestli jsou některé z černých adžah v Tanchiku, v Tanchiku v Tel’aran’rhiodu, tak se jim ukazuje. Každý, kdo by se podíval na oblohu, si musel všimnout letící ženy, která po chvilce nemizí. Její hladký let zakolísal a Egwain se snesla dolů pod úroveň střech, letíc nyní ulicemi o něco pomaleji, stále však rychleji než cválající kůň. Možná se jim řítí vstříc, ale nedokázala se přimět zastavit a počkat na ně.
Blázne! nadávala si zuřivě. Blázne! Ony už možná vědí, že jsem tady. Možná mi už chystají past. Zvážila, že by vystoupila ze sna zpátky na svou postel v Tearu, ale ještě nic nenašla. Pokud tu bylo něco, co by mohla najít.
V ulici před ní náhle stála vysoká žena, štíhlá v nabírané hnědé sukni a volné bílé jupce s hnědým šátkem kolem ramen a složeným šálem, jenž jí přidržoval bílé vlasy, které jí spadaly do pasu. Přes prostý šat měla mnoho náhrdelníků a náramků ze zlata nebo slonoviny či obojího. Stála tu s pěstmi v bok a zamračeně upírala zrak přímo na Egwain.
Další hloupá ženská, která se prosnila někam, kde nemá právo být, a nevěří svým očím, pomyslela si Egwain. Znala popis každé ženy, která odešla s Liandrin, a tato žena žádnému z popisů neodpovídala. Ale ta žena nemizela. Stála tam a čekala, jak se Egwain rychle blížila. Proč nemizí? Proč...? Ó, Světlo! Ona je opravdu...! Hrábla po pramenech, aby utkala blesk, aby tu ženu zapletla do vzduchu, a jak byla překvapená a spěchala, moc se jí to nedařilo.
„Postav nohy na zem, děvče,“ štěkla ta žena. „Už tak jsem měla spoustu potíží tě znovu najít, abys mi odletěla jako pták, když se mi to konečně povedlo.“
Egwain náhle dolétala. Tvrdě dopadla na chodník a zapotácela se. Byl to hlas oné aielské ženy, ale tato žena byla starší. Sice ne tak stará, jak si Egwain původně myslela – vlastně vypadala mnohem mladší, než by naznačovaly její bílé vlasy – ale díky hlasu a těm pronikavým modrým očím si Egwain byla jistá, že je to stejná žena. „Jsi... jiná,“ řekla.
„Tady můžeš být, čím chceš.“ Žena mluvila poněkud rozpačitě, ale jen trošičku. „V časech, na které ráda vzpomínám... To není důležité. Ty jsi z Bílé věže? Už je to dávno, co měli někoho, kdo umí chodit ve snech. Velice dávno. Já jsem Amys z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“
„Ty jsi moudrá? Jsi! A znáš sny, znáš Tel’aran’rhiod! Můžeš... Jmenuju se Egwain. Egwain z al’Vereů. Jsem...“ Zhluboka se nadechla. Amys nevypadala jako někdo, komu byste měli lhát. „Jsem Aes Sedai. Ze zeleného adžah.“
Amysin výraz se příliš nezměnil. Snad se jí jen lehce zajiskřilo v očích, možná se zatvářila trochu skepticky. Egwain nevypadala dost stará, aby mohla být Aes Sedai. Ale Amys řekla jen: „Chtěla jsem tě tam nechat stát bez šatů, dokud bys nepožádala o nějaký vhodný oděv. Takhle si obléknout cadinsor, jako bys byla... Překvapilas mě, jak ses osvobodila a obrátila proti mně můj vlastní oštěp. Ale stále toho moc nevíš, viď, i když jsi hodně silná. Jinak bys mi takhle neskočila do lovu, když jsi tam očividně nechtěla být. A co má znamenat tohle poletování? Přišla jsi do Tel’aran’rhiodu – Tel’aran’rhiodu! – aby sis prohlédla tohle město, ať je to kdekoliv?“