„Může ji tam vzít Jolien,“ ozvala se Aviendha do náhlého ticha. Pohledu na Egwain se naprosto vyhýbala. – „Nebo Sefela nebo Bain a Chiad. Já... já jsem chtěla jít s Elain a Nyneivou. Jestli je v tomhle Tanchiku válka, budou potřebovat sestru, aby jim hlídala záda.“
„Jestli to tak skutečně chceš, Aviendho,“ řekla docela pomalu Egwain.
Tvářila se překvapeně a ublíženě, ale o nic víc překvapeně než Elain. Ta si myslela, že ty dvě se stávají přítelkyněmi. „Jsem ráda, že nám chceš pomoci, Aviendho, ale to ty bys měla vzít Egwain do Držby Chladné skály.“
„Ona nepůjde ani do Tanchika, ani do Držby Chladné skály,“ prohlásila Moirain, vytáhla z váčku jakýsi dopis a rozložila jeho stránky. „Tohle jsem dostala před hodinou. Mladý Aielan, který mi to donesl, mi řekl, že to dostal před měsícem, než některá z nás vůbec dorazila do Tearu, a přesto je na tom moje jméno a jako adresa Tearský Kámen.“ Podívala se na poslední stránku. „Aviendho, znáš Amys z klanu Devět údolí Taardad Aielů, Bair z klanu Haido Shaarad Aielů, Melaín z klanu Jhirad Goshien Aielů a Seanu z klanu Černý útes Nakai Aielů? Ty všechny to podepsaly.“
„To všechno jsou moudré, Aes Sedai. A všechny umí chodit ve snech.“ Aviendha teď byla celá nastražená, i když si to zřejmě neuvědomovala. Vypadala připravená k boji či k útěku.
„Chodí ve snech,“ přemítala Moirain. „Tím se to možná vysvětluje. Už jsem o chození ve snech slyšela.“ Vrátila se na druhou stránku dopisu. – „Tady něco píšou o tobě. Napsaly to snad ještě dřív, než ses rozhodla přijít do Tearu. ‚Mezi Děvami oštěpu v Tearském Kameni je svéhlavá dívka jménem Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů. Teď musí přijít k nám. Už nelze déle čekat a vymlouvat se. Budeme na ni čekat na svazích Chaendaeru nad Rhuideanem.‘ – Je toho tu o tobě víc, ale většinou mi říkají, abych dohlédla na to, že bez odkladu půjdeš. Tyhle vaše moudré vydávají rozkazy jako amyrlin.“ Rozhořčeně zabručela, až Elain napadlo, jestli se snad moudré nesnaží rozkazovat i Aes Sedai. Nejspíš ne. A i kdyby to zkusily, nebylo příliš pravděpodobné, že by uspěly. Přesto něco na tom dopise Aes Sedai podráždilo.
„Já jsem Far Dareis Mai,“ prohlásila Aviendha rozzlobeně. „Nebudu utíkat jako malé dítě, když někdo zavolá moje jméno. Když budu chtít, půjdu do Tanchika.“
Elain zamyšleně našpulila rty. To bylo u Aielanky něco nového. Ne hněv – už Aviendhu rozzlobenou viděla, i když ne tolik – ale ten podtón. Nedalo se to nazvat jinak než vzdor. Což bylo stejně nepravděpodobné, jako kdyby se vzdorovitě choval Lan, ale bylo to tu.
Egwain to také zaslechla. Poplácala Aviendhu po ruce. „To je v pořádku. Jestli chceš jít do Tanchika, budu moc ráda, že budeš chránit Elain a Nyneivu.“ Aviendha se na ni podívala opravdu žalostně.
Moirain zavrtěla hlavou, ne moc, zato ale důrazně. „Ukázala jsem to Rhuarkovi.“ Aviendha rozhořčeně otevřela ústa, ale Aes Sedai zvýšila hlas a klidně pokračovala dál. „Jak mě žádají v dopise. Jen tu část, co se týká tebe, samozřejmě. A on je zřejmě pevně rozhodnut, že musíš udělat, oč tě žádají. Co ti rozkazují. Myslím, že nejmoudřejší bude udělat, co si přejí Rhuark a moudré, Aviendho. Nebo ne?“
Aviendha se rozčileně rozhlížela po pokoji, jako by to byla past. „Já jsem Far Dareis Mai,“ reptala a bez dalšího slova vyrazila ke dveřím.
Egwain udělala krok a zvedla ruku, aby ji zastavila, ale když se dveře zabouchly, zase ruku spustila. „Co s ní chtějí?“ vyptávala se Moirain. „Ty víš vždycky víc, než nám řekneš. Co si necháváš pro sebe tentokrát?“
„Ať už k tomu mají moudré jakýkoliv důvod,“ odtušila chladně Moirain, „je to rozhodně jen mezi Aviendhou a jimi. Kdyby chtěla, abyste to věděly, byla by vám to řekla.“
„Ty prostě nemůžeš přestat manipulovat s lidma,“ vybuchla hořce Nyneiva. „A teď jsi do něčeho vmanévrovala i Aviendhu, viď?“
„Já ne. To moudré. A Rhuark.“ Moirain pak dopis zase složila a s náznakem roztrpčení ho vrátila do váčku. „Vždycky mu může říci ne. Náčelník kmene není to stejné jako král, jestli jsem dobře pochopila aielské zvyky.“
„Opravdu může?“ zeptala se Elain. Rhuark jí připomínal Garetha Brynea. Hlavní kapitán gardy její máti, královny Andoru, si zřídka něco umanul, ale pokud ano, dokonce ani Morgasa ho nedokázala přimět, aby změnil názor, leda by vydala královský rozkaz. Tentokrát od trůnu žádné rozkazy nebudou – když o tom tak Elain uvažovala, tak vlastně Morgasa nikdy Garethu Bryneovi žádný královský rozkaz neudělila, když se jednou rozhodl, že má pravdu – takže předpokládala, že Aviendha se odebere na svahy Chaendaeru nad Rhuideanem. „Aspoň může jít s tebou, Egwain. Amys se s tebou může těžko setkat v Držbě Chladné skály, pokud hodlá čekat na Aviendhu v Rhuideanu. Takže můžete jit za Amys spolu.“
„Ale já nechci, aby se mnou chodila,“ namítla nešťastně Egwain. „Ne, jestli jít nechce.“
„Ať už samy chceme cokoliv,“ ozvala se Nyneiva, „máme práci. Na cestu do Pustiny budeš potřebovat spoustu věcí, Egwain. Lan mi řekne co. A s Elain se musíme připravit na plavbu do Tanchika. Zítra bychom měly najít loď, což ale znamená, že se dneska večer musíme rozhodnout, co si zabalit.“
„V přístavu v Maule je loď Atha’ah Miere,“ sdělila jim Moirain. „Fregata. Rychlejší lodi neexistují. A vy jste chtěly rychlou loď.“ Nyneiva zdráhavě kývla.
„Moirain,“ zeptala se Elain, „a co bude teď dělat Rand? Po tom útoku... Začne tu válku, co chceš?“
„Já žádnou válku nechci,“ odvětila Aes Sedai. „Já chci, aby se dožil Tarmon Gai’donu. On tvrdí, že nám zítra řekne všechno, co má v plánu.“
Hladké čelo narušila malá ustaraná vráska. „Zítra budeme vědět víc než dneska.“ Odešla zcela náhle.
Zítra, pomyslela si Elain. Co udělá, až mu to povím? Co řekne? Musí to pochopit. Odhodlaně se připojila ke svým dvěma přítelkyním a začaly probírat přípravy k odchodu.
13
Klevety
Obchod v krčmách šel v Maule neustále dál, stejně jako všechny jiné. Nocí dolů hrkotal po hrbolaté cestě vůz s husami a nádobím. Hučení hlasů se mnohde mísilo s výzvami hudebníků se třemi různými bubínky, dvěma dulcimery a píšťalou s vypouklým koncem, jež vydávala kvílivé trylky. Služebné v tmavých šatech po kolena s límečky po bradu a krátkými bílými zástěrkami pobíhaly mezi přecpanými stolky s několika hliněnými pohárky v rukou, které držely vysoko, aby se vůbec protáhly mezi hosty. Bosí přístavní dělníci v kožených vestách se mísili s chlapíky v kabátcích do pasu upnutých a s muži s holou hrudí, jimž baňaté kalhoty přidržovaly barevné šerpy. Tak blízko přístavu bylo v davu i množství hávů z ciziny. Vysoké límce ze severu a široké límce ze západu, stříbrné řetězy a zvonky na vestách, po kolena vysoké boty i boty do půli stehen, muži s náhrdelníky či náušnicemi, v krajkách na kabátcích a košilích. – Jeden muž se širokými rameny a objemným teřichem měl rozdělenou plavou bradu a další si cosi vtíral do knírů, aby se mu ve světle lamp leskly a kroutily v úzkém obličeji pěkně nahoru. Ve třech rozích šenku se koulely a rachotily kostky a na mnoha stolech stříbro za křiku a smíchu rychle měnilo majitele.
Mat seděl sám zády ke zdi tak, aby viděl na všechny dveře, i když většinou se jen díval do nedotčeného poháru tmavého vína. Ke kostkám se ani nepřiblížil a ani jednou se nepodíval služebné na kotníček. Když byl šenk tak nacpaný, občas někoho napadlo, že si přisedne, ale pozornější pohled na Matův obličej každého hned zahnal, aby se vmáčkl na jinou lavici.