Mat namočil prst do vína a bezcílně si čmáral po stolní desce. Tihle hlupáci neměli ani ponětí, co se dnes večer přihodilo v Kameni. Zaslechl, jak se pár Tairenů zmínilo o nějakých potížích, jen pár slov, která se ztratila v nervózním smíchu. Nevěděli a ani nechtěli vědět. Mat si skoro přál, aby sám nic nevěděl. Ne, přál si, aby věděl mnohem lépe, co se vlastně stalo. Hlavou mu neustále táhly obrazy, proskakovaly děrami, které měl v paměti, a nedávaly smysl.
Bojová vřava kdesi v dálce se, tlumena nástěnnými koberci, odrážela chodbou. Mat chvějící se rukou vytáhl nůž z mrtvoly šedého muže. Šedý muž, a šel po něm. Musel jít po něm. Šedí muži se nepotulovali jenom tak a nezabíjeli náhodně. Mířili na jediný cíl stejně jistě jako šíp. Mat se obrátil k útěku, a to už k němu mířil myrddraal jako černý had s nohama, obličej měl těstovitý a z jeho bezokého pohledu Mata mrazilo až do morku kostí. Na třicet kroků hodil nožem rovnou na místo, kde by mělo být oko. Z této vzdálenosti dokázal trefit díru po suku i menší než oko čtyřikrát z pěti pokusů.
Mizelcův černý meč zavířil, jak téměř nedbale odrazil dýku stranou. Ani na chvíli nezpomalil. „Je čas zemřít, Trubači.“ Jeho hlas zněl jako suché syčení červené zmije, jako varováni před smrtí.
Mat ucouvl. Teď držel nože v obou rukou, i když si nevzpomínal, že by je vytahoval. Ne že by mu nože byly k něčemu proti meči, ale kdyby se snažil utéci, skončil by s tou černou čepelí v zádech stejně jistě, jako že pět šestek poráží čtyři trojky. Přál si mít dobrou hůl. Nebo luk. Rád by viděl, jak tahle obluda odráží střelu z dvouříčského luku. Přál si, aby byl někde jinde. Tady umře.
Náhle se z boční chodby vyřítil tucet trolloků a vrhl se na mizelce ve změti sekajících seker a bodající mečů. Mat na to hleděl v ohromeném úžasu. Půlčlověk bojoval jako černě ozbrojený větrný vír. Víc než polovina trolloků zemřela nebo umírala, než mizelec konečně ležel jako svíjející se hromádka na zemi. Jedna ruka se svírala a mlátila sebou jako umírající had tři kroky od těla, stále svírajíc černý meč.
Trollok s beraními rohy se otočil na Mata, zvedl čenich do vzduchu a zavětřil. Zavrčel na něj, pak zakňučel a začal si olizovat dlouhou ránu, kterou měl v osníři i chlupatém předloktí pod ním. Ostatní právě skončili s podřezáváním hrdel zraněných a jeden vyštěkl několik drsných, hrdelních slov. Bez dalšího pohledu na Mata se všichni trolloci obrátili a odběhli. Kopyta i boty na kamenně podlaze vytvářely duté zvuky.
Běželi směrem od něj. Mat se otřásl. Trolloci ho zachránili. Do čeho ho ten Rand dostal teď? Všiml si, co namaloval vínem – otevřené dveře – a hned malůvku rozzlobeně smazal. Musí se odsud dostat. Musí. A taky cítil, jak ho cosi pobízí, že je čas vrátit se zpátky do Kamene. Rozzlobeně to nutkání zahnal, ale neustále mu bzučelo v hlavě.
Zaslechl útržek hovoru od vedlejšího stolu, kde měl chlapík s hubeným obličejem a nakroucenými kníry řeč v těžkém lugardském přízvuku. „Tak tenhle váš Drak je určitě velkej chlap, to nepopírám, ale na Logaina rozhodně nemá. No, Logain zatáhl do války celej Ghealdan a půlku Amadicie a Altary k tomu. Přiměl zemi pohltit města, co se mu vzepřely, to teda jo. Domy, lidi a všecko. A ten na severu v Saldeii, Maseem? No, povídá se, že přinutil i slunko se zastavit, než porazil vojáky urozenýho pána Bashereho. To je fakt, říkají lidi.“
Mat zavrtěl hlavou. Kámen padl a Rand měl v rukou Callandor, a tenhle pitomec si pořád myslí, že je to další falešný Drak. Znovu načrtl ony dveře. Přejel po nich dlaní, popadl pohár s vínem a pak se zarazil s pohárem v půli cesty k ústům. Skrze hluk zachytil od vedlejšího stolu známé jméno. S pohárem vína v ruce se posunul po lavici blíž ke stolu napravo.
Lidé u toho stolu tvořili onu zvláštní směsici typickou pro krčmy Maule. Dva bosí vojáci v naolejovaných kabátcích na holém těle, jeden s krátkým silným zlatým řetězem na krku. Původně tlouštík s povislou kůží v tmavém cairhienském kabátci s červenými, zlatými a zeleným pruhy na prsou, což mohlo naznačovat, že se jedná o šlechtice, kdyby neměl utržený jeden rukáv. Dost cairhienských uprchlíků spadlo hodně hluboko. Šedovlasá žena v matné tmavomodré s tvrdou tváří, pronikavýma očima a těžkými zlatými prsteny. A mluvčí, chlapík s rozdělenou bradkou a rubínem o velikosti holubího vejce v uchu. Tři stříbrné řetězy zavěšené na mohutné hrudi napínající tmavý, narudlý kabátec, z něj činily kandorského kupeckého mistra. V Kandoru měli totiž kupci cech.
Hovor ustal, a když se Mat zastavil u jejich stolu, všechny oči se otočily k němu. „Slyšel jsem, jak mluvíš o Dvouříčí.“
Muž s rozdělenou bradkou ho rychle přejel pohledem. Neučesané vlasy, napjatý výraz i víno v pěsti, lesklé černé boty, zelený kabátec se zlatými spirálami, otevřený na prsou, aby byla vidět sněhobílá lněná košile, avšak obojí – kabátec i košile – silně pomačkané. Zkrátka přesný obraz mladého urozeného pána bavícího se mezi obyčejnými lidmi. „To mluvil, můj pane,“ řekl tedy vypravěč srdečně. „Říkal jsem, že bych se vsadil, že letos odtamtud nebude žádnej tabák. Ale já mám dvacet košů nejlepšího dvouříčskýho listí, co nad to jemnější není. Později za něj dostanu skvělou cenu. Jestli můj pán chce koš pro vlastní potřebu...“ Zatahal se za jednu špičku plavé bradky a položil si prst vedle nosu. „...tak určitě něco můžu –“
„Takže ty by ses vsadil, co?“ uťal mu Mat tichým hlasem řeč. „Proč letos nebude tabák z Dvouříčí?“
„No, kvůli těm bělokabátníkům, můj pane. Dětem Světla.“
„Co je s bělokabátníky?“
Vrchní kupec se rozhlédl kolem stolu o pomoc. V tom tichém hlase zněl nebezpečný podtón. Námořníci vypadali, že kdyby se odvážili, okamžitě by odešli. Cairhieňan se na Mata zlostně mračil, seděl příliš vzpřímený a kymáceje se uhlazoval si odřený kabátec. Prázdný pohár před ním očividně nebyl první. Šedovlasá žena zvedla svůj pohár k ústům a nad jeho okrajem si Mata pronikavě prohlížela a zvažovala.
Kupci se podařilo i v sedě uklonit a nasadit podlézavý tón. „Povídá se, můj pane, že bělokabátníci odešli do Dvouříčí. Říká se, že jdou po Draku Znovuzrozeným. To je samozřejmě nesmysl, protože pán Drak je tady v Tearu.“ Díval se na Mata, aby zjistil, jak na jeho slova zareaguje. Matův výraz se nezměnil.
„Takový řeči se můžou hodně zvrhnout, můj pane. Možná jsou to jenom prázdný řeči. Protože se taky povídá, že bělokabátníci jdou ještě po nějakým temným druhovi se žlutýma očima. Copak už jsi někdy slyšel o člověku se žlutýma očima, můj pane? Já taky ne. Prázdný řeči.“
Mat položil pohár na stůl a naklonil se k tomu muži blíž. „Koho ještě honí? Podle těch klepů. Draka Znovuzrozeného. Muže se žlutýma očima. Koho ještě?“
Kupci se po obličeji řinuly čůrky potu. „Nikoho, můj pane. O nikom dalším jsem neslyšel. Jen řeči, můj pane. Jen mlácení prázdný slámy, nic víc. Jen obláček kouře, co hned zmizí. Směl bych mít tu čest a věnovat mému pánovi koš dvouříčskýho tabáku? Jako projev uznání... výraz cti, abych...“
Mat hodil na stůl andorskou korunu. „Kup si za ni na mě pití.“
Jak se odvracel, zaslechl od stolu mumlání. „Myslel jsem, že mi podřízne krk. Znáte tyhle panáčky, když jsou nalití vínem.“ To řekl kupec s rozdvojenou bradkou. „Divný mladý muž,“ řekla ta žena. „Nebezpečný. Na takový ty svoje triky nezkoušej, Paetrame.“