„Já si vůbec nemyslím, že je urozený,“ prohlásil jiný muž nedůtklivě. Mat předpokládal, že to byl onen Cairhieňan. Zkřivil rty. Urozený? On by nechtěl být urozený, ani kdyby mu to nabídli. Bělokabátníci ve Dvouříčí. Světlo! Světlo nám pomáhej!
Prodral se ke dveřím a z hromady u zdi vytáhl dřeváky. Neměl tušení, jsou-li to ty, které měl předtím – všechny vypadaly stejně – a navíc mu to bylo jedno. Padly mu na boty.
Venku začalo pršet, k zemi se snášel lehký déšť, díky němuž byla tma ještě hustší. Mat si vyhrnul límec a neohrabaným klusem čvachtal rozblácenými ulicemi Maule kolem rozzářených taveren a dobře osvětlených hostinců a tmavých oken domů. Když u hradby označující vnitřní město bláto ustoupilo dlážděným ulicím, Mat skopl dřeváky, nechal je ležet a hnal se dál. Obránci hlídající nejbližší bránu do Kamene ho nechali beze slova projít. Věděli, kdo to je. Mat doběhl až do Perrinova pokoje a rozrazil dveře. Skoro si nevšiml třísek, které z nich v jednom místě trčely. Perrinovy sedlové brašny ležely na posteli a Perrin do nich cpal košile a ponožky. Zapálenou měl jen jednu svíčku, ale šero mu zřejmě nevadilo.
„Takže jsi to už slyšel,“ řekl Mat.
Perrin pokračoval v práci. „O domově? Ano. Šel jsem hledat něco zajímavýho kvůli Faile. Po dnešní noci jsem ji chtěl víc než dřív dostat...“ Zavrčel, zvuk mu vznikal hluboko v hrdle, až se z toho Matovi zježily vlasy. Znělo to, jako když vrčí rozzlobený vlk. „To je jedno. Slyšel jsem to. Možná to bude stačit.“
Stačit na co? uvažoval Mat. „Ty tomu věříš?“
Perrin na okamžik vzhlédl. V jeho očích se sbíralo světlo svíčky, až zářily žlutě jako leštěné zlato. „Já o tom moc nepochybuju. Je to až moc blízko pravdě.“
Mat nespokojeně přešlápl. „Ví to Rand?“ Perrin jen kývl a vrátil se k balení. „No, a co na to říká?“
Perrin se znovu zastavil a zahleděl se na složený plášť ve svých rukou. „Začal si pro sebe povídat: ‚Říkal, že to udělá. Říkal, že ano. Měl jsem mu věřit.‘ A tak pořád dokola. Nedávalo to smysl. Pak mě popadl za límec a řekl, že musí udělat, ‚co nečekají‘. Chtěl, abych to pochopil, ale já si nejsem jistej, že to chápe sám. Zřejmě mu bylo jedno, jestli odejdu, nebo zůstanu. – Ne, to beru zpátky. Myslím, že se mu ulevilo, že odcházím.“
„Zkrátka on neudělá vůbec nic,“ pravil Mat. „Světlo, s Callandorem by mohl spálit tisíc bělokabátníků! Viděl jsi, co udělal těm zatracenejm trollokům. Ty ale půjdeš, že jo? Zpátky do Dvouříčí? Sám?“
„Leda bys šel se mnou.“ Perrin nacpal plášť do sedlových brašen. „Půjdeš?“
Mat místo odpovědi začal přecházet sem a tam, chvíli měl tvář osvětlenou, chvíli ve stínu, podle toho, jak se otočil. V Emondově Roli byli jeho máma a táta, a také sestry. Bělokabátníci neměli důvod jim ubližovat. Měl takový pocit, že jestli se vrátí, už nikdy neodejde, že ho jeho matka ožení dřív, než se stačí posadit. Ale jestli nepůjde a jestli jim bělokabátníci ublíží... Jak slyšel, bělokabátníkům k tomu stačily klevety. Ale proč by se zrovna o nich měly nějaké klevety šířit? Dokonce i Coplinové, a jací to jsou lháři a potížisti do jednoho, měli jeho tátu rádi. Abella Cauthona měl rád každý.
„Nemusíš chodit,“ poznamenal tiše Perrin. „Co jsem slyšel, tak o tobě se nikdo nezmiňoval. Jen o Randovi a o mně.“
„Ať shořím, já p –“ Nedokázal to vyslovit. Myslet na odchod byla jedna věc, ale říci, že půjde? Hrdlo se mu stáhlo a slova přiškrtilo. „Pro tebe je to snadný, Perrine? Myslím odejít? Ty nic... necítíš? Nic se tě nesnaží zadržet? Neříká ti důvody, proč bys neměl chodit?“
„Stovky, Mate, ale já vím, že to souvisí s Randem a ta’veren. Ty si to nepřiznáš, viď? Stovky důvodů zůstat, ale jeden je všecky převažuje. Bělokabátníci jsou ve Dvouříčí, a jak se mě budou snažit najít, budou ubližovat lidem. Když půjdu, můžu to zastavit.“
„Proč by tě vlastně měli bělokabátníci chtít natolik, aby někomu ubližovali? Světlo, jestli hledají někoho se žlutýma očima, nikdo v Emondově Roli nebude vědět, o kom to vlastně mluví! A jak bys mohl něco zastavit? Další dvě ruce ničemu nepomůžou. Áááá! Bělokabátníci si ukousli víc, než dokážou spolknout, jestli si myslí, že můžou postrkovat lidma z Dvouříčí.“
„Znají moje jméno,“ řekl Perrin tiše. Zalétl pohledem k místu, kde na stěně visela sekera na opasku obtočeném kolem toporu a háčku na zdi. Nebo možná zíral na své kladivo, které bylo opřené o zeď pod sekerou. Mat si nebyl jist. „Můžou najít moji rodinu. A důvody k tomu mají svý vlastní, Mate. Stejně jako mám já svoje. Kdo ví, čí jsou lepší?“
„Ať shořím, Perrine. Ať shořím! Chci j – j – Vidíš? Ani to nedokážu vyslovit. Jako by moje hlava věděla, že to udělám, jestli to řeknu. Nemůžu si to ani vzít do hlavy!“
„Jiný cesty. Už dřív nás poslali po jiných cestách.“
„Jiný cesty ať jdou do háje,“ zavrčel Mat. „Já už mám Randa i Aes Sedai až po krk, jak mě pořád postrkují po těch svých zatracených cestách. Já chci pro změnu jít tam, kam si usmyslím já, a dělat, co chci sám!“ Obrátil se ke dveřím, ale Perrinův hlas ho zastavil.
„Doufám, že tvoje cesta bude šťastná, Mate. Světlo ti pošli hezký holky a hlupáky, co budou chtít hrát.“
„Ó, ať shořím, Perrine. Světlo ti taky pošli, co chceš.“
„Čekám, že pošle.“ Ale při té vyhlídce nemluvil příliš šťastně.
„Vyřídíš tátovi, že jsem v pořádku? A mámě? Vždycky si dělala starosti. A dohlídni na sestřičky. Vždycky mě špehovaly a pak mámě všechno vybrebtaly, ale nechtěl bych, aby se jim něco stalo.“
„Slibuju, Mate.“
Mat za sebou zavřel dveře a vydal se bezcílně chodbami. Jeho sestry, Eldrin a Bodewhin, byly vždycky připravené křičet: „Mami, Mat má zase průšvih, Mat dělá, co by neměl, mami.“ Zvláště Bode. Teď jim bude šestnáct a sedmnáct. Možná se chtějí brzy vdát, už si nejspíš vybraly nějaké hloupé sedláky, i když to ti chudáci ještě nevědí. To je opravdu pryč už tak dlouho? Občas mu to tak nepřipadalo. Občas měl pocit, jako by z Emondovy Role odešel před týdnem, přede dvěma. Jindy jako by uplynula celá léta, na něž si jen matně pamatoval. Vzpomínal si, jak se Eldrin a Bode ušklibovaly, když dostával výprask, ale jejich rysy už neviděl jasně. Obličeje vlastních sester. Ty zatracené díry v paměti, jako díry v životě.
Uviděl proti sobě jít Berelain a proti své vůli se na ni zazubil. Přes všechno to své nafoukané chování to byla žena s velice hezkou postavou. Přiléhavé bílé hedvábí jejího šatu navíc bylo tenké i na kapesník, nemluvě o výstřihu, jenž byl tak hluboký, že odhaloval značnou část dokonalého bledého poprsí.
Rozmáchle jí předvedl svou nejlepší úklonu, elegantní a formální. „Dobrý večer, má paní.“ Ona kolem něj hodlala projít bez ohlédnutí a Mat se rozzlobeně napřímil. „Jsi hluchá, stejně jako slepá, ženská jedna? Já nejsem koberec, abys po mně mohla šlapat, a jasně jsem se slyšel mluvit. Kdybych tě štípl do zadečku, mohla bys mi dát políček, ale dokud to neudělám, očekávám na slušný pozdrav slušnou odpověď!“
První z Mayene se na místě zastavila a prohlédla si ho od hlavy k patě, jako to uměly jenom ženy. Tím pohledem jako by ho svlékla z košile a odhadla jeho váhu, nemluvě o tom, kdy se posledně koupal. Pak se odvrátila a cosi si pro sebe mumlala. Mat zachytil jen: „příliš jako já".