Užasle se za ní díval. Neodpověděla mu ani slovíčkem! Ten obličej, ta chůze, a nos měla tak vysoko, až byl div, že se vůbec dotýká nohama země. Tohle dostane, když mluví s takovými, jako je Berelain a Elain. Urozené dámy, které si myslí, že jste prach pod jejich nohama, pokud nemáte zámek a rodokmen sahající přinejmenším k Artuši Jestřábí křídlo. No, on zná jednu kyprou kuchtičku – kyprou právě tak akorát – která si nemyslí, že je jen prach. Dara mu vždycky tak ožižlávala uši, že...
Zarazil se. Uvažoval zrovna, je-li Dara vzhůru na trochu muchlování. Dokonce uvažoval o koketování s Berelain. Berelain! A to poslední, co řekl Perrinovi. Dej pozor na sestřičky. Jako by se už rozhodl, jako by už věděl, co udělá. Jenže on se ještě nerozhodl. Aspoň ne tak snadno, aby do toho spadl jen tak. Třeba nějaký způsob existuje.
Zalovil v kapse, vylovil zlatku, vyhodil ji do vzduchu, sebral ji a připlácl na hřbet ruky. Poprvé si všiml, že je to tarvalonská marka, a hleděl na plamen Tar Valonu, stylizovaný do tvaru slzy. „Světlo spal všechny Aes Sedai!“ pronesl nahlas. „A spal Randa al’Thora, že mě do toho dostal!“
Sluha ve zlatočerné livreji se zastavil uprostřed kroku a ustrašeně na něj hleděl. Muž nesl stříbrný podnos vysoko naložený svinutými obvazy a nádobkami s mastmi. Jakmile si uvědomil, že ho Mat spatřil, muž nadskočil.
Mat mu hodil zlatou marku na podnos. „Od největšího hlupáka na světě. A ať ji utratíš dobře, za ženský a víno.“
„D – děkuju, můj pane,“ zakoktal sluha ohromeně.
Mat ho tam nechal stát. Největšího hlupáka na světě. Ještě že jsem spravedlivý!
14
Zvyky Mayene
Když se za Matem zavřely dveře, Perrin zavrtěl hlavou. Mat by se spíš sám praštil kladivem do hlavy, než by se vrátil do Dvouříčí. Pokud by nemusel. Perrin si také přál, aby existoval nějaký způsob, jak by se mohl návratu domů vyhnout. Ale žádný nebyl. Tento fakt byl tvrdý jako železo a mnohem méně smířlivý. Rozdíl mezi Matem a jím byl ten, že on to byl ochoten přijmout, i když nechtěl.
Když si svlékal košili, zachrčel, i když byl velice opatrný. Celé levé rameno měl jednu velkou modřinu, která již bledla do hnědých a žlutých tónů. Jeden trollok mu proklouzl pod sekerou a jedině rychlá práce Faile s nožem zabránila, že nebyl zraněn ještě mnohem hůř. S bolavým ramenem se nemohl pořádně umýt, ale v Tearu si aspoň nemusel dělat starosti kvůli studené vodě.
Už byl zabalený a připravený na cestu, jen šaty, které si chtěl ráno obléci, nebyly v sedlových brašnách. Jakmile vyjde slunce, půjde najít Loiala. V noci nemělo smysl ogiera rušit. Už byl nejspíš v posteli, kam se Perrin hodlal zakrátko odebrat též. Faile byla jediný problém, na jehož řešení zatím nepřišel. I kdyby zůstala v Tearu, bylo by to pro ni lepší, než kdyby šla s ním.
Otevřely se dveře, což Perrina překvapilo. Jen se pootevřely, hned se k němu donesla vůně, která mu připomněla popínavé květiny za horké letní noci. Mučivá vůně, ne těžká, aspoň ne pro jiného, ale nic takového, co by si vzala Faile. Přesto byl ještě překvapenější, když do pokoje vplula Berelain.
Držíc se okraje dveří zamrkala, takže si Perrin uvědomil, jak málo tu pro ni musí být světla. „Ty někam jdeš?“ zeptala se váhavě. Vzhledem k tomu, že za ní na chodbě svítila lampa, měl Perrin co dělat, aby na ni nezíral.
„Ano, má paní.“ Uklonil se, ne moc uhlazeně, ale nejlépe, jak zvládl. Faile se mohla klidně pošklebovat, co hrdlo ráčilo, ale on neviděl důvod, proč by neměl být zdvořilý. „Ráno.“
„Já také.“ Zavřela dveře a zkřížila ruce na prsou. Perrin odvrátil zrak a sledoval ji jen koutkem oka, aby si nemyslela, že na ni valí oči. Berelain však pokračovala, aniž si jeho reakce všimla. V tmavých očích se jí odrážel plamínek jediné svíce. „Po dnešní noci... Zítra odjedu kočárem do Godanu a odtamtud lodí do Mayene. Už jsem měla odjet dávno, ale myslela jsem, že musí existovat nějaký způsob, jak věci urovnat. Žádný samozřejmě nebyl. Měla jsem to pochopit dříve. Dnešní noc mne přesvědčila. Ten způsob, jakým... Všechny ty blesky létající chodbami. Zítra odjíždím.“
„Má paní,“ namítl Perrin zmateně, „proč to říkáš mně?“
Způsob, jakým pohodila hlavou, mu připomněl klisnu, kterou občas podkovával doma v Emondově Roli. Ta klisna se vás vždycky snažila kousnout. „Abys to mohl sdělit pánu Drakovi, samozřejmě.“
To mu nedávalo žádný smysl. „Můžeš mu to přece říct sama,“ podotkl nemálo podrážděně. „Já před odchodem nebudu mít čas nosit nějaký zprávy.“
„Já... si nemyslím, že by mě chtěl vidět.“
Každý muž by ji chtěl vidět, byla velice krásná. – A věděla to. Perrin měl dojem, že původně chtěla říci něco jiného. Mohla by být vyděšená tím, co se stalo oné noci v Randově komnatě? Nebo tím útokem a způsobem, jakým ho Rand zakončil? Možná, ale toto nebyla žena, kterou je snadné vyděsit, ne podle chladného způsobu, jakým si Perrina prohlížela. „Tak tu zprávu dej sluhovi. Pochybuju, že Randa ještě uvidím. Ne před odchodem. Každý sluha mu donese lísteček.“
„Od tebe by to bylo lepší, od přítele pán –“
„Dej to sluhovi. Nebo někomu z Aielů.“
„Ty neuděláš, oč tě žádám?“ vyjekla nevěřícně.
„Ne. Copak tys vůbec neposlouchala?“
Berelain znovu pohodila hlavou, ale tentokrát to bylo jiné, i když by Perrin nedokázal určit v čem. První z Mayene si ho zamyšleně prohlížela a mumlala si: „Takové nápadné oči.“
„Cože?“ Náhle si uvědomil, že tu stojí polonahý. To, jak si ho pozorně prohlížela, mu náhle připomnělo prohlídku koně před koupí. Vzápětí mu sáhne na kotníky a prohlédne zuby. Perrin sebral košili, kterou měl přichystanou na ráno, a přetáhl si ji přes hlavu. „Dej svou zprávu sluhovi. Já si teď chci jít lehnout. Musím vstávat brzy. Před rozbřeskem.“
„A kam zítra jdeš?“
„Domů. Do Dvouříčí. Je pozdě. Jestli také zítra odjíždíš, tak se určitě chceš taky trochu prospat. Já jsem teda hrozně utahaný.“ Zívl, jak nejvíc dokázal otevřít ústa.
Berelain se však stále nepohnula. „Ty jsi kovář? V Mayene bych kováře potřebovala. Aby mi dělal ozdobné kování. Jen nakrátko, než se vrátíš do toho Dvouříčí? Mayene by ti připadalo zábavné.“
„Já jdu domů,“ prohlásil pevně, „a ty zpátky do svých pokojů.“
Berelain pokrčila rameny, což ho přimělo spěšně odvrátit zrak. „Možná jindy. Já nakonec vždycky dostanu, co chci. A já myslím, že chci...“ Odmlčela se a prohlédla si ho od hlavy k patě. „...ozdobné kování. Na okna do své ložnice.“ Nevinně se usmála, takže se Perrinovi v hlavě rozbušily poplašné gongy.
Znovu se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Faile. „Perrine, šla jsem tě hledat do města a zaslechla jsem –“ Ztuhla a upřela tvrdý pohled na Berelain.
První si jí nevšímala. Přistoupila blíž k Perrinovi a přejela mu rukou po paži a po rameni. Na okamžik měl dojem, že mu chce stáhnout hlavu a políbit ho – rozhodně zvedla hlavu, jako by polibek očekávala – ale jen mu v rychlém pohlazení sjela rukou po straně krku a ustoupila. Bylo po všem dřív, než se stačil pohnout a zastavit ji. „Pamatuj,“ řekla Berelain tiše, jako by byli sami, „já vždycky dostanu, co chci.“ A proplula kolem Faile ven z pokoje.
Perrin čekal, že Faile vybuchne, ale ona se jen podívala na nadité sedlové brašny na posteli a řekla: „Vidím, že už jsi to taky slyšel. Jsou to jenom řeči, Perrine.“