„Žlutý oči jsou něco víc.“ Už by měla vybuchnout jako svazek suchého roští hozený na oheň. Proč je tak chladná? „No dobře. Takže další problém je Moirain. Bude tě chtít zastavit?“
„Ne, jestli se to nedozví. A pokud ano, stejně půjdu. Mám rodinu a přátele, Faile. Nenechám je bělokabátníkům napospas. Ale doufám, že se to nedozví, dokud nebudu daleko za městem.“ Dokonce i v očích měla klidný výraz, její oči vypadaly jako temné lesní tůně. Perrinovi se z toho ježily vlasy.
„Ale muselo trvat celé týdny, než se ty řeči dostaly do Tearu, a další týdny ti zabere cesta do Dvouříčí. To už můžou být bělokabátníci pryč. No, já stejně čekala, kdy už odsud konečně odejdeš. Neměla bych si stěžovat. Jen jsem chtěla, abys věděl, co můžeš čekat.“
„Cestami mi to nebude trvat tak dlouho,“ sdělil jí. „Dva dny, možná tři.“ Dva dny. Předpokládal, že rychleji se to prostě zvládnout nedá.
„Jsi stejně šílený jako Rand al’Thor,“ vydechla nevěřícně. Usadila se do nohou postele, zkřížila nohy a oslovila ho hlasem vhodným k poučování dětí. „Vstoupíš na Cesty a vyjdeš beznadějně šílený. Jestli vůbec vyjdeš, protože je mnohem pravděpodobnější, že se odtamtud už nedostaneš. Cesty jsou pošpiněné, Perrine. Je na nich tma už – kolik? – tři sta let? Čtyři sta? Zeptej se Loiala. On ti to řekne. To ogierové přece Cesty vybudovali, nebo je vrostli, nebo jak to vlastně udělali. Dokonce ani oni už Cesty nepoužívají. No, a i kdyby se ti podařilo jimi projít v pořádku a živý, jen Světlo ví, kde bys vyšel ven.“
„Já už po Cestách šel, Faile.“ A že to byl děsivý výlet. „Loial mi může ukázat směr. On dokáže přečíst směrovky, tak jsme se tam dostali poprvé. A on to pro mě udělá znovu, protože ví, jak je to pro mě důležitý.“ Loial se chtěl dostat z Tearu také. Zřejmě se bál, že se jeho matka dozví, kde je. Perrin si byl jist, že mu ogier pomůže.
„No,“ prohlásila Faile a rázně si zamnula ruce. „No, já chtěla dobrodružství, a tohle rozhodně je dobrodružství. Opustit Tearský Kámen a Draka Znovuzrozeného, putovat po Cestách a bojovat s bělokabátníkama. Ráda bych věděla, jestli se mi podaří přesvědčit Toma Merrilina, aby šel s sebou. Když už nemůžeme mít barda, bude stačit kejklíř. Mohl by sestavit nějaký skvělý příběh a my dva bychom byli jeho hlavními hrdiny. Žádný Drak Znovuzrozený nebo Aes Sedai, aby nám celý příběh zabili. Kdy odjíždíme? Ráno?“
Perrin se zhluboka nadechl, aby se mu netřásl hlas. „Já půjdu sám, Faile. Jen Loial a já.“
„Budeme potřebovat nákladního koně,“ řekla, jako by nebyl otevřel ústa. „Myslím, že radši dva. Na Cestách je tma. Budeme potřebovat lucerny a spoustu oleje. Ti tvoji Dvouříčani. To jsou sedláci? Budou s bělokabátníky bojovat?“
„Faile, říkal jsem –“
„Slyšela jsem, cos říkal,“ vyštěkla. Díky stínům v místnosti vypadala s těma šikmýma očima a vysedlými lícními kostmi nebezpečně. „Slyšela jsem to a nedává to smysl. Co když ti sedláci nebudou bojovat? Nebo nevědí jak? Kdo je to naučí? Ty? Sám?“
„Udělám, co je třeba,“ odtušil Perrin trpělivě. „Bez tebe.“
Vyskočila tak rychle, až měl dojem, že mu skočí po krku. „Copak si myslíš, že s tebou půjde Berelain? Že ti bude hlídat záda? Nebo bys třeba radši, aby ti seděla na klíně a kvílela? Natáhni si tu košili, ty zarostlý osle! Copak tady musí být taková tma? Berelain má ráda šero, co? Ta ti teda bude v boji proti bělokabátníkům hodně platná!“
Perrin otevřel ústa, aby něco namítl, ale nakonec řekclass="underline" „Vypadá krásně do ruky, ta Berelain. Který muž by ji nechtěl mít na klíně?“ Zatvářila se tak ublíženě, až měl pocit, jako by mu někdo stáhl hruď železnou obručí, ale přinutil se pokračovat. – „Až to doma skončím, možná bych se mohl vydat do Mayene. Požádala mě, abych přišel, a já myslím, že to není špatný nápad.“
Faile neřekla ani slovo. Zírala na něj s tváří jako vytesanou z kamene, potom se otočila, vyběhla z místnosti a práskla za sebou dveřmi.
Perrin se proti své vůli vydal za ní, ale pak se zarazil s rukama na rámu dveří, který stiskl tak, až ho zabolely prsty. Hleděl na díru, kterou do dveří udělala jeho sekera, a uvědomil si, že říká, co nemohl říci jí: „Zabil jsem bělokabátníky. Oni by mě byli zabili, kdybych to byl neudělal, ale oni tomu pořád říkají vražda. Jdu domů zemřít, Faile. To je jediný způsob, jak jim můžu zabránit, aby neubližovali mým blízkým. Nechám je, aby mě pověsili. Nemůžu dovolit, aby ses na to musela dívat. Nemůžu. Ty by ses je mohla pokusit zastavit a oni by pak...“
Hlava mu klesla na dveře. Teď jí aspoň nebude líto, když odejde. To bylo důležité. Půjde si hledat dobrodružství jinam, bezpečná před bělokabátníky a ta’veren a bublinami zla. To bylo jediné, na čem záleželo. Musel se držet, aby nezačal žalostně výt.
Faile chodbami skoro běžela nevšímajíc si, kolem koho prochází ani kdo jí uhýbá z cesty. Perrin. Berelain. Perrin. Berelain. Tak on chce tu lišku s mléčně bílou tváří, která tu pobíhá polonahá, co? On ani neví, co vlastně chce. Huňatý nemotora! Tvrdohlavý ňouma! Kovář! A ta plíživá svině Berelain. Ta nakrucující se koza!
Neuvědomila si, kam vlastně jde, dokud před sebou nespatřila Berelain, jak se vznáší chodbou v těch šatech, které neponechávaly žádný prostor pro představivost, a při chůzi se pohupuje v bocích, jako by to bylo schválně vypočítáno, aby při tom pohledu mužům lezly oči z důlků. Než si Faile uvědomila, co to vlastně provádí, vrhla se před Berelain a na křižovatce chodeb se jí postavila čelem.
„Perrin Aybara patří mně,“ vyštěkla. „Tak od něj drž ruce pryč a přestaň se na něj usmívat!“ Když si uvědomila, co to řekla, zrudla až ke kořínkům vlasů. Slíbila si, že právě tohle nikdy neudělá, že nikdy nebude bojovat o muže jako holka ze statku, válející se o dožínkách v blátě.
Berelain chladně zvedla obočí. „Patří tobě? Zvláštní, já na něm neviděla žádný obojek. Vy služebné – nebo jsi snad dcerou sedláka? – máte velmi podivné nápady.“
„Služebná? Služebná! Já jsem –“ Faile se kousla do jazyka, aby zarazila příval rozzuřených slov. První z Mayene, no teda. V Saldeii byla některá venkovská panství větší než Mayene. Na dvoře v Saldeii by taková Berelain nevydržela ani týden. Copak umí při sokolničení recitovat básně? Dokáže projezdit na honu celý den, a pak celou noc hrát na citeru a probírat při tom, jak čelit nájezdům trolloků? Tak ona si myslí, že zná muže, co? Zná snad jazyk vějířů? Dokáže muži říci, aby přišel, odešel či zůstal, a stovky dalších věcí, a to vše pouhým pootočením zápěstí a úpravou krajky na vějíři? Světlo na mě sviť, nač to teď myslím? Přísahala jsem, že už nikdy nevezmu vějíř do ruky! Ale existovaly další saldejské zvyky. Překvapilo ji, když ve své vlastní ruce uviděla nůž. Učili ji, aby nikdy netasila, pokud zbraň nehodlá použít. „V Saldeii holky ze statku znají způsob, jak si to vyřídit se ženskou, která líčí na muže jiných. Jestli mi tu neodpřísáhneš, že na Perrina Aybaru zapomeneš, tak ti oholím hlavu, že ji budeš mít jako vajíčko. Možná pak za tebou budou běhat kluci, co se starají o kuřata.“
Nebyla si příliš jistá, jak ji Berelain chytila za zápěstí, ale náhle letěla vzduchem. Podlaha ji udeřila do zad, takže si Faile vyrazila dech.
Berelain tam stála, usmívala se a poklepávala si nožem Faile o dlaň. „Zvyk Mayene. Tairenové rádi používají nájemné vrahy a stráže nemohou být vždy po ruce. Nesnáším, když na mne někdo zaútočí, sedlačko, takže tohle udělám já. Vezmu ti toho kováře a nechám si ho jako mazlíčka, dokud mě bude bavit. Čestné ogierské, sedlačko. Je opravdu úchvatný – ta ramena a paže, a to nemluvím o těch jeho očích – a i když je trochu méně kultivovaný, zařídím to s ním. Moji dvořané ho naučí, jak se oblékat, a zbaví ho té ohavné brady. Ať půjde kamkoliv, já si ho najdu a vezmu si ho. Ty ho můžeš mít, až s ním skončím. Jestli tě pak ale ještě bude chtít.“