Faile se konečně podařilo se nadechnout. Vyškrábala se na nohy a vytáhla druhý nůž. „Dotáhnu tě za ním, až ti uříznu ty šaty, co skoro nosíš, a přinutím tě, abys mu řekla, že nejsi nic než svině!“ Světlo mi pomáhej, já se chovám jako sedlačka, a taky tak mluvím! Nejhorší však bylo, že to myslela vážně.
Berelain se ostražitě přikrčila. Očividně hodlala použít své ruce, ne nůž. Ten držela jako vějíř. Faile po špičkách vykročila.
Náhle byl mezi nimi Rhuark, obě je vysoko převyšoval, a sebral jim nože z rukou dřív, než si některá žena uvědomila, že tu je. „Ze všech lidí, o kterých jsem si myslel, že bych je mohl najít, jak porušují mír, bych vás dvě zařadil až na úplný konec seznamu.“
Faile na něj zírala s otevřenými ústy. Bez varování se otočila na patě a rozmáchla se, aby Rhuarka udeřila pěstí do volných žeber. I ten nejtvrdší z mužů by takovou ránu silně pocítil.
Rhuark se však pohnul, aniž se na ni zjevně podíval, popadl ji za ruku, natáhl jí paži do strany a zkroutil jí ji. Náhle Faile stála velice vzpřímená a doufala, že jí ruku nezvedne ještě víc, protože by jí vykloubil rameno.
Rhuark, jako by se nic nestalo, oslovil Berelain: „Ty půjdeš do svého pokoje a nevyjdeš, dokud nebude slunce nad obzorem. Dohlédnu na to, abys nedostala snídani. Trocha hladu ti připomene, že na boj existuje příhodný čas i místo.“
Berelain se rozhořčeně narovnala. „Já jsem první z Mayene. Nenechám si rozkazovat jako –“
„Ty půjdeš do svého pokoje. Hned,“ řekl jí Rhuark ledově. Faile zauvažovala, jestli by ho dokázala kopnout. Musela se napnout, protože jakmile na to pomyslela, Rhuark zesílil tlak na její zápěstí, až ji to zvedlo na špičky. „A jestli ne,“ pokračoval Aiel k Berelain, „zopakujeme si, ty a já, náš první rozhovor. A rovnou tady.“
Berelain chvíli bledla, chvíli rudla. „Nuže dobrá,“ pravila škrobeně. „Když na tom trváš, možná bych mohla –“
„Já tu nenavrhuji rozhovor. Jestli tě uvidím, až napočítám do tří... Jedna.“
Berelain zalapala po dechu, zvedla si suknice a rozběhla se pryč. Dokonce se jí podařilo přitom pohupovat v bocích.
Faile za ní užasle hleděla. Ten pohled skoro stál za to nechat si málem vykloubit rameno. Rhuark se za odcházející Berelain díval také a na rtech se mu objevil slabý oceňující úsměv.
„To mě takhle chceš držet celou noc?“ dožadovala se Faile. Rhuark ji pustil a zasunul si její nože za pás. „Ty jsou moje!“
„Pokuta,“ odtušil klidně. „Berelainin trest za rvačku byl, že ses dívala, jak ji posílám do postele jako vzdorovité děcko. Ty zase přijdeš o nože, jichž si tolik ceníš. Vím, že máš další. Jestli se se mnou budeš hádat, možná ti vezmu i ty ostatní. Nedovolím, aby byl mír porušen.“
Zlostně se na něj mračila, ale vytušila, že to, co řekl, myslí zcela vážně. Ty nože pro ni vyrobil muž, jenž věděl, co dělá. Byly dokonale vyvážené. „Jaký ‚první rozhovor‘ jste spolu vedli? Proč takhle utekla?“
„To je mezi ní a mnou. A ty se k ní už ani nepřiblížíš, Faile. Já nevěřím, že tohle začala ona. Jejími zbraněmi nejsou nože. Jestli jedna z vás ještě způsobí nějaké potíže, obě vás nechám vynášet nočníky. Někteří Tairenové si mysleli, že mohou vést souboje, i když jsem na tomhle místě vyhlásil mír, ale smrad kár s odpadky je poučil o tom, jakou chybu učinili. Dávej si pozor, ať se nepoučíš stejně.“
Faile počkala, než odešel, a začala si hladit rameno. Připomínal jí jejího otce. Ne že by jí otec kdy zkroutil ruku, ale s lidmi, kteří dělali potíže, také neměl trpělivost, ať už měli jak chtěli vysoké postavení, a nikdo ho nikdy nedokázal překvapit. Napadlo ji, jestli by dokázala Berelain do něčeho navézt, jen aby viděla, jak se první z Mayene potí mezi kárami s odpadky. Ale Rhuark řekl obě dvě. Její otec také vždycky myslel vážně, co jednou řekl. Berelain. Něco, co Berelain řekla, jí nedalo pokoj. Čestné ogierské. To bylo ono. Ogier nikdy neporuší přísahu. Říci ‚ogier, co porušil přísahu‘, bylo jako říci ‚chrabrý zbabělec‘ nebo ‚moudrý hlupák‘.
Nemohla si pomoci, aby se nerozesmála nahlas. „Tak ty mi ho vezmeš, ty hloupá pávice? Až ho znovu uvidíš, pokud vůbec, tak bude zase můj.“ Chichotajíc se pro sebe vykročila s lehkým srdcem dál, jen si občas zamnula rameno.
15
Do rámu dveří
Mat vysoko držel skleněnou lucernu a nahlížel do úzké chodby hluboko v útrobách Kamene. Ne, pokud na tom nebude záviset můj život. To jsem slíbil. No, ať shořím, jestli nezávisí!
Než ho zase mohly přepadnout pochyby, spěchal dál, kolem zetlelých a nakřivo visících dveří, jinde zas ve zrezivělých závěsech visely jen třísky. Podlahu tu někdo nedávno umetl, ale ve vzduchu byla stále cítit zatuchlina, plíseň a prach. Něco se ve tmě pohnulo, a Mat tasil nůž dřív, než si uvědomil, že je to jen krysa, která před ním utíká, nepochybně k nějaké únikové díře, kterou zná jen ona sama.
„Ukaž mi cestu ven,“ zašeptal za krysou, „a já půjdu s tebou.“ Proč šeptám? Tady dole není nikdo, kdo by mě mohl slyšet. Ale to místo nějak vyžadovalo ticho. Cítil nad hlavou celou váhu Kamene, jak se tlačí dolů.
Poslední dveře, říkala Egwain. Ty také visely nakřivo. Mat je rozkopl a dveře se rozpadly. Místnost byla plná nejasných předmětů, bedýnek a soudků a dalších věcí, které byly vysoko naskládány u stěn i na uprášené podlaze. Všechno tu bylo uprášené. Velká sbírka! Vypadá to jako sklep opuštěného statku, jenom hůř. – Překvapilo ho, že tu Egwain a Nyneiva neuklidily, když už tady dole byly. Ženy pořád něco oprašovaly a urovnávaly, dokonce i věci, které to nepotřebovaly. Na podlaze se křižovaly stopy nohou, některé ve vysokých botách, určitě nechaly muže, aby jim těžší věci přesunuli. Nyneiva hrozně ráda hledala způsoby, jak přinutit muže pracovat. Nejspíš schválně uhnala několik chlapíků, kteří se spokojeně bavili.
Co Mat hledal, stálo uprostřed té změti. Vysoký dveřní rám z krevele, podivně se tyčící ve stínech vrhaných lampou. Když přistoupil blíž, stále vypadal divně. Byl nějak zkroucený. Nechtěl si ho ani pořádně prohlédnout, rohy se jaksi nestýkaly v tom správném úhlu. Ten vysoký prázdný obdélník vypadal, že se při nejmenším závanu větru skácí, ale když do něj Mat zkusmo strčil, zůstal stát. Mat zatlačil silněji, nebyl si jist, že tu věc opravdu nechce převrátit, a rám se v prachu posunul. Matovi naskočila husí kůže. Jako by byl na vrcholku přivázán drát, který rám přidržoval u stropu. Mat zvedl lampu, aby se přesvědčil. Žádný drát tam nebyl. Aspoň se to nepřevrátí, až budu uvnitř. Světlo, takže já půjdu dovnitř, co?
Na převráceném vysokém sudu opodál ležely bez ladu a skladu nějaké figurky a cosi malého, zabaleného v rozpadající se látce. Mat tu změť odsunul, aby tam mohl postavit lampu, a prohlížel si rám. Ter’angrial. Jestli Egwain věděla, o čem mluví. Nejspíš věděla. Ve Věži se určitě naučila spoustu podivných věcí, i když to popírala. Ona přece musela popírat, ne? Učí se na Aes Sedai. To ale nepopřela, nebo ano? Když zašilhal, vypadalo to jen jako kamenný dveřní rám, matně vyleštěný a díky prachu ještě matnější. Prostě obyčejný dveřní rám. No, ne tak docela obyčejný. Odshora dolů v obou ramenech byly do kamene hluboko vyryty tři vlnovky. Na statcích už viděl lepší ozdoby. Když projde skrz, nejspíš bude pořád stát v téhle zaprášené místnosti.