To se ale nedozvím, dokud to nezkusím, ne? Štěstí! Zhluboka se nadechl – a rozkašlal se, jak se nadechl prachu – a udělal krok.
Jako by prošel stěnou oslnivě bílého světla, nekonečně jasného a nekonečně silného. Na okamžik, který trval věčně, byl oslepen. V uších mu dunělo, všechny zvuky světa se spojily do jednoho. Jen po dobu jednoho neměřitelného kroku.
Dalším krokem klopýtl a užasle se rozhlédl kolem sebe. Ter’angrial tu pořád byl, ale místnost rozhodně nebyla ta, v níž začal. Pokroucený dveřní rám stál uprostřed kulaté místnosti se stropem tak vysokým, že se ztrácel ve stínech, obklopen zvláštními spirálovitě stočenými žlutými sloupy vinoucími se vzhůru do šera, jako ohromné liány obtáčející se kolem kulatých tyčí, které pak někdo odstranil. Zářící koule na točitých stojanech z nějakého bílého kovu, ne však ze stříbra, na to byl kov příliš matný, vydávaly měkké světlo. A nedalo se poznat, co vyvolává tu záři. Nevypadalo to jako plamen. Ty koule prostě svítily. Dlaždice podlahy byly sestaveny do vzoru z bílých a žlutých spirál, odvíjejících se od ter’angrialu. Ve vzduchu se vznášela těžká vůně, pronikavá a suchá a ne právě příjemná. Mat se málem na místě obrátil a vydal se zpět.
„Je to tak dávno.“
Mat nadskočil, do ruky mu vlétl nůž, a zadíval se mezi sloupy hledaje zdroj toho zadýchaného hlasu, jenž pronesl ona slova.
„Je to tak dávno, a přesto hledači znovu přicházejí pro odpovědi. Tazatelé opět jednou přicházejí.“ Vzadu mezi sloupy se pohnul jakýsi stín. Muž, pomyslel si Mat. „Dobrá. Nepřinesl sis lampy ani louče, jak zněla dohoda, stále zní a vždycky bude. Nemáš něco železného? Nějaký nástroj k hudbě?“
Postava vystoupila ze stínu, vysoká, bosá, s pažemi, nohama a tělem zavinutými do vrstev žluté látky. Mat si náhle nebyl jist, je-li to opravdu muž. Nebo vůbec člověk. Na první pohled tvor jako člověk vypadal, i když byl snad příliš půvabný, ale na svou výšku se zdál příliš hubený. Měl úzký, protažený obličej. Na jeho pleti, dokonce i v rovných černých vlasech, se zachytávalo bledé světlo způsobem, jenž Matovi připomněl hadí šupiny. A ty oči, zorničky černé jako uhel a kolmé. Ne, nebyly lidské.
„Železo. Nástroj k hudbě. Nic takového nemáš?“
Mat uvažoval, z čeho si ten tvor asi myslí, že je nůž. Rozhodně mu nedělal starosti. No, čepel byla z dobré oceli, ne železa. „Ne. Ani železo, ani nástroje – Proč –?“ Prudce se odmlčel. Tři otázky, říkala Egwain. Nehodlal žádnou vyplýtvat na „železo“ nebo „nástroje k hudbě". Co je mu po tom, jestli mám v kapse třeba tucet hudebníků a kováře na zádech? „Přišel jsem si pro pravdivé odpovědi. Jestli nejsi z těch, kdo mi je můžou dát, tak mě doveď za někým, kdo to dokáže.“
Muž – Mat nakonec usoudil, že je to přece jenom muž – se pousmál. Nebyly mu při tom vidět zuby. „Podle dohody. Pojď.“ Pokynul Matovi rukou s dlouhými prsty. „Pojď.“
Mat nechal nůž zmizet v rukávu. „Veď mě a já půjdu za tebou.“ Jen se drž přede mnou a hezky na dohled. Z tohohle místa mi naskakuje husí kůže.
Jak se tak plouhal za tím zvláštním mužem, Mat nikde krom podlahy nezahlédl jedinou rovnou čáru. Dokonce i strop byl klenutý a stěny vyboulené. Chodby se neustále zatáčely, dveře tu byly zaoblené a okna dokonalý kruh. Dlaždice tvořily vlnovky nebo spirály, a něco, co bylo v pravidelných rozestupech zasazeno do stropu a vypadalo to jako bronzové kování, bylo samá složitá spirála. Nikde nebyly žádné fresky, nevisely tu nástěnné koberce ani obrazy.
Mat kromě svého mlčenlivého průvodce nezahlédl živou duši. Klidně by byl ochoten uvěřit, že kromě nich dvou je toto místo úplně opuštěné. Odněkud se mu vynořila nejasná vzpomínka, jak kráčí chodbami, do nichž lidská noha nevkročila stovky let, a cítí se úplně stejně jako nyní. A přesto občas zahlédl koutkem oka rychlý pohyb. Ale ať se otočil, jak rychle chtěl, nikdy tam nikoho neuviděl. Předstíral, že si mne předloktí, aby si pro jistotu překontroloval nože v rukávech.
A co viděl za těmi kulatými okny, bylo ještě horší. Vysoké chomáče korun stromů připomínajících díky větvím jen nahoře deštníky, a jiné zase obrovské vějíře krajkového listoví, změť podrostu, hotovou houštinu udušenou popínavkami, všechno v matném, ponurém bouřkovém osvětlení, i když na obloze nebylo vidět jediný mráček. A okna byla všude, vždycky jen na jedné straně zatáčející se chodby, ale občas se strany změnily, a i když by mělo být rozhodně vidět nádvoří nebo komnaty, vždycky tu byl ten les. Mat z okna ani na okamžik nespatřil jinou část tohoto zámku či co to bylo, ani žádnou jinou budovu, kromě...
Jedním kulatým oknem uviděl tři vysoké stříbřité vížky, naklánějící se k sobě, takže jejich špičky ukazovaly do jednoho jediného místa. Z dalšího okna o tři kroky dál už vidět nebyly, ale o chvíli později, poté, co se svým průvodcem prošel dostatečným počtem křivek, že by měl vidět na úplně jinou stranu, ty vížky Mat zahlédl znovu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že tyhle tři jsou jiné věže, ale mezi ním a jimi rostl jeden z těch vějiřovitých stromů, jemuž dolů visela ulomená větev, strom, který byl i poprvé přesně na tom samém místě. Když ty tři vížky uviděl potřetí i s tím zvláštním stromem s ulomenou větví, tentokrát o deset kroků dál na druhé straně téže chodby, přestal se z oken dívat vůbec.
Zdálo se, že cesta nikdy neskončí.
„Kdy –? Už –?“ Mat zaskřípal zuby. Tři otázky. Bylo těžké zjistit něco bez otázek. „Doufám, že mě vedeš za těma, co mi odpovědi na moje otázky. Ať shoří moje kosti, to teda doufám. Kvůli sobě i kvůli tobě, Světlo ví, že je to pravda.“
„Tady,“ řekl ten podivný chlapík zahalený ve žluti a ukázal hubenou rukou na zakulacené dveře dvakrát větší než všechny, co tu Mat zatím viděl. Upřeně Mata sledoval těma zvláštníma očima. Otevřel ústa a pomalu, dlouze se nadechl. Mat se na něj zamračil a cizinec trhl rameny. „Tady můžeš nalézti své odpovědi. Vstup. Vstup a taž se.“
Mat se také zhluboka nadechl, pak se ošklíbl a zamnul si nos. Ta pronikavá, těžká a odporná vůně ho obtěžovala. Váhavě vykročil k vysokým dveřím a ohlédl se na svého průvodce. Ten byl pryč. Světlo! Nevím, proč mě ještě něco na tomhle místě překvapuje. No, ať shořím, jestli se teď obrátím zpátky. Snaže se nemyslet na to, zda sám vůbec dokáže najít ter’angrial, šel dál.
Byla to další kulatá místnost se spirálovým vzorem na podlaze, tentokrát červenobílým, a s klenutým stropem. Nebyly tu žádné sloupy ani nábytek, jen kolem středu spirály stály tři tlusté stočené podstavce. Mat neviděl způsob, jak se dostat na jeden z nich, pokud by člověk nevyšplhal po jeho křivkách, a přesto na vrcholku každého z nich seděl se zkříženýma nohama muž, připomínající jeho průvodce, zahalený v mnoha vrstvách červené látky. Když se podíval lépe, poznal, že to nejsou všechno muži. Dvě z těch protáhlých tváří se zvláštníma očima měly rozhodně ženské rysy. Všichni na něj upírali napjaté pronikavé pohledy a zhluboka dýchali, skoro jako by funěli. Mata napadlo, jestli je snad nějak nevyvádí z míry. To zatraceně není moc pravděpodobné. Ale rozhodně se mi dostávají pod kůži.