„Už je to dávno,“ pravila žena po pravici.
„Velmi dávno,“ dodala žena po levici.
Muž kývl. „A přesto opět přicházejí.“
Všichni tři měli stejně zadýchaný hlas jako Matův průvodce – vlastně měli hlasy velice podobné, skoro nerozeznatelné – a drsnou výslovnost. Mluvili zároveň a slova docela dobře mohla vycházet z jedněch úst. „Vstup a taž se podle dávné dohody.“
Jestli měl Mat dojem, že má husí kůži, tak teď ho přímo mrazilo. Přiměl se přistoupit blíž. Opatrně – opatrně, aby neřekl něco, co by jen vzdáleně připomínalo otázku – hodnotil situaci před sebou. Bělokabátníci byli určitě u nich doma ve vsi a honili jeho přátele, možná i jeho samého. Jeden z jeho přátel jde proti bělokabátníkům, druhý nikoliv. Jeho rodina nejspíš není v nebezpečí, ale když jsou kolem ty zatracené děti zatraceného Světla... Přitahuje ho ta’veren, takže se skoro nemůže pohnout. Neviděl důvod sdělovat nějaká jména nebo se zmiňovat o tom, že Rand je Drak Znovuzrozený. První otázku – vlastně i další dvě – si zformuloval, ještě než sešel k velké sbírce. „Měl bych jít domů a pomoct našim?“ zeptal se nakonec.
Troje štěrbiny očí se zvedly od něj – zdálo se, že váhavě – a prohlížely si vzduch nad jeho hlavou. Nakonec promluvila žena nalevo: „Musíš jít do Rhuideanu.“
Jakmile promluvila, všichni opět sklopili zrak k němu, na podstavcích se předklonili a začali zase zhluboka dýchat, ale v té chvíli se rozezněl zvon a jeho zvučné zvonění se převalilo místností. Všichni se narovnali, zadívali se na sebe a pak do vzduchu nad Matovou hlavou.
„Je jiný,“ zašeptala žena nalevo. „To napětí. To napětí.“
„Ta chuť,“ řekl muž. „Už je to tak dávno.“
„Přesto je ještě čas,“ sdělila jim druhá žena. Mluvila klidně –všichni mluvili klidně – ale když se obrátila k Matovi, ozval se v jejím hlase ostrý tón. „Taž se. Taž se.“
Mat se na ně rozzuřeně díval. Rhuidean? Světlo! To bylo někde v Pustině, Světlo a Aielové vědí kde. Víc toho nevěděl. V Pustině! Hněv mu z hlavy vyhnal otázky ohledně toho, jak se zbavit Aes Sedai a jak získat zpět ztracené kusy paměti. „Do Rhuideanu!“ vyštěkl. „Světlo spal mý kosti na popel, jestli chci jít do Rhuideanu! A ať mi vyteče všechna krev, jestli tam půjdu! Proč bych měl? Vy mi neodpovídáte na otázky. Vždyť vy máte odpovídat, ne mi dávat hádanky!“
„Jestli nepůjdeš do Rhuideanu,“ pravila žena po pravici, „tak zemřeš.“
Zvon znovu zazněl, tentokrát hlasitěji. Mat cítil, jak se mu pod nohama chvěje země. Pohledy, které si ti tři vyměnili, byly rozhodně nervózní. Mat otevřel ústa, ale oni se zajímali jen o sebe navzájem.
„To napětí,“ řekla jedna žena spěšně. „Je příliš velké.“
„A ta jeho chuť,“ promluvila hned vzápětí druhá žena. „Už je to tak převelice dávno.“
Než skončila, ozval se muž: „To napětí je příliš velké. Příliš. Taž se. Taž se!“
„Ať shoří vaše duše, že jste tak zbabělí,“ zavrčel Mat, „to chci! Proč bych měl umřít, když nepůjdu do Rhuideanu? To spíš umřu, když se tam pokusím dostat. Nedává to sm –“
Muž ho přerušil a chvatně vyhrkl. „V tom případě bys uhnul z vlákna osudu, zanechal svůj osud poletovat na větrech času a byl bys zabit těmi, kdo nechtějí, aby se ten osud naplnil. Teď jdi. Musíš jít! Rychle!“
Po Matově boku se náhle objevil žlutě oděný průvodce a příliš dlouhou rukou ho tahal za rukáv.
Mat ho setřásl. „Ne! Nepůjdu! Odvedli jste mě od toho, nač jsem se chtěl zeptat, a dali jste mi nesmyslný odpovědi. Já to tak nenechám. O jakým osudu to mluvíte? Chci od vás aspoň jednu jasnou odpověď!“
Třetí zazvonění znělo žalostně a celá místnost se rozechvěla.
„Běž!“ zařval muž. „Máš svoje odpovědi. Musíš odejít, než bude příliš pozdě.“
Náhle bylo kolem Mata na tucet žlutě oděných mužů, jako by se zhmotnili přímo ze vzduchu, a snažili se ho odvléci ke dveřím. Bojoval pěstmi, lokty i koleny. „Jaký osud! Ať shoří vaše srdce, jaký osud?“ Teď se rozezněla samotná místnost, stěny i podlaha se rozechvěly, což Mata i jeho útočníky málem srazilo na zem. „Jaký osud?“
Ti tři byli na vrcholku svých podstavců a Mat nepoznal, který z nich zavřískl kterou odpověď.
„Oženit se s dědičkou Devíti měsíců!“
„Zemřít a znovu žít, a žít ještě jednou jako součást toho, co bylo!“
„Vzdát se poloviny světla na světě pro záchranu světa!“
Společně vyli jako pára unikající pod tlakem. „Jdi do Rhuideanu, synu bitev! Jdi do Rhuideanu, šprýmaři! Jdi, hráči! Jdi!“
Žlutě odění útočníci Mata za paže a nohy zvedli do vzduchu a utíkali držíce si ho nad hlavami. „Pusťte mě, vy zbabělí kozí syni!“ hulákal Mat a vzpíral se jim. „Ať shoří vaše oči! Stín ať si vezme vaše duše, pusťte mě! Dostanu vaši kůži na sedlo!“ Ale ať se kroutil a klel, jak chtěl, ty dlouhé prsty ho stále svíraly jako v kleštích.
Ještě dvakrát zazvonil zvon, nebo snad celý palác. Všechno se třáslo jako při zemětřesení. Stěny zvonily ohlušující ozvěnou, kdy každá další byla hlasitější než ta předchozí. Matovi věznitelé klopýtali dál, občas málem upadli, ale při svém zmateném běhu se ani jednou nezastavili. Mat dokonce ani nevěděl, kam ho nesou, až se náhle zastavili a vyhodili ho do vzduchu. Pak spatřil zkroucený dveřní rám ter’angrialu, jak letěl přímo k němu.
Oslepilo ho bílé světlo a hlavou mu duněl rachot, až mu zahnal veškeré myšlenky.
Tvrdě dopadl na zaprášenou podlahu a v matném světle se kutálel, až se zastavil o sud, na němž ve velké sbírce stála jeho lampa. Sud se zakymácel a balíčky a figurky popadaly na zem s křupáním rozbíjené kameniny, slonoviny a porcelánu. Mat vyskočil a vrhl se zpátky ke kamennému rámu. „Světlo vás spal, nemůžete mě vyhodit –!“
Vrhl se dovnitř – a klopýtl o bedničky a sudy na druhé straně. Okamžitě se otočil a znovu skočil dovnitř. Se stejným výsledkem. Tentokrát se zachytil o sud s lampou, která div že neupadla na již rozházené věci na podlaze pod jeho nohama. Včas ji však zachytil a popálil si přitom ruku. Rychle lampu postavil na pevnější podstavec.
Ať shořím, jestli bych chtěl tady dole zůstat potmě, pomyslel si a olizoval si prsty. Světlo, podle toho, jaké mám štěstí, by to nejspíš podpálilo celý Kámen a já bych tu uhořel k smrti!
Zamračil se na ter’angrial. Proč nefunguje? Možná ho ti lidé na druhé straně nějak zavřeli. Prakticky nic z toho, co se stalo, nepochopil. Ten zvon a jejich panika. Málem byste si mysleli, že se bojí, že jim střecha spadne na hlavu. Když o tom ale chvíli přemýšlel, tak jim na hlavu opravdu málem spadla. A Rhuidean a všechno to ostatní. Pustina byla už tak dost špatná, ale že se musí oženit s nějakou ženskou zvanou dcera Devíti měsíců. Oženit se! A nejspíš se šlechtičnou. To by se raději oženil se sviní než se šlechtičnou. A ta věc s umíráním a oživením. Je od nich hezké, že aspoň dodali to poslední! Jestli ho cestou do Rhuideanu zabije nějaký černě zahalený Aielan, zjistí, nakolik to byla pravda. Všechno to byly nesmysly a on nevěřil ani slovu. Jenže... Ty zatracené dveře ho někam vzaly, a oni mu chtěli odpovědět jenom na tři otázky, právě jak Egwain říkala.