„Žádnou zatracenou šlechtičnu si nevezmu!“ oznámil ter’angrialu. „Ožením se, až budu moc starej na to užít si nějakou legraci, tak! Rhuidean, zatracený –!“
Z pokřiveného kamenného dveřního rámu se vynořila bota následovaná i zbytkem Randa s ohnivým mečem v rukou. Čepel zmizela, když ze dveří vystoupil celý, a mládenec si vydechl úlevou. Dokonce i v matném světle však Mat viděl, jak je ustaraný. Když zahlédl Mata, Rand nadskočil. „Jen tu tak obcházíš, Mate? Nebo jsi taky prošel skrz?“
Mat si ho chvíli ostražitě prohlížel. Aspoň že ten meč zmizel. Zřejmě neusměrňoval – i když jak to má člověk poznat? – a nevypadal zrovna jako šílenec. Vlastně vypadal skoro tak, jak si ho Mat pamatoval. Musel si připomenout, že už nejsou doma a Rand není takový, jakého si ho pamatuje. „Nó, prošel jsem, to jo. Podle mě je to banda zatracenejch lhářů! Co jsou vůbec zač? Mně připomínali hady.“
„Myslím, že to lháři nebudou.“ Rand mluvil, jako by si přál, aby byli. „Ne, to ne. Od první chvíle se mě báli. A když se ozval ten zvon... Meč je zadržel. Ani se na něj nepodívali. Jen si stínili oči. Dostal jsi své odpovědi?“
„Nic, co by dávalo smysl,“ zamumlal Mat. „A co ty?“
Náhle se z ter’angrialu vynořila Moirain, jako by půvabně vystoupila ze vzduchu. Kdyby to nebyla Aes Sedai, muselo by se s ní skvěle tancovat. Když je tu však spatřila, Moirain stiskla rty.
„Vy! Vy jste tam oba byli. Tak proto...!“ Rozzlobeně zasyčela. „Jeden z vás už by byl dost špatný, ale dva ta’veren najednou – mohli jste celé spojení přetrhnout a zůstat tam v pasti. Zlobiví kluci, co si hrají s věcmi, o nichž ani nevědí, jak jsou nebezpečné. Perrin! Je tam uvnitř i Perrin? Připojil se k vašemu... hrdinskému činu?“
„Když jsem Perrina viděl naposled,“ prohlásil Mat, „tak chtěl jít do postele.“ Možná ho Perrin usvědčí ze lži, když vzápětí vystoupí z té věci, ale pokud to bude možné, chtěl Mat hněv Aes Sedai odvrátit. Není nutné, aby mu musel čelit i Perrin. Možná jí to nakonec dojde, jestli se od ní Perrin dostane pryč dřív, než pozná, co dělá. Zatracená ženská! Sázím se, že ona je urozená.
Že je Moirain rozzlobená, o tom nebylo pochyb. Krev jí zmizela z tváří a očima, jako tmavými nebozezy, se zavrtávala do Randa. „Aspoň jste z toho vyvázli živí. Kdo vám o tom pověděl? Která z nich? Bude si přát, abych jí jenom stáhla kůži z těla jako rukavičku.“
„Dočetl jsem se to v knize,“ řekl Rand klidně. Posadil se na okraj krabice, která pod jeho váhou zaskřípala, a zkřížil ruce na prsou. Velice klidně. Mat si přál, aby ho dokázal napodobit. „Vlastně ve dvou knihách. V Pokladech Kamene a v Jednání s územím Mayene. Je úžasné, co dokážeš vyhrabat z knížek, když je čteš dost dlouho, viď?“
„A ty?“ Svůj pronikavý zrak teď Moirain obrátila na Mata. „Tys to taky vyčetl z knihy? Ty?“
„Občas si taky něco přečtu,“ prohodil Mat suše. Nebyl by proti tomu, kdyby Egwain a Nyneivě někdo stáhl kůži z těla, ne po tom, co mu udělaly, když ho nutily, aby jim prozradil, kam schoval amyrlinin dopis – že ho svázaly pomocí jediné síly bylo už tak dost špatné, ale to ostatní! – ale ještě větší legrace byla vodit Moirain za nos. „Poklady. Jednání. V těch knížkách je toho spousta.“ Naštěstí netrvala na tom, aby jí správně zopakoval názvy oněch děl. Když Rand začal mluvit o knihách, nedával Mat zrovna pozor.
Místo toho se však Moirain otočila zpátky k Randovi. „A tvoje odpovědi?“
„Jsou moje,“ odtušil Rand a potom se zamračil. „Ale nebylo to snadné. Přivedli si... ženu... aby mi překládala, ale ona mluvila jako stará kniha. Některým slovům jsem skoro nerozuměl. Nějak mě nenapadlo, že by mohli mluvit jinou řečí.“
„Starý jazyk,“ sdělila mu Moirain. „Pro jednání s lidmi používají starý jazyk – a hodně drsné nářečí. A ty, Mate? Tys svému překladateli rozuměl?“
Mat si musel olíznout rty. „Starý jazyk? Tak tohle to bylo? Mně žádnýho překladatele nedali. Vlastně jsem se ani nedostal k tomu, abych se na něco zeptal. Ten zvon začal třást stěnama a oni mě vyhodili, jako bych jim na koberce zatáhl kravskej hnůj.“ Moirain na něj hleděla dál a stále ho provrtávala pohledem. Věděla, že mu občas nějaké to slovíčko ze starého jazyka uklouzne. „Já... jsem tu a tam skoro rozuměl nějakýmu slovu. Ty a Rand jste odpovědi dostali. Co z toho mají? Hadi s nohama. Doufám, že nevylezeme nahoru a nezjistíme, že uplynulo deset let, že jo, jako Bili v tý pohádce?“
„Pocity,“ opáčila s úšklebkem Moirain. „Pocity, emoce, zkušenosti. Proberou se jimi, můžeš cítit, jak to dělají, naskakuje z toho husí kůže. Možná se jimi nějakým způsobem živí. Aes Sedai, které studovaly tento ter’angrial, když byl ještě v Mayene, zapsaly, že se potom velice toužily vykoupat. Já to tedy rozhodně hodlám udělat.“
„Ale ty jejich odpovědi jsou pravdivé, že?“ ozval se Rand, když se Moirain začala otáčet ke dveřím. „Jsi si tím jistá? V knihách se to píše, ale můžou opravdu dát pravdivou odpověď ohledně budoucnosti?“
„Odpovědi jsou pravdivé,“ odpověděla pomalu Moirain, „týkajíli se tvé vlastní budoucnosti. Tolik je jisté.“ Dívala se na Randa i na Mata a zvažovala dopad svých slov. „A co se týče způsobu, jakým to dělají, existují jen dohady. Ten svět je... složený... zvláštním způsobem. Neumím to vyjádřit jasněji. Je možné, že jim dovoluje sledovat vlákno lidského života a přečíst si různé způsoby, jakými může být vetkáno do vzoru. Nebo je to možná jejich nadání. Odpovědi jsou však často nejasné. Kdybyste potřebovali pomoc se zjišťováním, co ty vaše znamenají, nabízím vám své služby.“ Očima přelétla z jednoho na druhého a zpátky a Mat skoro zaklel. Ona mu nevěřila, že žádnou odpověď nedostal. Pokud to nebyla prostě jen všeobecná podezřívavost Aes Sedai.
Rand se na ni pomalu usmál. „A povíš mi, nač ses ptala ty a co ti odpověděli?“
Místo odpovědi Moirain naprosto vyrovnaně opětovala jeho pátravý pohled a potom vykročila rozhodně ke dveřím. Před ní se náhle vznášela malá světelná koule, jasná jako lucerna, a svítila jí na cestu.
Mat věděl, že by to teď měl nechat být. Prostě by ji měl nechat odejít a doufat, že zapomene, že tu dole vůbec někdy byl. Ale stále v něm hořel plamínek hněvu. Všechny ty směšné věci, které říkali. No, možná byly pravdivé, když to říkala i Moirain, ale on by chtěl ty chlapíky popadnout za límce, nebo co měli v těch obalech místo límců, a přinutit je, aby mu pár věcí vysvětlili.
„Proč tam dovnitř nemůžeš dvakrát, Moirain?“ zavolal za ní. „Proč ne?“ Skoro se zeptal také na to, proč jim dělá starosti železo a hudební nástroje, ale včas se kousl do jazyka. O těchhle věcech přece nemohl vědět, když nerozuměl, co říkali.
Moirain se zastavila ve dveřích na chodbu a nedalo se poznat, jestli hledí na ter’angrial nebo na Randa. „Kdybych věděla všechno, Matrime, nepotřebovala bych se na nic ptát.“ Ještě chvíli se dívala do místnosti – opravdu hleděla na Randa – a pak bez dalšího slova odplula.
Mat s Randem se na sebe chvíli jen mlčky dívali.
„Zjistil jsi, cos chtěl?“ zeptal se Rand nakonec.
„A ty?“
Nad Randovou dlaní náhle vyskočil jasný plamínek. Ne hladká zářící koule Aes Sedai, ale hrubý plamen jako pochodeň. Jak Rand vykročil k odchodu, Mat připojil další otázku: „Opravdu necháš bělokabátníky dělat doma, co se jim zlíbí? Víš, že mají namířeno k Emondově Roli. Jestli tam už nejsou. Žlutý oči a zatracenej Drak Znovuzrozenej. Je toho moc, aby to nebyla pravda.“