„Perrin udělá... co bude muset, aby Emondovu Roli zachránil,“ odpověděl Rand ublíženým tónem. „A já taky udělám, co musím, i víc, jinak Emondova Role padne, a to do rukou někoho mnohem horšího, než jsou bělokabátníci.“
Mat tam stál a díval se, jak plamínek mizí v chodbě, dokud si nepřipomněl, kde vlastně je. Pak popadl svou lampu a spěchal ven. Rhuidean! Světlo, co budu dělat?
16
Loučení
Když tak ležel na propocených prostěradlech a hleděl do stropu, Perrin si uvědomil, že temnota pomalu bledne. Brzy se nad obzor vyhoupne slunce. Ráno. Čas nových nadějí. Čas být vzhůru a něco dělat. Nové naděje. Málem se rozesmál. Jak dlouho už je vzhůru? Určitě hodinu, tentokrát možná víc. Poškrábal se v kudrnatém vousu a škubl sebou. Potlučené rameno měl stále ztuhlé, a tak se zvedal velice pomalu. Když pohnul paží, na obličeji se mu zaperlil pot. Ale on dál cvičil, zatínal zuby a občas spolkl nějakou nadávku, až se mu ruka hýbala volně, i když to nebylo zrovna příjemné.
Sice usnul, ale spal přerušovaně a neklidně. Když se probudil, viděl obličej Faile, její tmavé oči ho obviňovaly a tvářila se tak ublíženě, až se mu stahovalo hrdlo. Když spal, zdálo se mu, jak vystupuje na šibenici. Faile se dívala, nebo hůř, snažila se to zastavit, snažila se bojovat s bělokabátníky, s jejich kopími a meči, a on křičel, když mu na krk kladli oprátku, křičel, protože bělokabátníci zabíjeli Faile. Občas se na něj dívala, jak ho věšejí, s úsměvem a výrazem rozzlobeného zadostiučinění. Nebylo divu, že se z takových snů probouzel celý zpocený. Jednou se mu také zdálo, že z lesa vybíhají vlci, aby zachránili jeho i Faile – jenom aby je bělokabátníci nabodali na svá kopí a postříleli šípy. Této noci si rozhodně vůbec neodpočinul. Umyl se a oblékl, jak nejrychleji stačil, a opustil pokoj, jako by doufal, že vzpomínky na své sny zanechá tam.
Po nočním útoku zůstalo jen málo viditelných stop, tu proseknutá tapiserie, támhle truhlice se sekerou uťatým rohem, onde světlejší skvrna na kamenných dlaždicích na podlaze, kde byl odnesen zakrvácený běhoun. Majhere vyslala svou armádu olivrejovaných sloužících v plné síle, a i když mnoho z nich mělo obvazy, teď usilovně zametali, umývali, odnášeli a přinášeli nové předměty. Majhere sama kulhala po Kameni opírajíc se o hůl. Byla to rozložitá žena s prošedivělými vlasy vyčesanými jako kápě, jak jí je držel obvaz kolem hlavy – a rozkazy vydávala pevným hlasem s jasným záměrem co nejdříve odstranit jakoukoliv stopu po druhém znesvěcení Kamene. Zahlédla Perrina a maličko se uklonila. Dokonce ani vznešení páni se od ní nedočkali víc, i když byla v pořádku. Přes všechno to uklízení a drhnutí, pod vůní vosků, leštidel a čisticích prostředků, Perrin stále cítil slabý pach krve, ostře kovový pach lidské krve, odporný zápach krve trolločí i pronikavý puch krve myrddraalů, jejíž smrad ho pálil v nose. Už se těšil, až se odsud dostane.
Dveře do Loialova pokoje měly sáh našíř a přes dva na výšku, a velikou kliku ve tvaru propletených lián ve výši Perrinovy hlavy. Kámen měl mnoho zřídka užívaných pokojů pro ogiery. Tearský Kámen byl dokonce starší než začátek věku velkých ogieřích staveb, ale bylo otázkou prestiže používat ogieří kameníky, alespoň občas. Perrin zaťukal a zevnitř se ozvalo: „Dále,“ hlasem připomínajícím kamennou lavinu. Perrin tedy stiskl kliku a poslechl.
Místnost velikostí ve všech směrech odpovídala dveřím, přesto se v přítomnosti Loiala, stojícího uprostřed na koberci se vzorem listů, s fajfkou s dlouhou troubelí v zubech, zdála mít celkem normální rozměry. Ogier, ve svých do půli stehen vysokých botách se širokými manžetami, byl vyšší než trollok, byť ne tak široký v ramenou. Tmavozelený kabátec měl upnutý do pasu a pak se mu rozšiřoval přes vršek bot a baňaté spodky jako suknice, avšak Perrinovi již nepřipadal zvláštní, i když stačil jediný pohled, aby bylo jasné, že toto není obyčejný muž v obyčejném pokoji. Ogier měl nos tak široký, až připomínal čenich, a obočí dlouhá jako kníry mu visela kolem očí o velikosti podšálků. Z husté kštice, jež mu spadala téměř na ramena, mu vykukovaly uši se štětičkami. Když se při pohledu na Perrina zazubil přes troubel fajfky, měl úsměv skoro doslova od ucha k uchu.
„Dobré ráno, Perrine,“ zaburácel a vyndal fajfku z úst. „Spal jsi dobře? Po takové noci to nebylo snadné. Já sám jsem byl půlku noci vzhůru a zapisoval jsem si, co se stalo.“ V druhé ruce držel brk a na prstech silných jako klobásy měl skvrny od inkoustu.
Všude ležely knihy, na křeslech dost velkých i pro ogiera, na ohromné posteli i na stole, jenž sahal Perrinovi k hrudi. To nebylo nic překvapivého, ale co bylo poněkud zvláštní, byly květiny. Květiny všech možných tvarů a barev. Vázy s květinami, košíky květin, voničky svázané stužkou, dokonce i provázkem, a velké spletené kytice vytvářející dojem hotové zahrady. Perrin rozhodně ještě nikdy neviděl tolik květin v místnosti. Vzduch byl plný jejich vůně. Perrinovi však padla do oka velká boule, kterou měl Loial na hlavě, boule o velikosti mužské pěsti, a to, jak Loial těžce kulhá. Pokud byl Loial zraněn příliš vážně, než aby mohl vyrazit na cestu... To pomyšlení ho zahanbilo – ogier byl přítel – ale musel na to myslet.
„Jsi zraněný, Loiale? Moirain by tě mohla vyléčit. Jsem si jistý, že by to udělala.“
„Ó, to zvládnu, nic to není. A bylo tu tolik lidí, kteří opravdu potřebovali pomoc. Nechtěl jsem ji obtěžovat. Rozhodně mi to nepřekáží v práci.“ Loial se ohlédl na stůl, na němž ležela otevřená velká, v kůži vázaná kniha – velká pro Perrina, ale ogierovi se vlezla do kapsy kabátce – vedle odšpuntovaného kalamáře.
„Doufám, žes to všechno zapsal přesně. Já ze včerejší noci moc neviděl, až už bylo po všem.“
„Loial,“ ozvala se Faile a vystoupila zpoza jedné květinové zástěny s knihou v rukou, „je hrdina.“
Perrin nadskočil. Květiny úplně překryly její vůni. Loial rozpačitě zastříhal ušima a snažil se ji umlčet mávaje velkýma rukama, ale Faile pokračovala dál. Hlas měla chladný, ale oči žhavě upírala na Perrina.
„Sebral tolik dětí, kolik dokázal – i některé matky – do velké komnaty a sám držel dveře proti trollokům i myrddraalům po celou dobu, co se bojovalo. Tyhle květiny jsou od žen Kamene, upomínky k uctění jeho neochvějné odvahy a věrnosti.“ Slova „neochvějný“ a „věrnost“ od ní zněla jako prásknutí bičem.
Perrinovi se podařilo sebou netrhnout, ale jen tak tak. To, co učinil, bylo správné, ale nemohl čekat, že to ona pochopí. I kdyby znala jeho důvody, nebyla by ochotná je vzít na vědomí. Bylo to správné. Bylo. Perrin si jen přál, aby se ohledně celé záležitosti necítil tak špatně. Nebylo správné, že měl pravdu, a přitom se cítil zle.
„To vůbec nic nebylo.“ Loial zuřivě stříhal svýma ušima. „To jenom že děti se samy nemůžou bránit. To je všechno. Žádný hrdina. Ne.“
„Nesmysl.“ Faile si prstem označila místo v knize a přistoupila k ogierovi blíž. Nesahala mu ani k hrudi. „V Kameni není jediná žena, která by si tě nevzala, kdybys byl člověk, a některé by si tě vzaly i tak. Loial je pro tebe vhodný jméno, protože ty rozhodně jsi loajální. To se musí líbit každé ženě.“
Ogierovi ztuhly uši zděšením a Perrin se zazubil. Očividně Loiala celé ráno krmila sladkými slovíčky v naději, že bude souhlasit, aby s nimi šla, bez ohledu na to, co chce Perrin, ale ve snaze ho pobídnout, mu právě do krku nevědomky nacpala kámen. „Už ses něco doslechl od své matky, Loiale?“ zeptal se Perrin.