„Ne.“ Loialovi se podařilo mluvit zároveň ustaraně i s úlevou. „Ale včera jsem ve městě zahlédl Laefara. Byl stejně překvapený, že mě vidí, jako já. V Tearu nás není zrovna moc. Přišel z Državy Šangtai, aby vyjednal nějaké opravy na ogierské práci na jednom paláci. Nepochybuji, že první, co po návratu do državy vypustí z úst, bude: ‚Loial je v Tearu.‘“
„To je vážně problém,“ řekl Perrin a Loial sklíčeně kývl.
„Laefar říkal, že starší mě prohlásili za uprchlíka, a matka slíbila, že mě donutí oženit se a usadit. Dokonce už někoho vybrala. Laefar nevěděl koho. Aspoň tvrdil, že neví. Myslí si, že je to velká psina. Do měsíce by mohla být tady.“
Failein výraz byl tak dokonalým vyobrazením zmatku, až se Perrin málem znovu usmál. Faile si myslela, že toho o světě ví o tolik víc než on – no, popravdě řečeno také věděla – ale neznala Loiala. Država Šangtai byla Loialovým domovem v Páteři světa, a jelikož mu bylo jen něco málo přes devadesát, nebyl dost starý, aby mohl odejít sám. Ogierové žili velice dlouho a podle jejich měřítek nebyl ogier o nic starší než Perrin, možná dokonce mladší. Ale Loial stejně odešel, aby se podíval do světa, a nejvíc ze všeho se bál, že ho jeho matka najde a odvleče ho zpátky do državy, kde ho ožení, a on už se nikdy nedostane Ven.
Zatímco se Faile snažila přijít na to, co se tu děje, Perrin přerušil mlčení. „Potřebuju se vrátit do Dvouříčí, Loiale. A tam tě tvoje máma nenajde.“
„Ano. To je pravda.“ Ogier znepokojeně pokrčil rameny. „Ale co moje kniha? Randův příběh? A tvůj a Matův? Už mám tolik poznámek, ale...“ Obešel stůl a zadíval se do otevřené knihy, jejíž stránky byly popsané úhledným rukopisem. „Já budu tím, kdo napíše pravdivý příběh o Draku Znovuzrozeném, Perrine. Jediná kniha od někoho, kdo s ním putoval, kdo ho opravdu viděl dozrávat. Drak Znovuzrozený od Loiala, syna Arenta syna Halanova, z Državy Šangtai.“ Zamračil se, sklonil se nad knihu a namočil brk do kalamáře. „To není tak docela pravda. Bylo to spíš –“
Perrin položil ruku na stránku, kam chtěl Loial začít psát. „Jestli tě tvoje matka najde, žádnou knížku nenapíšeš. Aspoň ne o Randovi. A já tě potřebuju, Loiale.“
„Ty mě potřebuješ, Perrine? Tomu nerozumím.“
„Ve Dvouříčí jsou bělokabátníci. Jdou po mně.“
„Jdou po tobě? Ale proč?“ Loial vypadal skoro stejně popleteně jako předtím Faile. Faile, na druhou stranu, si nasadila masku samolibého uspokojení, která byla zneklidňující. Perrin přesto pokračoval.
„Na důvodech nezáleží. Prostě tam jsou. Mohli by ublížit lidem, mé rodině, jak mě hledají. A jak znám bělokabátníky, tak to určitě dělají. Můžu to zastavit, jestli se tam dostanu rychle, ale musí to být hodně rychle. Jen Světlo ví, co tam už napáchali. Potřebuju, abys mě tam dostal, Loiale, po Cestách. Jednou jsi mi říkal, že tady je brána, a já vím, že jedna bývala v Manetherenu. Musí tam být pořád, někde v horách nad Emondovou Rolí. Říkal jsi přece, že bránu nemůže nic zničit. Potřebuju tě, Loiale.“
„Ovšemže ti pomůžu,“ řekl Loial. – „Cesty.“ – Hlasitě vydechl a trošičku svěsil uši. „Chci o dobrodružstvích pouze psát, ne je zažívat. Ale jednou navíc snad neuškodí. Světlo dej,“ dokončil pak ohnivě.
Faile si jemně odkašlala. „Nezapomínáš na něco, Loiale? Slíbil jsi, že mě vezmeš na Cesty, kdykoliv tě o to požádám, a dřív, než tam vezmeš kohokoliv jinýho.“
„Slíbil jsem, že ti ukážu bránu,“ řekl Loial, „a to, jaké je to uvnitř. To můžeš, až tam s Perrinem půjdeme. Asi bys mohla jít s námi, ale po Cestách se neputuje lehce, Faile. Já bych tam sám nevkročil, kdyby to Perrin tolik nepotřeboval.“
„Faile nepůjde,“ prohlásil Perrin pevně. „Jen ty a já, Loiale.“
Faile si ho nevšímala. Usmívala se na Loiala, jako by ji jen škádlil. „Slíbil jsi mi víc než jenom pohled, Loiale. Že mě tam vezmeš, kamkoliv budu chtít, kdykoliv budu chtít a dřív než koho jiného. Přísahal jsi.“
„To jsem udělal,“ namítal Loial, „ale jenom proto, žes nechtěla věřit, že ti to ukážu. Tvrdila jsi, že mi neuvěříš, dokud to neodpřísáhnu. Udělám, co jsem slíbil, ale určitě nechceš bránit Perrinovi, když to tolik potřebuje.“
„Přísahal jsi,“ řekla Faile klidně. „Na svou matku a na matku její matky a na matku matky její matky.“
„Ano, to jsem přísahal, Faile, ale Perrin –“
„Přísahal jsi, Loiale. Chceš snad porušit svou přísahu?“
Ogier vypadal jako ztělesněné neštěstí a bída. Svěsil ramena, sklopil uši, koutky širokých úst se mu obrátily dolů a konečky obočí mu spadly až na tváře.
„Ošálila tě, Loiale.“ Perrina napadlo, jestli druzí dva slyší, jak skřípe zuby. „Schválně tě podvedla.“
Faile vyskočily na tvářích rudé skvrny, ale stále měla dost kuráže, aby řekla: „Jenom proto, že jsem musela, Loiale. Jenom proto, že si tenhle trouba myslí, že mi může nařizovat podle toho, jak se mu to hodí. Jinak bych to nebyla udělala. Musíš mi věřit.“
„Není to snad rozdíl, když tě ošálila?“ chtěl vědět Perrin a Loial smutně zavrtěl mohutnou hlavou.
„Ogierové drží slovo,“ pravila Faile. „A Loial mě vezme do Dvouříčí. Nebo aspoň k bráně do Manetherenu. Přeji si zhlédnout Dvouříčí.“
Loial se narovnal. „Ale to znamená, že nakonec můžu Perrinovi pomoci. Faile, proč jsi to vytahovala? Dokonce ani Laefar by něco takového nepovažoval za vtipné.“ V hlase se mu ozýval náznak hněvu. A rozzlobit ogiera rozhodně nebylo nijak snadné.
„Jestli poprosí,“ ohlásila Faile zcela odhodlaně. „To byla součást dohody, Loiale. Jen ty a já, leda by mě poprosili. Musí mě požádat.“
„Ne,“ řekl jí Perrin, když Loial stačil jen otevřít ústa. „Ne, prosit se nebudu. To radši do Emondovy Role pojedu. Půjdu pěšky!
Takže by ses tý hlouposti mohla vzdát. Podvíst Loiala. Snažit se vnutit někam, kde... kde tě nikdo nechce.“
Její klid se roztopil v hněvu. „A než tam dorazíš, s Loialem bělokabátníky zvládneme. Bude po všem. Popros, ty zabedněnej kováři. Jenom popros a můžeš jít s námi.“
Perrin se ovládl. Nemělo smysl se s ní hádat, aby ji přiměl pochopit, co jemu bylo jasné, ale prosit se nehodlal. Měla pravdu – bude potřebovat celé týdny, aby se dostal do Dvouříčí na koni. A po Cestách by tam mohli být za dva dny – ale prosit nebude. Ne poté, co ošálila Loiala a pokusila se mě vydírat! „Tak půjdu po Cestách do Manetherenu sám. Půjdu za váma dvěma. Když zůstanu dost daleko vzadu, nepojedu s váma a neporuším tak Loialovu přísahu. Nemůžeš mi zabránit, abych šel za váma.“
„To je nebezpečné, Perrine,“ namítal Loial ustaraně. „Cesty jsou temné. Jestli špatně odbočíš nebo náhodou vstoupíš na špatný most, mohl by ses ztratit navždy. Nebo dokud tě nechytí Machin Shin. Popros ji, Perrine. Říkala, že můžeš jít s sebou, když to uděláš. Popros ji.“
Ogierovi se při vyslovení Machin Shin zachvěl hlas a Perrina také zamrazilo. Machin Shin. Černý vítr. Dokonce ani Aes Sedai nevěděly, je-li to zplozenec Stínu nebo něco, co vyrostlo z pošpinění Cest. Machin Shin byl důvod, proč putování po Cestách znamenalo riskovat smrt. Tak to aspoň tvrdily Aes Sedai. Černý vítr požíral duše. To Perrin věděl určitě. Ale hlas měl vyrovnaný a tvář bezvýraznou. Radši shořím, než aby si myslela, že slábnu. „Nemůžu, Loiale. Nebo spíš nechci.“