Loial se zamračil. „Faile, bude to pro něj nebezpečné, když se nás bude snažit sledovat. Slituj se a dovol mu –“ Faile ho uťala.
„Ne. Jestli je tak umíněný, aby poprosil, tak proč bych měla ustupovat já? Proč by mi vůbec mělo záležet na tom, jestli se ztratí?“ Obrátila se k Perrinovi. „Můžeš jít blízko za náma. Tak blízko, jak bude třeba, dokud bude jasný, že jdeš až za náma. Budeš se za mnou táhnout jako štěně, dokud nepoprosíš. Tak proč nepoprosíš rovnou?“
„Tvrdohlaví lidé,“ zamumlal ogier. „Uspěchaní a také umínění, i když díky tomu skončí v sršním hnízdě.“
„Rád bych odešel dneska, Loiale,“ řekl Perrin a na Faile se ani nepodíval.
„Radši bychom si měli pospíšit,“ souhlasil Loial a lítostivě pohlédl na knihu na stole. „Asi bych si mohl poznámky roztřídit cestou.“
„Slyšels mě, Perrine?“ dožadovala se Faile.
„Seženu si koně a pár zásob, Loiale. Do poledne můžeme být na cestě.“
„Světlo tě spal, Perrine Aybaro, odpověz mi!“
Loial se na ni ustaraně podíval. „Perrine, jsi si jistý, že bys nemohl –“
„Ne,“ přerušil ho jemně Perrin. „Ona je jako mezek a ráda podvádí. Já rozhodně nebudu tancovat, aby se ona mohla smát.“ Nevšímal si zvuků, které Faile vydávala a které připomínaly kočku, jež spatří cizího psa a hotoví se k boji. „Dám ti vědět, až budu připravený.“ Vyrazil ke dveřím a ona za ním rozzuřeně křičela.
,„Kdy‘ rozhodnu já, Perrine Aybaro. Já a Loial. Slyšíš mě? Radši bys měl být připravený do dvou hodin, nebo tě tu necháme. Můžeš za náma přijít ke stájím u brány Dračí stěny, jestli chceš jít s sebou. Slyšíš mě?“
Perrin cítil, že se pohnula a zavřela za sebou dveře tak, že do nich cosi tvrdě narazilo. Měl dojem, že kniha. Loial jí za to pěkně vyčiní. Lepší bylo praštit Loiala po hlavě než poškodit některou z jeho knih.
Perrin se chvíli jen v zoufalství opíral o dveře. Všechno, co udělal, všechno, čím prošel, ji přimělo jej nenávidět, a stejně tam bude, aby ho viděla umírat. Nejlepší, co mohl k tomu říci, bylo, že teď se jí to bude líbit. Ženská jedna, umíněná jako mezek!
Když se otočil, uviděl přicházet jednoho z Aielů, vysokého muže s narudlými vlasy a zelenýma očima, jenž mohl být Randovým starším bratrancem nebo mladším strýcem. Toho muže dobře znal a měl ho rád, i když jen proto, že Gaul nikdy ani nemrkl nad jeho žlutýma očima. „Kéž dnes ráno nalezneš stín, Perrine. Majhere mi řekla, že jsi šel sem, i když jsem měl dojem, že ji svrbí pokušení, aby mi strčila koště do ruky. Ta žena je tvrdá jako jedna z moudrých.“
„Kéž najdeš dnes ráno stín, Gaule. Všechny ženy jsou tvrdohlavý, jestli chceš slyšet můj názor.“
„Možná jsou, když nevíš, jak to s nimi zaonačit. Slyšel jsem, že cestuješ do Dvouříčí.“
„Světlo!“ zavrčel Perrin, než Gaul stačil říci něco víc. „Copak to ví už celej Kámen? Jestli se to dozví Moirain –“
Gaul zavrtěl hlavou. „Rand al’Thor si mě vzal stranou a promluvil se mnou. Požádal mě, abych to nikomu neříkal. Myslím, že mluvil i s ostatními, ale nevím, kolik chce, aby nás šlo s tebou. Jsme na téhle straně Dračí stěny už dlouho a mnoha z nás se stýská po Trojí zemi.“
„Jít se mnou?“ Perrin byl jako omráčen. Bude-li mít s sebou Aiely... Otevíraly se před ním možnosti, o nichž se předtím ani neodvažoval přemýšlet. „Rand tě požádal, abys šel se mnou? Do Dvouříčí?“
Gaul znovu zavrtěl hlavou. „Řekl jen, že půjdeš a že tam jsou muži, kteří by se tě mohli pokusit zabít. Ale jestli mne vezmeš, rád bych tě doprovázel.“
„Jestli tě vezmu?“ Perrin se málem rozesmál. „To určitě. Za pár hodin budeme na Cestách.“
„Na Cestách?“ Gaulův výraz se nijak nezměnil, ale Aiel zamrkal.
„Je v tom nějaký rozdíl?“
„Smrt přijde ke všem lidem, Perrine.“ – To rozhodně nebyla uklidňující odpověď.
„Nemůžu uvěřit, že je Rand tak krutý,“ říkala Egwain a Nyneiva dodala: „Aspoň se tě nesnažil zastavit.“ Sedíce na Nyneivině posteli rozdělovaly zlato, které jim zaopatřila Moirain. Čtyři nadité měšce pro každou, které Elain s Nyneivou ponesou zašité v kapsářích pod suknicemi, a další, ne tak naditý, aby nepřitahoval nevítanou pozornost, který budou mít za pasem. Egwain si vzala méně, v Pustině nebylo moc kde utrácet.
Elain se zamračila na dva úhledně svázané rance a kožený tlumok ležící u dveří. Byly v nich všechny její šaty a další věci. Nůž a vidlička v pouzdře, hřeben a kartáč na vlasy, jehly, špendlíky, nitě, náprstek a nůžky. Krabička s troudem a druhý nůž, menší než ten, co nosila za pasem. Mýdlo, mycí prášek a... Bylo směšné znovu ten seznam procházet. – Ve váčku měla strčený Egwainin kamenný prsten. Byla připravena odejít. Nic ji tu nedrželo.
„Ne, to nesnažil.“ Elain byla pyšná, jak klidně a vyrovnaně mluví. Skoro jako by se mu ulevilo! Ulevilo! A já mu musela dát ten dopis, otevřela jsem mu své srdce jako zaslepená husa. Aspoň ho neotevře, dokud nebudu pryč. Když jí Nyneiva položila ruku na rameno, Elain nadskočila.
„A chtělas, aby tě požádal, abys zůstala? Víš, co bys mu odpověděla. Nebo ne?“
Elain stiskla rty. „Ovšemže to vím. Ale nemusel proto vypadat tak šťastně.“ Tohle říci nechtěla.
Nyneiva se na ni chápavě podívala. „Muži jsou i v těch nejlepších chvílích složití.“
„Pořád nemohu uvěřit, že by byl tak... tak...“ Egwain si začala cosi rozhněvaně mumlat. Elain nezjistila, co chtěla vlastně říci, protože v té chvíli se dveře rozlétly tak prudce, až se odrazily od zdi.
Elain sáhla po saidaru dřív, než se vzpamatovala z leknutí, a pak pocítila krátké rozpaky, protože dveře se zpětně odrazily od Lanovy natažené ruky. Ale ve chvilce se rozhodla, že si pravý zdroj ještě podrží. Strážce svými širokými rameny zcela vyplňoval dveře a obličej měl jako bouřkový mrak. Kdyby z jeho očí opravdu mohly šlehat blesky, byla by Nyneiva ve chvilce spálená na škvarek. Záře saidaru obklopila i Egwain a nepohasla.
Lan si však zřejmě kromě Nyneivy nikoho nevšímal. „Nechalas mě při tom, že se vracíš do Tar Valonu,“ zachraptěl.
„Možná sis to myslel,“ odtušila chladně, „ale já to nikdy neřekla.“
„Nikdy jsi to neřekla? Nikdy jsi to neřekla! Mluvila jsi o tom, že dneska odejdeš, a já tvůj odchod vždycky spojoval s tím, že ty temné družky budou poslány do Tar Valonu. Vždycky! Co jsi chtěla, abych si myslel?“
„Ale já nikdy neřekla –“
„Světlo, ženská!“ zařval strážce. „Nehraj si se mnou se slovíčky!“
Elain si vyměnila ustaraný pohled s Egwain. Tenhle muž měl sice železné sebeovládání, ale teď hrozilo, že železo praskne. Nyneiva byla z nich dvou ta, kdo často vybuchl vzteky, a přesto mu čelila chladně, s hlavou vysoko zdviženou a vyrovnaným pohledem. Ruce měla položené na zeleném hedvábí suknice.
Lan se se zřejmou námahou vzpamatoval. Vypadal stejně kamenně jako vždy, jako vždy se ovládal – a Elain si byla jistá, že je to jenom zdání. „Ani bych se nedověděl, kam máš namířeno, kdybych se byl nedoslechl, že jsi nařídila, aby připravili kočár. Aby tě odvezl k lodi do Tanchika. Nevím, proč ti amyrlin dovolila opustit Věž, ani proč tě Moirain nechala vyslýchat černé sestry, ale vy tři jste jen přijaté novicky. Přijaté, ne Aes Sedai. Tanchiko teď není místo pro nikoho než pro hotovou Aes Sedai se strážcem, aby jí hlídal záda. Do toho tě jít nenechám!“